Proč si hrozně nerada stěžuji na policii

Chtěla bych, aby být policistou byla v Česku prestižní práce. Aby to byla čest mít policistu známého nebo v rodině. Chci mít v naše strážce zákona důvěru. Chtěla bych, aby to byli chlapíci a dívky důvěryhodní(-é), neúplatní(-é), připraveni(y) pomáhat a chránit (jak zní heslo). Chtěla bych, aby byli vždy poblíž, když je někdo v nouzi a abych věděla, že ohlásit trestný čin, odevzdat nalezenou peněženku s penězi nebo jim jen zavolat při rušení nočního klidu, není ztráta času.

Nejprve pochvala

Před časem jsem měla s policií velmi dobrou zkušenost. Noví sousedé – bohužel lidé z vaší nejhorší noční můry - se při podivné „rekonstrukci“ vedlejšího bytu probourali do bytu k nám. Na 4 místech udělali obrovské díry do naší předsíně a na záchodě se jim dokonce podařilo zničit obklad. V bytě jsme tehdy nebydleli a oni se nám to ani neobtěžovali prozradit. Díry si z jejich strany bez mrknutí oka zazdili a suťiny, malta, vypadané cihly a prach u nás je nezajímaly. Prý jim to řemeslníci neřekli...

Přišla jsem na to, když jsem s dítětem v náručí chtěla strávit v našem rekonstruovaném bytě, kam jsme se měli za měsíc stěhovat, hezké odpoledne. Zavolala jsem jim. Domluvila si schůzku. Sousedka dorazila pozdě. Namísto omluvy jen volala, že je strašně, ale stráášně unavená a k odstranění škody se neměla. Nechtěla ani podepsat námi připravený dokument, že škodu napraví, a volala, že v Kanadě, kde ona bydlela, si lidi více důvěřují. Po nesmyslně dlouhé debatě jsem bezradně zavolala policii, aby alespoň udělala zápis a fotodokumentaci. Myslela jsem si, že přijedou za několik hodin a žádné naděje jsem si nedělala. Do deseti minut – nemohla jsem tomu uvěřit – už dole zvonila milá policistka z okrsku Vlašská.

Zatkněte mě, chci na Ruzyň

Všechno zdokumentovala, udělala zápis. Ignorovala hysterické výkřiky pomatené sousedky, která v jedné chvíli vzpínala ruce a volala: Zatkněte mě, chci s vámi na Ruzyň!

Práci, kterou jsme potřebovali, odvedla paní policistka špičkově, rychle a bez zbytečných řečí. Ačkoliv náš případ dopadl neslavně – sousedka zřejmě vlastními silami – zaplácala díry ve zdech a na záchodě jen vzala ze země vypadané kusy rozmlácených dlaždiček a jako mozaiku je poskládala přibližně tak, jak původně bývaly. Vypadá to šíleně a kdybyste po zdi přejeli rukou, tak si jí rozříznete. Přesně místo, kde chcete bydlet s malým dítětem.

Už jsou tomu dva roky, kdy v bytě nebydlíme, sousedi dělají mrtvé brouky a mezitím spáchali v domě další desítky šíleností, takže si proti sobě popudili všechny sousedy. Navíc nějak zapomínají platit do fondu oprav. Nejsou to ale žádné sociální případy. Paní pobíhá s golfovými holemi a pán pracoval pro ČEZ. Veselé...

Nicméně pomoc policie jsem tehdy velmi ocenila a při případném soudu tento zápis a fotky mohu použít. Protože chválit se má a stížnosti píše každý, napsala jsem pochvalu a dostala jsem velmi milou odpověď od samotného ministra vnitra. Iluze, že to psal celé sám, si nedělám, ale stejně mě to potěšilo.

Příběh druhý

Bohužel od té doby jsem s policií měla několik dalších „setkání“ a ne vždy jsem dopadla tak dobře. A vždy mě to mrzelo, protože hrozně moc chci, aby policie byla schopná. Protože, když nebude fungovat ona, zůstává jen beznaděj. Moje poslední zkušenost je stará 3 dny a kdyby kolega bloger Jan Mach nenapsal článek na podobné téma http://mach.blog.idnes.cz/c/52412/Pan-ucitel-a-mrtvola-ve-krovi.html, snažila bych se na to zapomenout.

Šly jsme s dcerou Aničkou na nákup a na ulici našli rozházenou kabelku a několik dokladů – tramvajenku bez kuponu, papírek sloužící jako náhradní občanský průkaz, klíče, nějaké fotky...

Před několika lety mě také okradli (v Národní knihovně) a moje různé doklady se pak válely někde v průjezdu. Jeden dobrý a slušný člověk je našel, vyhledal si mě v telefonním seznamu a já si pro zbytky mé peněženky došla. Nezbylo mi sice nic cenného, ale i za těch pár fotek a průkazek jsem byla moc vděčná.

