Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Zápisky pacientovy - den první

Zápisky pacientovy - den první

19.7.2011 - Jan Švéda

5.7. Dnes se těším, jak si užiju dvoudenní oslavy svátků věrozvěstů a bojovníka za pravdu. Ranní výkmit z postele a ještě rychlejší pád zpět mě ale přesvědčuje, že několik dní přemlouvané křeče v levé noze si na dobu svátků volno nevzaly. Poté, co zatlačím pár slz bolesti, přece jen vidím o něco lépe na displej telefonu. Nezbývá tedy než si vzpomenout jestli rychlá pomoc má číslo 150 nebo 155, aby pro mě místo s nosítky nepřijeli s hadicí. Povedlo se. Řidič sanitky se krátce nechává přesvědčovat, že údaj o cíli, zobrazovaný mu navigací, je patrně chybný vzhledem k tomu, že nestojí před naším domem, ale před hospodou na druhém konci vesnice. Nakonec se ale za pomoci několika členů uvítacího výboru, který se mu vypravil vstříc z domu na ulici, trefuje ke správným vratům a velmi ochotně mi se svou kolegyní pomáhá posbírat tělo a přemístit ho do vozu. Cesta probíhá velmi příjemně, byť se cítím trochu ošizen o houkání, které neslyším. Uklidňuje mne prohlášení, že vůz díky tomu nemusí jet tak rychle a cesta je proto pro mne bezpečnější. I když, z nosítek cestou někde v zatáčce jim prý už dlouho nikdo nevypadl.

Sestřička mi ve voze za jízdy během nezávazné konverzace stihne i napíchnout žílu a připravit tak nalévací otvor pro kapačku, takže po minulých zkušenostech se skřípnutým nervem se jak malé dítě těším na to, až mi dají „cucat“ a bolest se rozplyne v nenávratnu. Tak dalece se ale sestra během krátké cesty ze vsi na okraji okresního města k nemocnici nedostane.

Po krátkém bloudění v přestavované nemocnici se trefujeme k výtahu, který po váhavém přemlouvání dorazí. Jiný nemají a na schodech bychom se nevytočili, takže hurá – nemusím do třetího patra po svých.

Na oddělení místní neurologie o nás sice z dispečinku záchranky nic nevědí, ale mají tolik pochopení, že nás nevyhodí a já se tak mohu přemístit na vyšetřovnu. Po krátkém a vřelém rozloučení mě posádka záchranky ponechává svému osudu a já tak mohu v krátkých okamžicích mezi křečovitými stahy levého lýtka studovat kvalitu výmalby na stropě. V místnosti panuje ruch, který se mne ale netýká, proto se dále soustředěně věnuji studiu stropu. Zpočátku čas nesleduji, ale po chvíli objevuji zajímavou souvislost mezi počtem křečovitých  stahů v noze a krátkou pauzou mezi nimi. Dokonce mám díky přístupu personálu dostatek klidu ke zkoumání, zda se cyklus za delší časové období mění, či nikoli.

Ve chvíli, kdy dospívám k ověřenému zjištění, že frekvence křečí se zkracuje, jsem od dalšího bádání vyrušen známou posádkou záchranky. Ta se mezitím stihla otočit ve vzdálené vesnici pro nepohyblivou babičku. Stará paní je ale po dlouhé cestě sanitkou unavená, takže na zdvořilostní konverzaci se mnou nemá chuť. Věnuji se tedy dále jemným liniím stropu. Než se ovšem stihnu propracovat k vzdálenějšímu koutu, kde se zajímavě separují vrstvy a umožňují tak spekulovat o stáří budovy, objevuje se u mne lékař.

Jeho jméno je pro mne jako pro Evropana pouhou změtí souhlásek a samohlásek a nechci mu jej komolit. Protože je ale náš vztah dosud velmi letmý, neodvažuji se použít familierní „Mirečku“, které jsem zaslechl od asistující sestry.  Byť asociace na populární film je velmi intenzivní, omezuji se na formální oslovení „doktore“.

Svého úkolu se chápe velmi zodpovědně a usilovně se snaží propracovat dlouhým dotazníkem, obsahujícím mnoho zvídavých dotazů na zdravotní stav mých předků a jiné souvislosti. Sice mne chvílemi mrzí, že mu nemohu v důsledku slabšího soustředění – ta noha přece jen setsakramensky bolí – podat úplnou a vyčerpávající historii za posledních alespoň 40 let, ale dělám co mohu, abych uspokojil jeho potřebu po informacích. Je vidět, že lékaři jsou stav bažící po vlastním objevování i v takových triviálních momentech, jinak by něco tak logického, pochopitelného a praktického, jako je elektronická zdravotní knížka, kde mají být všechny podobné údaje zaznamenány, asi dávno využívána. Variantu, že lékaři nevěří navzájem svým schopnostem a záznamům a proto si všechno radši zjistí sami, z úcty k tomuto stavu hned zavrhuji.

