Filmová recenze: Bůh masakru

Běžná takřka denní scéna. Kluci ve školním věku se porvali a jeden z nich skončil s vyraženými zuby. Zdálo by se, že život jde dál...Ale bohužel ne v pojetí jejich rodičů.

"Bůh masakru" /The Carnage/ je novou komedií/dramatem Romana Polanskeho. Inspirací mu byla jedna z nejhranějších divadelních her současné francouzské dramatičky Yasminy Reza, kterou se společně rozhodli převést na filmové plátno.

Dva páry. Úchvatné obsazení. Jsem více než nadšena. Jodie Foster a John C. Reilly představují jeden manželský pár /Penelope a Michael Longstreet/ a Kate Winslet a Christopher Waltz /Nancy a Alan Cowan/ druhý. Kýčovití snobové každým coulem, velmi bohaté figurky, žijící každý ve svém vlastním soukromém vesmíru. A to doslova a do písmene. Každý z nich sice nosí masku zvanou "slušná americká rodina vyšší společenské třídy", ale za maskou se skrývá hnilobný vřed "už abych prasknul a byl klid".

Nejprve se sejdou jako dva tzv. slušné civilizované manželské páry. Cílem je v klidu a v pohodě vyřešit pojistnou událost, vzniklou vyražením zubů jednoho z chlapců. Penelope a Michael pozvou Nancy a Alana k sobě na návštěvu.

Již na začátku při sepisování pojistné události se chytnou na slovíčku. Pochopitelně, že se nechtějí hned pohádat, ale jako kdyby jim nastalá situace nahrávala. Pokus o usmíření se. Falešný úsměv, ještě jeden úsměv, pozvání na kafe. Kdo si dá koláč? Výtečný koláč?! Oči rychle přejedou svého protivníka. To, co v nich po léta letoucí kvasí, hnije, bublá, mele se a vře, se postupně dostává na světlo boží.

Zpočátku rádoby slušně, politicky korektně, gramaticky naprosto výtečně, ale jak jde čas, nestydatě se odhaluje jejich pravá přirozenost. Divák se postupně dozvídá pikantní informace z manželského života toho kterého páru. Občas se zdá, že mezi sebou soupeří. Špičkují se! Chytají se za slovo a rozjíždí se mašinérie slovních průjmů, které diváka rozhodně nenechají v klidu.  Penelope se prezentuje coby záchranářka celosvětového míru, její muž Michael patří spíše do kolonky, kterou bych nazvala pragmatický pračlověk, se kterým je prima občas se potkat na panáka, ale tím to končí. Nancy je nafoukaná blondýna, trpící svým nevydařeným manželstvím do té míry, že se během kontroverzních konverzačních témat několikrát pozvrací. Jde o hotové "vodotrysky", ale věřím, že se jí ulevilo! Jak ona nenávidí nejenom to, že její muž stále telefonuje! Naprosto ji chápu. Chlap, který svoji hračičku neodloží ani v době oběda, natož během dovolené, patří do kolonky "ubohý nekreativní workoholik", který bez svého pracovního vytížení stojí za starou belu. Alan má sice velmi trefné poznámky a komentáře, které uhodí hřebík přesně na hlavičku, ale žít s ním? Nikdy!

Vtipná je také jistá soudržnost mezi muži a mezi ženami. Najednou zapomínají na to, proč se vlastně potkali a jejich hádky se týkají klasických témat "ženy versus muži". Jak jsou tato dvě pohlaví opačná a ne nadarmo se říká "nemůžeme žít s nimi, ale ani bez nich". Z mužů se chvílemi stávají malí chlapci, bojující za své dětské ideály. Holky příležitostně také drží spolu a klukům dávají najevo, jak jsou přihlouplí a nicotní.

Hodně jsem se nasmála. Zároveň jsem obdivovala s jakou vervou ti čtyři dokázali bojovat za své ideály, ať už se týkaly jejich rodinného života či spíše ne. Cítila jsem, že nejenom Nancy zvratky byly velmi pročišťující, ale celková opilost a pravdomluvnost jim všem šla velmi k duhu a k duchu.

Závěr byl unikátní. Stručný, jasný a velmi přirozený. Jak by také ne, když se o něj postaraly jejich děti! Přeji vám silný divácký zážitek.

Francie/Německo/Polsko 2011
Žánr: Komedie/drama
Režie: Roman Polanski
Hrají: Kate Winslet, Jodie Foster, Christoph Waltz, John C. Reilly
Premiéra: 26. 1. 2012
Zdroj foto: http://www.hce.cz