Proto jsem teď hned volala policii, abych nález oznámila. Nevím proč jsem vytočila 158, když to spíše spadá pod městskou, ale říkala jsem si, že si to snad předají. Policista na ústředně nebyl zrovna milý a řekl mi, ať věci posbírám a odnesu někam na obecní úřad. Řekla jsem mu, že opravdu teď nemůžu, protože jsem venku s malým dítětem, musím nakoupit a vrátit se domů. Navíc se v době žloutenky trochu bojím těch věcí dotýkat. Policista řekl, že na hlídku bych musela dlouho čekat a tak jsem se vztekle rozloučila a zavolala partnerovi s prosbou, aby se pokusil podle adresy z náhradní občanky najít někoho v telefonním seznamu. Mezitím se policista na ústředně asi zastyděl a volal mi zpátky, že hlídka státní policie už je za rohem. To mě potěšilo. Bohužel jen na chvíli.

Suverén a spol. a protokoly na mrtvoly

Z vozu vystoupili tři policisté. Dva sympatičtí a jeden méně. Ten měl bohužel hlavní slovo. Nazvala jsem si ho „Suverén“. Evidentně mi nechtěl pomoct a tak mi opakoval to, co říkal pán na ústředně – že mám věci odnést na obecní úřad. A navíc přidal historku, že oni nemůžou tyto věci jen tak přebírat, protože by museli mít jakýsi přebírací protokol a ten s sebou nemají. Kroutila jsem hlavou – takže i kdyby třeba ty doklady našli sami – tak je taky nemohou ze země sebrat, protože by si sami sobě nemohli vystavit přebírací protokol???

To by vysvětlovalo, proč je policie často tak zablokovaná ve vyšetřování :) Nemá prostě jen přebírací protokoly na mrtvolu a musí ji nechat ležet, dokud ji někdo neodnese na obecní úřad. To pochopí každý.

Malé kouzlo

Nelíbí se mi, že mám něco někam odnášet a prodlužovat tak čas, kdy chudák paní nemá klíče a část dokladů, když stačí zjistit na ní kontakt a věci jí vrátit. Jeden ze dvou sympatických policistů řekl, že by přece jen mohl zavolat na centrálu a podle náhradní občanky totožnost paní zjistit. Ovšem „Suverén“ mu řekl: „Hele, nebuď tak aktivní, jo!“ To mě šokovalo. Debatu přerušil telefonem můj partner, který našel v telefonním seznamu podle adresy a jména telefonní číslo a nadiktoval mi ho. Zavolala jsem ze svého mobilu a vzal to syn té paní. Sice nezněl zrovna nadšeně a matka prý s nimi už nebydlí, ale za chvíli jsem měla v ruce její číslo na mobil. Policisté na mě udiveně koukali, jako bych právě předvedla nějaké kouzlo.

„Suverén“ si zapálil. Pak mi nabídl, že na číslo mobilu zavolá ze služebního. Tím mile překvapil. Opět jen na chvíli. "Nikdo to tam nezvedá!", stěžoval si. Upozornila jsem ho, že možná v tašce té paní mohl být i její mobil a třeba je také ukradený.

Úkáčka já nemám rád

Na třetí pokus ale někdo zvedl. „Suverén“ zvýšil hlas do absurdní důležitosti a začal křičet: „Okamžitě se dostavíte na tuhle adresu, válej se tu vaše doklady! Ať jste tu do deseti minut! Jinak tady nečekáme. Jo a volá vám Policie ČR!“ „Proč na tu paní řvete? Vždyť ona zřejmě nemůže za to, že jí asi okradli?,“ kroutila jsem hlavou. Odpověď mě dorazila: „Vzalo to nějaký úúúkáčko (rozuměj Ukrajinec) a ty já nemám rád.“ „Tohle přece jako zástupce policie ČR vůbec nemůžete říkat,“ protestovala jsem chabě.

Dva další policisté se na mě dívali velmi omluvně. O kolegovi si mysleli své. Rozhodla jsem se, že už jsem viděla dost. Snad zvládnou doklady alespoň předat. Rozloučila jsem se a šla s kočárem na nákup. „Suverén“ se zlobil – „No, teď tu kvůli vám budeme muset čekat!“, jeden ze dvou normálních řekl mile:“Ano, my tu počkáme, protože je to naše práce.“

Bez happy endu

Když jsem se vracela, policie zrovna nasedala do auta a paní si rovnala věci do tašky. Přišla jsem blíž a řekla jí, že jsem její věci našla. Bohužel happy end se nekonal. Paní nevypadala nijak nadšeně a dívala se na mě zastřeným zfetovaným pohledem: “No, všechno mi ukradli, všechno! Ale je to dost moje vina, já to tu totiž v noci nechala ležet.“ No, pěkná zkušenost...

Ach jo, ale já opravdu nutně potřebuju dobrou policii, prosím! Přeju si ji ke všem svátkům, narozeninám i k vánocům! Musí někde být. Náznaky už jsou. Připojte se ke mně a napište si ježuchovi, třeba to jednou vyjde a pro Suverény nebude místo...

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen. Nyní pracuje jako externí administrátorka blogu iDnes.