Po poctivé půl hodině psaní se konečně dostáváme k tomu, že mi pan doktor zacvičí s prsty, proklepne reflexy a zjistí, že svalstvo funguje a že mám opravdu pouze choré čivy v oblasti bederní. Doporučuje mi, abych vstal. Jakmile se mi to konečně po delším soustředěném úsilí podaří zjišťuji, že on se mezitím vzdálil bez toho, aby mi poradil, co mám dělat dál. Když se tak za pár minut vrací na vyšetřovnu sestra a vidí, jak se kroutím jsa opřen o postel, chytá se za hlavu, pronáší potichu několik pravděpodobně ne zcela pochvalných hodnocení na osobu lékaře. Pomáhá mi zpět na lůžko, na kterém mne odváží na pokoj, o kterém se za pár dní dozvídám, že má číslo 2. S povzbuzením, že se za chvíli vrátí s pomocí, mne ponechává v klidu vstřebávat dojmy z první hodiny a půl v nemocnici.

Její vnímání chvilky je asi odlišné od mé – nikdy více jsem ji už nespatřil - nicméně za další půl hodinky mi jiná její kolegyně radostně sděluje, že toužebná kapačka je na cestě. Odkud ji vezou nevím, ale ke mně doráží za další hodinu čistého času, po kterou spolupacienta na pokoji ruším svým tlumeným sykáním, což on ovšem snáší statečně a s pochopením.

Nevím, zda servírovaný lék má souvislost s dobou oběda, ale čtvrtlitrová láhev čiré kapaliny s výrazným nápisem NaCl, který jsem do té doby znal pouze z pytlíku od soli, nezasytila moc ani mne, ani bolest, takže musím požádat o druhý chod v podobě injekce do svalu sedacího. Teprve tento nášup zabírá, takže se mohu konečně porozhlédnout a seznámit se spolupacientem.

Je to bodrý pětačtyřicetiletý chasník, vzhledem připomínající zbloudilého Vikinga, z vesnice poblíž Nymburka. Je na svůj zdravotní stav hrdý a nebojí se o něm hovořit. Líčí mi postupně (a následně i opakovaně – přeci jen něco takového se stane člověku maximálně jednou za život a většinou už potom nemá příležitost podat zevrubný referát) momenty které si pamatuje, i fakta které se dozvěděl dodatečně.

Do místní nemocnice byl převezen před třemi týdny s prasklou cévkou na mozku. Okamžitě byl transportován vrtulníkem do liberecké nemocnice, ale jak říká, cestou se věnoval zvracení krve, takže let samotný si moc nepamatuje. Následuje poměrně nudná pasáž popisující prodělaná vyšetření, otevírání lebky, odsávání sraženiny a mnohadenní pobyt na soustavě kapaček. Je na sebe hrdý za to, že se mu podařilo změnit dějiny a přepsat statistiky tím, že přežil, neb pravděpodobnost je v takovém případě prý dvouprocentní. Určitá obava v něm ale přetrvává, hlavně proto, že místo úniku krve se lékařům nepodařilo lokalizovat a jediné, co na podobence mozku může vidět, je velká modřina. Uklidňuji ho tím, že se to asi tak skvěle zhojilo. Evidentně ho to trochu mrzí. Skoro působí dojmem, že dosavadní vývoj byl moc rychlý a jednoduchý a že by uvítal nějaké dynamické pokračování.

Nedostatek nových podnětů tak alespoň kompenzuje popisem zážitků minulých, protože, jak se ukazuje, má v oboru nešťastných událostí více zkušeností. Podařilo se mu již dokonce dosáhnout statusu invalidního důchodce s velmi příjemnou penzí, takže je jak se říká za vodou.

Způsob, jakým se mu podařilo vymanit se z okruhu dělnické třídy, mi hned s velkým požitkem popisuje.

Jako koníček má domácké opravy aut. Většinou, jak to v podobných případech bývá, se věnuje vozům, které si jejich majitelé už netroufají v normálním servisu ukázat v obavě, že by po nich požadovali poplatek za ekologickou likvidaci. Dostane se tak ale občas k vybraným kouskům, což se mu v dále jím popsaném případě stalo osudovým.

