7.7.  

Dnes je na programu v osm hodin velká vizita. Přípravné manévry probíhají pro jistotu už od půl páté.

Pan primář, jak se zdá, miluje překvapení. Tedy alespoň sebe o ně asi nechce připravit. Soudím tak proto, že o výsledky vyšetření od specialisty, které mám náhodou s sebou a nabízím k seznámení, neprojevuje sebemenší zájem.

Respektuji tedy jeho objevitelské snahy a absolvuji s ním mě již dobře známé cvičení s palci, doplněné o vibrace chodidla uvedeného do pohybu šikovně umístěnou ránou kladívkem do kolene.

Chválí mne za reakce a provádí vyhodnocení. Dozvídám se, že mám křeč v noze a že se to zlepší.

Víc mi jako specialista na nervy neříká, asi abych v radostném pohnutí mysli neohrozil účinek zálivek, a ukončuje audienci.

Uklidněn primářem těším se tedy radostně na další slanou vodu a doufám, že víra jeho mne vyléčí.

Zbytek dopoledne po ranním pozdvižení prospím, stejně jako pan nadlesní, který opět bez prášků na spaní procoural půl noci po pokoji. Chasník po snídani znovu vyráží na příjem a do oběda ho nevidíme.

Po obědě nastává významný okamžik. Plastová lahev kapačky je nahrazena skleněnou, i tekutiny přibylo a ejhle – dostavil se chvilkový pocit, že křeč v levé noze nemusí být stavem, který mne bude provázet po zbytek života, stráveného na lůžku v této nemocnici. Ovšem asi se jedná o prvek nadstandardní, finančně náročné péče. V průběhu několika dalších dní zjišťuji, že takto obdařen jsem vždy pouze po obědě, zatímco ranní housku s mlékem a večerní chleba s paštikou splachuji do žíly zase jen slanou vodou z plastovky. Mimochodem kuchyně je opravdu na velmi dobré úrovni, alespoň kuchař dokáže většinou ze surovin dostat, co lze a oběd bývá okamžikem, na který stojí za to se těšit.

Příděl ve skle však trochu podráždí kanilu napíchnutou při cestě sanitkou. V důsledku opuchnutí hřbetu levé ruky je kanila posouzena jako dále nepoužitelná a sestřička po jejím vyjmutí zručně umisťuje novou, pro změnu do předloktí pravé ruky. Sestra je opravdu velmi šikovná a je vidět, že má svou práci ráda a je na ní hrdá. Jako odznak stavovské cti nosí na místech určených medailím zavěšeny elegantní hodinky a tam, kde generálové armád ve světové válce nosili kříže s dubovými ratolestmi má několik odznaků. Během instalace kanily je studuji a nahlas spekuluji o jejich významu. Velký, kruhový, zobrazuje Aladinovu lampu. Při mé úvaze o tom, co by nastalo, pokud bych jí třel – tedy samozřejmě lampu na odznaku – se lehce zapýří, ale vysvětlení se dočkám až po dotazu, zda písmena RS na druhém odznaku neznamenají náhodou „rychlá sestra“. Objasňuje mi, že se mýlím a že to znamená „registrovaná sestra“. Tomu nerozumím, protože doposud jsem se setkal pouze s registrovaným partnerstvím. Jelikož je ale nová kanila nainstalovaná a připojená kapačka se začíná kapat odchází, a já budu muset vysvětlení hledat jinde.

Od sestry, která přišla za hodinku prázdnou kapačku odnést, se vysvětlení nemám šanci dozvědět. Chvátá, asi proto, aby dohnala zpoždění. Přitom doráží pouhou půl hodinu poté, co jsem zmáčkl tlačítko pro přivolání krizové pomoci. Odznak nemá žádný, dokonce ani jmenovku. Je o něco starší. Matka tedy asi je. Tereza - podle chování - ale určitě ne. Zdá se, že jde o členku již zmiňovaného pomocného kontingentu z veterinární kliniky. Pacienti na veterině na označení sester jistě nedbají a zde ji pravděpodobně ještě nestihli vybavit.

Polední výběrová kapačka působí omamně, proto opět usínám a budím se až na večeři. Chléb, tvarohovou pomazánku s pažitkou a mléko.

Vůbec se divím, jak mi pobyt v nemocnici mění nenásilně ale ne nepříjemně zvyky. Příkladně onu pažitku bych dříve byl schopen vybírat po jednotlivých kouscích a nyní si na tvarohu, který se jí jen zelená, dokonce pochutnávám. Mléko, kterým chléb s tvarohem zapíjím, jsem z jídelníčku v této jeho základní podobě také vyškrtl před delší dobou. V noci zde spím při dokořán otevřeném okně, bez obav z otravy kyslíkem. Televize stojící dva metry od postele také ještě ani neblikla, přestože doma se její pracovní doba blíží dvaceti hodinám denně. Ani abstinenční příznaky v důsledku nemožnosti připojit se k síti sítí se nedostavují a zjišťuji, že jsem stále schopen existovat bez širokopásmového připojení a on line kontroly komunikace.

Jsem z těchto zjištění tak mile překvapený a rozjařený, že cítím potřebu potěšit lehce zasmušilou sestřičku, která na oddělení absolvuje letní praxi při bakalářském studiu jedné severočeské univerzity, určenému pro vyšší střední zdravotní personál. Její skleslost se ale málem při líčení jejich příčin málem přenáší i na mne.

Od prvního stupně základní školy se totiž domnívám, že robotu u nás zrušil již Josef II a že Baťou za první republiky proklamované „za poctivou práci poctivou odměnu“ platí ve více či méně deformované podobě všude, dokonce i ve státních nápravných zařízeních.

Proto těžko chápu informaci, že může existovat něco jako povinná, téměř celoprázdninová a nijak neplacená studijní praxe. Argumenty k povzbuzení a rozptýlení hledám těžce a připadám si přitom jako ten nejtrapnější hraběcí rada. Ona naštěstí vypadá smířeně a odhodlaně.

Připojuji se tedy raději s chasníkem k panu nadlesnímu a těšíme se společně s ním z naděje na noční spánek, neboť mu konečně přinesli mnohokrát požadované prášky na spaní. Hned se do nich pouští a zapíjí první z nich. Čajem, který vaří na oddělení a který je opravdu ve srovnání se známou úrovní českých špitálů velmi nadprůměrný.

Netušíme, že za naše přání k toužebně očekávanému spánku páně nadlesního budeme odměněni bohatými zážitky z jeho průběhu…

Související články:

Zápisky pacientovy - den první

Zápisky pacientovy - den druhý

 

Foto: http://www.sxc.hu/