7.

 

Dnes vám přínášíme další díl seriálu Láska očima vědy. Jeho autorku Hanku Formánkovou možná znáte z Doteků Múzy. Brzy se můžete těšit na jeho další pokračování.

 

 

Muž a žena

jsou opačná veličina,

jako plus a mínus k sobě lnou,

však každý má logiku svou,

a tak se jiskřící láskyplné výboje

časem změní v odpuzující náboje.

 

K osvětlení hlavních rozdílů mezi mužem a ženou se musíme vrátit zpět v čase k našim prapředkům. Adam s Evou měli na Zemi velmi odlišné biologické poslání, a proto se jejich schopnosti společně s myšlením vyvíjely jiným směrem. Z dnešního pohledu jejich vývoj vzbuzuje občas dojem, že šel přímo v protisměru. Vypadá to, jakoby se shodli akorát na jediném - rozmnožováním zachovat lidský rod.

 

ON – byl vybaven typickými zbraněmi lovce. Agresivitou nezbytnou k zabíjení, dobrou prostorovou orientací. Důležitou složkou jeho výzbroje se stala soutěživost, neboť byl pořád nucen svádět urputný boj o území či o roli vůdce smečky. Po dobytí výsadního postavení musel být neustále ve střehu a dokazovat ostatním samcům, že on je nejlepší z nejlepších, protože oni stále útočili na jeho post. Pro komunikaci a city moc prostoru nezbylo. Za lovce mluvily zbraně. City představovaly pro bojovníky úhlavního nepřítele. Podstata lovce se dá shrnout jednoduchou větou: „Muž je zaměřen na cíl.“ Což se promítá do všech sfér jeho jednání. Např. rozhovor vede jen za účelem něčeho dosáhnout, nebo něco vyřešit. Proto také jsou výčepní společenská zařízení stále plná pánů tvorstva, řešících při doušcích chmelového moku závažné světové problémy deštných pralesů, ozónové díry či dopad neproměněné penalty na umístění v Poháru UEFA.

Autorství typických rysů lovce se připisuje mužskému hormonu testosteronu.

 

ONA - ochránkyně hnízda dostala výbavu zcela opačnou. Mírumilovná matka se uchylovala k boji pouze v krajní nouzi při obraně mláďat. Díky mateřskému pudu získala vnímavost pro potřeby druhých, citlivost, soucit, dokonce i čidlo pro příjem neverbálních signálů, kvůli domluvě s nemluvňaty. Jelikož trávila celý den v kruhu rodovém, zaměřila svou pozornost nikoliv na cíl, ale na utváření vztahů, tudíž se zdatně rozvíjela v řeči. Zde se dá také podstata ochránkyně hnízda shrnout do jedné věty:„Žena je zaměřena na vztahy.“ Rozhovor vede za účelem popovídat si, a tím utužovat přátelské pouto. Proto semele páté přes deváté, její upovídanost nemá hranice. Za nositele těchto rysů se považuje ženský hormon estrogen, i když mateřské pudy má na svědomí hormon progesteron. S ryzím estrogenovým nebo testosteronovým prototypem se však setkáme jen zřídka. Osobnost většiny populace ovlivňuje působení obou hormonů. Převažující z nich určuje pohlavní znaky, sklon k určitým schopnostem i vlastnostem. Názor, že všichni muži (všechny ženy) jsou stejní (stejné), vyplývá ze zákonitosti, podle níž lze stanovit základní charakteristické rysy pro obě pohlaví. Na problematiku pohlavní identity mají vliv ještě jiné vedlejší faktory, ale není nutné je zde uvádět. K pochopení rozdílů mezi protipohlavní logikou stačí znát typické postoje a motivy jejich chování.

 

Nyní opustím vědecké vody a na jejich břehu se pustím do vlastní improvizace. Z výše uvedených faktů lze usoudit, že příroda vybavila opačná pohlaví záměrně opačnou výstrojí, aby se vzájemně doplňovala a vytvořila tak dokonale fungující soustrojí na výrobu, výživu a ochranu potomků. Po mnohá staletí rozmnožovací mašinka šlapala vcelku bezporuchově. Jako vadná součástka se časem projevil sexistický závit. Drahá matička totiž nepočítala s emancipací, způsobenou pravděpodobně vyšší dávkou testosteronu v těle některých žen. Ten v nich probudil mužské ambice, a tudíž ženy zatoužily po stejném postavení jako muži. Tolik mé lehkovážné úvahy na téma, jak mohlo dojít k závadě, která nám v dnešní době značně komplikuje oboupohlavní soužití.

 

Emancipace se zabydlela v civilizovaných společnostech, avšak tvrdě naráží na původní záměr přírody, silně zakódovaný především v Adamově části populace. Pronikání žen do mužské hierarchie bourá jejich zažité předsudky jak na poli veřejném, tak na poli domácím. Těžce se smiřují s revolucí ženy, odmítající chodit jen po cestě vyšlapané armádou jejích pramatek mezi sporákem, pračkou a žehličkou, protože za ušlé kilometry po této stezce se jí nedostává žádného uznání. Naopak, vysloužila si titul slepice. Ponížená slepice chce kohoutovi dokázat, že umí víc, než jenom snášet vejce. A tady naráží kosa na kámen. Symbolický dopad kosy na kámen odráží vztahy dnešního Adama s emancipovanou Evou, které podtrhuje svojí tragikomikou sám život – čím více o něm víme, tím méně si rozumíme. Bohužel, současná civilizovaná společnost trpí chronickým syndromem neporozumění, bujícího z nedostatku komunikace a nepochopení podstaty myšlení druhého pohlaví. Na tuto civilizační chorobu existuje celkem jednoduchý lék. Stačí vzít rozum do hrsti, přidat dávku vstřícnosti, pochopení, tolerance, pořádně protřepat a mazat s tím denně duši svého partnera. Vzájemná léčba má velmi blahodárný účinek na citové úrazy. Dokonce zaceluje velice úspěšně jizvy v partnerských vztazích. Jedinou její nevýhodou je neochota některých pacientů se léčit.

 

Další z receptů na citové úrazy vám nabídnu příště.

 

(Předcházející díl seriálu najdete ZDE)