Začalo to před několika lety, kdy majitel luxusního sportovního vozu, vyráběného ve druhé polovině minulého století v Kvasinách pro náročné motoristy tábora míru a socialismu dospěl k několika smutným zjištěním. Vybavení vlastní dílny přestává dostačovat nárokům vozu nejen na běžnou, ale stále více i krizovou údržbu. Zásoby nasyslených náhradních dílů zmizely v nenávratnu. Plech blatníků jeho miláčka v rez se obrací a ani umně instalovaná lepicí páska to není schopná zachránit.

Poté co při pravidelné spanilé jízdě do nejmenovaného nákupního centra okresního města navíc zjistil, že přidrátovaná olejová vana neudrží dostatečně hlubokou lázeň nutnou pro koupel hnací hřídele a ta na to reaguje podrážděným přidíráním, rozhodl se darovat bez nároku na honorář stroj našemu chasníkovi.

Ten se vozu věnoval seč mu jeho vybavení, síly a um stačily. Po náročném, pečlivém a dlouhém restaurování vozu Škoda Rapid se konečně přiblížil okamžik zkušební jízdy. Předchozí práce byly velmi vyčerpávající a bylo tedy potřeba oslavit jejich završení. On tak neučinil ovšem po způsobu loďařském pokřtěním lahví šampaňského o karoserii ale typicky českým a úspornějším způsobem - pár panáky do vlastní hlavy. Tato procedura nejen ještě o něco více vylepšila hřejivý pocit z dobře odvedeného díla, ale dokonce i pomohla překonat nejistotu, zda je deštivé blátivé počasí tím nejlepším okamžikem pro vyzkoušení čerstvě poštelovaných brzd jeho „voňavky“. Zasedl tedy za volant. Zrovna nebyl v okolí nikdo, s kým by se o svou radost z jízdy novým vozem mohl podělit a proto vyrazil sám. Zkouška probíhala báječně a bez sebemenších komplikací. Vítr ve vlasech, proudící otevřeným oknem, byl omamující. Natolik, že lehce rozptýlil pozornost i tak zkušeného motoristy, takže přehlédl (těžko dnes zkoumat, zda vlivem zhoršené viditelnosti, nebo zlepšeného obsahu alkoholu v krvi) rozblácený výjezd z pole kousek před zatáčkou. Ani nově instalované trubičky, destičky, ani vyleštěná brzdová prasátka ba ani čerstvá, pečlivě natlakovaná kapalina pak nemohly zvrátit platnost fyzikálních zákonů.

Rychlost, kterou vjel na vozovku poslintanou od traktorů vyvážejících řepu z pole, byla příliš velká. Do osudné zatáčky tak vjel lehce rozhozen, neboť pneumatiky nebyly výrobcem pro hluboké brodění blátem testovány. Protože byl ale zkušený řidič, podařilo se mu umístit čerstvě nalakovanou karoserii přímo do osy zde ledabyle stojící slívy. Případný kolemjdoucí dnes však nemůže jeho trefu a zanechaný obtisk ocenit, protože strom byl následkem styku s vozidlem vyhodnocen jako již neperspektivní a zbytky kmene byly pietně odstraněny.

Při předávání energie mezi autem a stromem se bohužel opět potvrdilo, že ocel podléhá časem korozi a to obzvláště v případě tak specifického výrobku, jako je automobil značky Škoda. Skutečnost, že doba uplynuvší od slavnostního okamžiku sjetí z výrobního pásu nebyla o moc kratší než věk řidiče vysvětluje, proč se deformační zóny na vozidle při nárazu rozplynuly v obláčcích rzi. V průběhu neplánované změny designu karoserie tak nastal moment, kdy náš chasník bohatýrské postavy najednou zjistil, že vzdálenost mezi volantem a sedačkou se zmenšila více, než původně konstruktér naplánoval jako životní prostor. Snažil se tomu chvíli vzdorovat, ale nebylo to nic platné. V prokopnutém podběhu sice našel místo pro levou nohu. Následný rotační pohyb přední části karoserie tedy kopírovala i končetina, bohužel však pouze ona.

Jako druhý problém se ukázal volant. Byl krásný, sportovní, tříramenný, potažený kůží, s velkým znakem milované značky uprostřed. Rozhodl se ale bohužel provázet přední nápravu při její návštěvě do kabiny posádky a neodbytně se dožadoval více místa tam, kde se obvykle vyskytuje řidičova hlava. Chasník je sice ranař a jen tak se nedal, ale tím, že na volant vycenil své zuby a kousl ho, moc nezměnil. Došlo pouze k tomu, že ramena volantu se elegantně ohnula pod tíhou lebky a věnec volantu i s chasníkovými zuby ustoupil o pár centimetrů, zatímco hlava osvobozená od břímě špičáků a řezáků se odebrala zpět do míst, kde bývá u moderních sedaček opěrka hlavy. Nebyla.

