Dlouho jsem už mistra této starobylé profese neviděl. Klečel na jednom koleně s koženým flastrem a soustředěně zaklepával kladívkem jednu žulovou kostičku za druhou do mozaiky chodníku. Dlaždič. O tomto řemesle nemá laická veřejnost valné mínění. Až do chvíle, kdy si kdokoliv z nás zkusí vydláždit sebemenší plácek před svým domem.

Proto jsem, ač drobně pršelo, zastavil své uspěchané kroky a s obdivem sledoval ten úžasný grif, jemné poklepávání na kámen, za nímž se rýsuje perfektní, mírně ke kraji vyspádovaná plocha chodníku, na němž se netvoří kaluže jako na preferovaných chodnících asfaltových. Stejně jako na silnicích.

Právě vedle rekonstruovaného chodníku se udělala velká kaluž, kterou každý tudy jdoucí chodec, aby obešel pracujícího mistra a kus nedokončeného chodníku, musel přeskočit. Pokud nechtěl udělat pár kroků navíc či přejít přes ulici. Právě procházející stará paní odhadla špatně své schopnosti a šlápla doprostřed. "Jeminkote," vyjekla, "teď mám plnou..!" Klepání ustalo, promoklá shrbená záda se narovnala a dlaždič se s účastí obrátil: "To je mi líto, babi!" Vstal a do vodní překážky položil velkou dlaždici, z nichž byly vytvořeny obruby kolem stromů. Znovu poklekl a pokračoval v práci.

V té chvíli jej míjela dvojice asi šestnáctiletých chlapců. Aniž by vytvořený ostrůvek potřebovali, hravě přeskočili, pohlédli nezúčastněně na muže s velkýma špinavýma rukama a jeden z nich prohodil: "...sere se tady s tím už druhej tejden..."

A já stál na krásně vydlážděném chodníku a marně přemýšlel, proč se říká "je sprostej jako dlaždič".

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)