Shon v Mexiko City a moje maličkost

Ahoj, lidičky v Zemích českých! Tak Vás zase všechny zdravím z Mexika! Vím, to mi to trvalo, než jsem se znovu ozvala. Přisahám, že syndrom "mañana" v tom nemá prsty. To spiš můj školitel: zavalil mne praci, takže permanentne nestíhám. Slíbila jsem, že napíšu o tom, jak se v Mexico City (nebo-li DF) pohybovat. Nu, možnosti je vícero a každá se může změnit v menši dobrodružství.

Z důvodu snadné orientace je snad absolutne nejlepší používat metro. Má devět tras a lístek stojí jen 1.5 pesos. Systém je stejný jako kdysi v Praze: zaplatíš a pokud neopustíš placenou zónu, neplatíš nic dalšího. Metro je, k mému nemalému překvapení, velmi čisté a rozhodně není cítit jako metro pražské. V kteroukoliv hodinu je možné zahlédnout uklízeče, jak šurují perony, schodiště a chodby. Metro ale zřejmě nemá klimatizaci, takže ve vagonech a na perónech bývá pořádně dusno, což je obzvláště ve špičce dosti nepříjemné. Na některých trasách, obzvláště tam, kde procházejí poněkud problematičtějšími čtvrtěmi, jsou první tři vagony vyhrazeny ženám a dětem do dvanácti let. Nejprve jsem na tento "zlepšovák" koukala trochu s despektem - ale jen do té doby, než jsem v návalu v metru ucítila na svém pozadí cizí ruku.

Od počátku ale velice hodnotím jiný zlepšovák - piktogramy, které označují jednotlivé stanice - napr. stanici Zapata stylizovaným Zapatovým kloboukem apodobně. Původně byly určeny pro snažši orientaci polo a negramotných cestujících, ale i tvor krátkozraký je kvituje s povděkem.

Dopravní špička v metru, no to je opravdu "pochutnání". Zastaví metro, otevřou se dveře a dav se začne valit oběma smery najednou. Kdo se k tomu připlete, je nemilosrdně smýkán tam a sem. Po pár herdách do zad a do žeber a pošlapaných špičkách mne pražská slušnost přešla a rovněž nasazuju v davu ostrejší lokty. Jako všude, i zde se dá nakupovat. Metrem procházejí prodavači, nabízejí bombóny, čokolády, žvýkačky, propisky, knihy, omalovánky, šroubováky, vše za pár pesos. V metru se i žebrá a krade. S prvním se setkávám denně, s druhým, díky bohu, zatím nemám osobní zkušenosti.

Povrchová doprava, to je pro nezasvěcence neskutečný chaos. Tak například mikrobusy (říká se jim také peseros): Jejich trasy je možné zjistit jen dotazem u řidiče (oye, vas por ....?) Do pesera se oficiálně vejde 20 osob, ale když dorazí na konečnou, vysype se z nej čtyřicet mexičanů a člověk jen zírá, jak se tam všichni vecpali. Jízdné stojí od 2 pesos za osobu (do 5 km), maximálně 3.5 pesos (nad 12 km).

Obrovská výhoda je, že neexistuje systém oficiálních zastávek. Prostě, mikro zastaví, kde si na něj zamávate, provede při tom za halasného troubení ostatnich účastníků silničního provozu myšku či jiný krkolomný manévr, za který by v Praze přišel bez diskuse o řidičák. Zrovna tak je možno vystoupit, kde si člověk zamane, stačí křiknout, hvizdnout nebo zazvonit na řidiče. Paráda - pro člověka dobře obeznámeného s místopisem a nepoužívajícího brýle na dálku. Jinak, krátkozraký a města neznalý cizinec může absolvovat i menši okružní jízdu, což se mi stávalo velice často (nyní už méně, ale přece).

Kromě těchto peser jezdí po DF ještě parabusy, což jsou obdoby našich kloubáků. Jsou o něco dražší a mají pravidelné zastávky se stříškami (ovšem, bez jízdního řádu, kdo by se tím zatěžoval...), ale na požádání zastaví i jinde. I na ně je třeba ze zastávky zamávat. Existuje i pár linek trolejbusu, ale jejich závislost na troleji je činí dosti málo agilní v místním divokém provozu. A jen zbytky koleji a jeden starý Buñuelův film dosvědčují, že kdysi v DF jezdívaly i tramvaje...

Taxi a pesery jsou jednoznačnými vládci v místní hromadné dopravě. Po ulicích si to trandí stovky, možná i tisíce malinkých zelených broučků (pardon, volkswagenů brouků). Ceny jsou velice rozumné, tuhle jsem z centra na Universitu, která se nachází na jižním konci města, jela za 17 pesos, což je kolem 70 korun!!

Taxikáři jsou většinou velice milí a úslužní a povídaví, používají taxametr a vrátí na centavo přesně. Prý ale i takoví "pražáci" se tady najdou, ale zatím jsem se s nimi nesetkala. Ovšem, byla jsem důrazně upozorněna, abych si vždy brala "taxi del sitio" (čili taxika ze štaflu), jinak bych totiž mohla nasednout do černého taxíku, což už by mohlo být velmi nebezpečné.

Chodit po svých se člověk musí naučit. Pravidlo číslo 1: koukej pod nohy! Chodníky v některých oblastech jsou v dost žalostném stavu, povaluje se tu dost odpadků (najít odpadkový koš je umění), svou vizitku zde zanechávají i houfy toulavých psů. Kromě děr, výmolů a jiných nerovností omezují pohyb chodců i spousty stánků a stánečků, které nabízejí vše, co se dá koupit a prodat.

Malou zákeřností jsou chodci tak do věku 5 let. K rodičům bývají připoutáni "vodítkem" kolem pasu, aby se v tom mumraji neztratili. Mají ovšem dostatečnou volnost pohybu k tomu, aby nečekaně změnili směr chůze a natáhli Vám svoje "vodítko" pod nohy......a bác! Dlažba je tu stejně drsná jako kdekoliv na světe (experimentálně ověřeno).

Jednoznačným a odvěkým nepřítelem chodce jsou vozidla všeho druhu. V DF se jezdí hlava nehlava, chodec nechodec, červená zelená, přednost v jízdě apod. jsou nepodstatné detaily, plnou čarou se nikdo nezabývá a maximální povolena rychlost......Jakouš takouš autoritou je dopravní policista s píšťalkou a brzdící prahy. Od místních jsem odpozorovala zajímavou strategii pro přecházení vozovky. Nejlépe je tuto nebezpečnou zonu překonávat ve skupině (hromadný masakr je moc i na mexického řidiče), nejlépe pár desítek metrů od křižovatky (to pro případ, že by naskočila zelená. To se první rady vyřítí jako na ralley). Vlíst do vozovky s tím že "však on zastaví" bych rozhodně nedoporučovala. Omyl! Nezastaví, zatroubí...Ostatně, klakson, brzda a plyn jsou zde nejčastěji používána zařízení, nejméně se používá blinkr (dosud jsem nepochopila, proč ho auta mají, když ho řidiči stejně nepoužívají) a tachometr (radar je téma frekventované asi tak jako palmy v Grónsku).

Nicméně, za celou dobu, co jsem v Mexiku, jsem neviděla jedinou závažnou nehodu. Je to asi tím, že všichni očekávají všechno možné, na križovatce se vždycky nějak domluví a nikdo nespoléhá na to, že zrovna teď má přednost v jízdě.

Mexiko je obrovská, krásná a zajímavá země. Zatím se mi podařilo navštívit pár blízkých měst jako je Toluca, Guadalajara,Guanajuato, Leon, naposledy Pachuca. Dojet do nich se dá velice pohodlně místními dálkovými autobusy. Zapomeňte na scény z amerických filmů, kdy se ve stařičkém rozhrkaném veteránu vezou lide, slepice, prasata a balíky něčeho..... Dálkové autobusy jsou čisťounka velepohodlná klimatizovaná Volva s videem a toaletou, řízená uniformovaným úslužným řidičem, který spolehlivě dodržuje jízdní řád.

Každé město má něco do sebe, svůj charakter a styl. Ale to už je jiné téma a o něm zase příště. Tak, zatim ahoj. Vaše Pavlína.