Dojmy, plynule navazující na již zmíněný pocit větru ve vlasech, byly zřejmě natolik intenzivní a početné, že je mozek přestal stíhat přijímat a odebral se do stavu bezvědomí. Jelikož celé události nebyl kromě chasníka nikdo přítomen a on sám začal další děj vnímat až po několika hodinách v nemocnici, s omluvou ukončuje popis přímého přenosu z bouračky. Tento nedostatek mi však bohatě kompenzuje podrobným popisem konstrukce titanových vzpěr, délky a počtu šroubů i polohou a způsobem jejich umístění v noze. Popisovaný spojovací materiál je ostatně příčinou invalidního důchodu chasníka, neboť výroba a instalace náhradních dílů do těla byla velmi nákladná a riskovat jejich opotřebování v běžném pracovním procesu by bylo společensky velmi nezodpovědné. Celou přednášku pak chasník završuje spokojeným konstatováním, že po návratu z nemocnice si z vraku vozidla volant vyjmul, vytahal z něj zuby, které trpělivě čekaly na svého majitele, uložil si je na památku, volant narovnal, nakrémoval, vyleštil a za dva a půl tisíc korun prodal novému šťastnému majiteli, kterého okřídlený šíp možná provází na jeho cestách dodnes.

Stále ho tento dobrý kauf rozjařuje a on se na nás spokojeně culí poloprázdnými dásněmi. Cpát prachy zubařům za můstky prý nebude a raději si počká, až odejde i zbytek zubů a bude si moci nechat udělat poctivé klapáky. Jeho o sedm let starší družka, která je jimi již vybavena, prý s nimi má výbornou zkušenost. Může nám tedy nezištně věnovat chvíli trpělivého vysvětlování rozdílu mezi konstrukcemi můstků, umělých dásní a složením fixačních lepidel. Celé téma shrne v doporučení nechat si udělat dásně elastické, funkčně podobné záchodovému zvonu. Takové prý k patru dobře a pružně přisají a není proto problém s bolestivým odtrháváním lepidla. Je totiž prý nevyhnutelné je občas vyjmout za účelem očisty škvír vyplněných v průběhu uplynulých týdnů zatoulanou stravou.

Mezitím se ke mně jako vděčnému posluchači stíhá připojit do party na pokoj i druhý pacient, kterého přivezli chvíli po mně, ale jehož doba na odbavení se také lehce protáhla. Je to trochu nerudný bývalý pan nadlesní, jinak vitální 85 letý pán, který trpí úpornými bolestmi v pravém koleně. Lékař, který za ním ve volné chvíli přichází na besedu sice chvíli váhá, zda ho neodsunout na ortopedii, ale když vidí jak se u nás zabydlel svoluje k tomu, že se bolest pokusí rozehnat pomocí oblíbených kapaček. Všechna tři lůžka jsou tím obsazena, a pokud nedojde na přistýlky, jsme komplet. Zaujímáme tedy pohodlnou polohu na čerstvě vydezinfikovaných gumových matracích a začínáme si vzájemně sdělovat své dojmy z prvních okamžiků v zařízení. Nicméně jak je tomu u zkušených mužů s širokým přehledem obvyklé, naše okamžité dojmy z místa samotného dokážeme rychle zobecnit na celkové podmínky v oblasti zdravotnictví a následně na stav politického prostředí vůbec. Chasník s nadšením vlastním lidem živícím se rukama a informacemi z obrázkových novin předkládá návrh, že posbírá po chalupě pár granátů a odnese je do Prahy do parlamentu. Nabízí, že tam všechno vyhodí do vzduchu, protože jinak se těch zlodějů, kteří žijí tak dobře jen díky tomu že na ně dře dělnická třída, nezbavíme. Jediné co potřebuje od nás pomoci vyřešit je to, jak se zamaskovat, aby ho ty k..y nepoznaly na bezpečnostních kamerách umístěných okolo parlamentu, až tam půjde vrhat. Starý pán, obohacen díky svému věku o moudrost minulých generací, se omezuje pouze na prosté konstatování, že už to stejně všechno stihli rozkrást. V průběhu diskuse díky neochabujícím křečím v noze trochu ztrácím přehled a nestíhám komentovat všechny předkládané argumenty, takže jejich závěr, že za komunistů byl pořádek a že bylo všeho dost, se poněkud rozchází s mou vlastní zkušeností. Alespoň však neruším jejich mezigenerační souznění trvající až do půl druhé ráno, kdy všichni příjemně unaveni diskusí usínáme.

Související článek: Zápisky pacientovy - den druhý

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip