Jestli vás to zajímá, tak čtěte dále, protože zde napíši celý svůj prázdninový příběh a byla bych ráda, kdybyste mi napsali svůj názor.

Takže jsem na začátku srpna odjela na tábor s kamarádkou jako pomocnice do kuchyně. Kamarádka Alča, která se mnou byla, je hodně zvláštní, ale vždycky jsme si rozuměli, snad právě proto. Ale hlavně protože obě patříme k té slušné a učící se části třídy. A taky protože jsme obě nikdy nebyly zamilované a tolik potom toužily. Jenže ona týden před odjezdem potkala svého vysněného prince a to jí strašně změnilo. Najednou už byla jiná a mně její zamilované SMS a věčné prozvánění začalo lézt na nervy. Ale to předbíhám, protože nejdříve to vypadalo, že tábor bude pohodový. V kuchyni s námi byli ještě dva kluci a jedna holka.

Jeden z těch kluků - Vláďa - byl úplně jiný než kterýkoliv jiný kluk, kterého jsem znala. Dalo se s ním nádherně povídat a vůbec mi před ním nebylo trapně. Začal se mi hodně líbit a vypadalo to, že i já jemu. Pak se do toho ještě vložila ta druhá holka z kuchyně – Hanina, která mi řekla, že slyšela Vláďu jak si povídá ještě s jiným klukem a říká mu, že se mu líbím a takhle. Já tomu jako husa začala věřit a měla bys vidět mojí obrovskou radost. Jenže začalo se ukazovat, že to není pravda a celé to bylo zakončené tím, že se ho moje „skvělá“ kamarádka Alenka zeptala a on jí řekl, že nic takového nikdy neřekl. Nemohla jsem jí to odpustit – mluvila o mě a všechno mu řekla – jak se mi líbí a takové věci – pak mi to ještě všechno řekla a já si začala připadat hrozně trapně. Nemohla jsem s ním už skoro být a vyhýbala jsem se jim. A pak to začalo být ještě horší – oni byli pořád spolu a Vláďa se do Aleny zamiloval – ona to moc dobře věděla a věděla jak se líbí mě, ale nevadilo jí to. Byla jenom s ním a mě si vůbec nevšímali. Byla jsem celý den sama a nakonec jsem si zabalila kufry a šla říct, že jedu domů. Oni to věděli a nic neřekli. Nezastavili mě a neřekli ať neodjíždím. Jenže nakonec jsem stejně neodjela – naše hlavní kuchařka mě prosila abych nikam nejezdila, že mě má ráda a že to tu sama nezvládne, když už ta jedna holka odjela (Hanička totiž vzala roha) a tak jsem nakonec zůstala.Pak to začalo být o něco lepší a ten zbývající poslední týden jsem nakonec přežila. Pořád jsem se sice cítila hrozně protože jsem viděla jak jí miluje a ona mi pořád tvrdila, že ona jeho ne, protože má toho svého kluka, jenže nakonec se stejně líbali a já když mi to řekla plakala jako želva. Byla to první láska a naprosto mi to zlomilo srdce.

Jediný, kdo tam na mě byl hodný – byl Honza. Byl už jako vedoucí, ale byl hrozně hodný. Když jsem seděla sama na chatce, zatímco oni byli spolu vedle, vždycky přišel a vytáhl mě VEN. Byl pořád strašně hodný. A mně se začal opravdu líbit. Vzpomínám si, jak pro mě jednou přišel, a já už spala a jenom jsem se zvedla z postele a pracně řekla, že už mám pyžamo a spím, ale on mě stejně přemlouval. A když viděl, že opravdu spím, jenom mě pohladil po tváři a dal mi dobrou noc. Vím, že to nic nebylo a taky si možná říkáš, že mi ta láska k Vláďovi dlouho nevydržela, ale ona tam pořád byla a pořád je. Zvlášť když nastoupil na stejnou školu jako chodím já – naštěstí o ročník níž.

Ale ještě zpátky k Honzovi – když jsme se vrátili, měla jeho kapela koncert (Pivo zdarma – nejsou známí, ale hrajou na takovejch těch akcičkách a tak). Šli jsme tedy s kamarádku (ne s Alčou!) a tam ho samozřejmě viděli. Nejdřív si mě vůbec nevšímal, ale potom jsme ho potkali jak jde odvést domů psa než bude řada na nich, aby hráli, a tak jsme šli s ním. Povídali jsme si a on je opravdu úžasnej! Když odvedl psa, zase jsme se vrátili (měla jsem náladu hodně podpořenou zelenou). Hned nás pozval na dalšího panáka a při přípitku jsme si dali jen takovou malou pusu jako všichni. Chvíli potom jsem ale už musela jít domů a on šel hrát, a tak kamarádka řekla, že jdeme a dala mi pusu na rozloučenou. Já jsem za ní jen tak stála a koukla se mu do očí a on se naklonil a dal mi tááák nádhernou pusu. Nebyla to jen pusa na rozloučenou, ale přišlo mi to jako něco víc a i kamarádka to pak říkala. Byla jsem úplně opilá láskou (možná i tou zelenou). Ještě několik dní jsem nemyslela na nic jiného a pak jsem se odvážila mi napsat SMS. Napsala jsem jak se má, jaký byl zbytek koncertu, co dělá Brenda (ten jeho pes) a tak. On mi napsal, že má zrovna odpolední, že koncert byl skvělej a skončili asi v půl třetí a že Brenda se má dobře a teď jí hlídá jeho matinka. Ještě se ptal jak jsme dopadli mi po tý zelený. Tak jsem mu napsala, že to bylo v pohodě a že zelená nenechala následky a že nám začala škola a tak a on už neodpověděl. Pořád jsem čekala na tu odpověď ale ono nic. Uplynulo už před půl roku a nic se nezměnilo a mně nezbylo nic jiného, než si vzpomenout na staré letní bolístky.