Dovolená po jánošíkovsku

Strávila jsem týden na Azurovém pobřeží, párkrát jsem se podívala do vnitrozemí Provence. Splnil se mi tak dlouholetý sen. Jižní Francie je úžasná a chci se tam vracet. Ale už nikdy s podobným zájezdem, jako byl tenhle, pořádaný pacientskou organizací Arcus.

Vím, že tahle turistická destinace je ta nejprofláknutější na světě, ale já mám pro Francii prostě slabost. Když jsem předloni a loni pobývala po nemocnicích, učila jsem se tam francouzsky, a jakmile jsem se vrátila do normálního života, zapsala jsem se do kurzů Francouzského institutu. Jenomže právě ta moje nemoc mě taky dovedla k tomu, že jsem se přihlásila do zájezdu pacientské organizace Arcus. Tyhle zájezdy Arcus určitě pořádá z dobré vůle, nikoli z nějaké zištnosti nebo sadismu, a účastníci vypadali spokojeně, tento způsob léta se jim asi líbí, ale můj šálek čaje to tedy rozhodně není.

Vlastně šlo původně o pobytový zájezd cestovky SIM a kdybych bývala jela prostě s nimi, bylo by všechno asi v pořádku. Dovezli by mě autobusem do kempu, ukázali karavan, kde budu spát, v určenou dobu – až by se uvolnil – bych se nastěhovala, a bylo by. Jenomže amatéři z Arcusu to všechno – pro mě velmi nepříjemně - zkomplikovali.

Zájezd nebyl nijak dotovaný a od běžného zájezdu se lišil tím, že ve výpravě byla přítomna lékařka a jeden organizátor-dobrovolník z Arcusu. Jenomže hned první den, po příjezdu do kempu, nastaly zmatky, prodlevy a informační šumy, které mě (coby pacientku) příšerně vystresovaly: účastníci zájezdu čekali od sedmi ráno do dvou odpoledne uprostřed kempu, před kanceláří SIM, v pasivním, přešlapujícím hloučku, aniž jim někdo sdělil, kdy jim přivezou kufry z autobusu (ty jsme si s kamarádkou, kterou jsem na zájezd vzala s sebou, mohly klidně dopravit do kempu vlastními silami), nebo kdy přesně se dozvědí, v kterém karavanu budou bydlet a kdy se do něj budou smět nastěhovat. Nám s kamarádkou opravdu vadilo, že jsme neměly přístup ke svým zavazadlům, pařily jsme se v teplém oblečení a nemohly jsme se převléct do plavek a jít na pláž. Ostatní účastníci zájezdu však nic nenamítali a postávali na místě těch několik hodin s klidnou pasivitou, jako ovce. Když jsem se o tom všem pokoušela diskutovat s paní Pliczkovou z Arcusu, reagovala značně podrážděně. A opakovala stále dokola: „Odložte si příruční zavazadla ke kanceláři!“ – Jenomže já jsem si nepotřebovala odložit příruční zavazadlo, já jsem potřebovala informace o tom, co se bude dál dít, potřebovala jsem, aby se mnou bylo jednáno jako se svéprávným člověkem.

S kamarádkou jsme se tedy šly projít, a když jsme se vrátily, naše kufry se válely bezprizorně v prachu uprostřed kempu. Sláva! Vzaly jsme si plavky a utíkaly na pláž. Když jsme se znovu vrátily, místa v karavanech už byla rozdělena a na nás už nezbyla ložnička, ale jen lůžka ve vstupním společném prostoru, kde je i kuchyňka a kterým procházejí ostatní obyvatelé karavanu, když ráno vstávají dřív na výlet, nebo naopak jdou večer později spát, takže tam nemáte žádné soukromí. A teď jsem u toho Jánošíka: dodatečně jsem zjistila, že za lůžko v kuchyňce účtuje cestovní kancelář SIM o 2000 Kč týdně méně než za lůžko v ložničce, ale mně nikdo peníze nevrátil, Arcus lůžka rozděloval zcela jánošíkovsky, stylem „padni komu padni“, takže jsem vlastně dotovala pobyt nějakému šťastnějšímu účastníkovi, který ukořistil ložnici.

Jasně, byla to moje chyba. Měla jsem odhadnout předem, že pacientský zájezd není nic pro mě. Přesto jsem si to užila – ale jedině takové chvíle, kdy jsem se „trhla“ od ostatních, kteří se nechávali po celou dobu vodit ve stádu jako ovce, chodili do české restaurace na večeře a přitom na ně nadávali, kuchtili si obědy ze surovin dovezených z Čech a jezdili na organizované skupinové zájezdy. My jsme si zjistily, že se z kempu u Port Grimaud můžete třeba vydat sami lodí do St. Tropez, vláčkem do blízkého středověkého městečka Grimaud, nebo si v kempu půjčit kolo a jezdit po okolí. A taky jsem si kapku zakonverzovala francouzsky. Pravda, domorodci se tvářili nadšeně, že dám dohromady francouzskou větu, a netušili, že jsou v tom léta dřiny.

A jižní Francie – ach! Olivovníky, slunce vytahující vonné silice z borovic, obrovští pestří motýli, malebné provensálské domky, moře s jachtami, skvělé sýry a víno, roztomilé drobnůstky v obchodech, bílé skály nad mořem, teplý vánek, pohoda odpolední siesty, sladkost života, která ze všeho vyzařuje.

Rozhodně jsem si potvrdila své frankofilství.

Eva Hauserová - Spisovatelka, publicistka, editorka v PR agentuře