Říct, nebo neříct, to je oč tu běží…

Moje kolegyně má krásného chlapečka, dnes již prvňáka. Prožívala jsem s ní dobu školkovou, kdy dítě živější povahy a bystrého a zvídavého ducha, zaměstnávalo mojí kolegyňku od rána do rána . Vyprávěla nám o různých špumprnáglech a alotriích, co zas hošík kdy kde vyvedl a jaké jí klade různé otázky, Posledním rokem ve školce nastal problém, kdy chlapec nutně potřeboval vědět jak přijde dítě na svět.

„Prokopali“ se s tatínkovým semínkem až na klíčení – růstu v bříšku, panem doktorem konče, který mamince miminko z bříška vyndá. Po čase řešil problém, že by rád sourozence. Nevěděl ale kde vzít to semínko, když tatínek už s maminkou nebyli spolu. Kolegyně si na chvíli oddechla, když se začal zajímat o pejsky. Pejska sice jen přes její mrtvolu, ale už se to dalo vysvětlit s tím, že nejsou doma, kdo by se o pejska staral.

Utekl nějaký čas a kloučkovi začalo vrtat v hlavě, jak to bylo, když byl u maminky v bříšku, jak se asi měl, jestli se na něj maminka těšila a jestli si spolu nějak povídali a podobně.

Nastal malér. Říci chlapci, že když mu byl jeden rok tak si ho s tatínkem osvojili, nebo lhát a vymýšlet si pohádky ? Já jsem zastávala názor, že by kolegyně měla lhát do konce života. Dítě mělo jejich jméno, jeden rodný list, z dostupných informací a dokladů by se o pravdě nemohlo dozvědět. V případě vyjevení pravdy by podle mě, mohlo být dítko traumatizováno, protože je ještě malé, aby si to v hlavičce srovnalo a navíc muselo již přežít, že se vidí s milovaným tatínkem jen někdy, že s nimi nebydlí a stýská se mu po něm.

Kolegyně namítala, že jim při předávání dítěte psycholog radil, aby synkovi pravdu o osvojení řekli co nejdříve a to formou pravdivé pohádky. Namítala, že by se mohlo stát, že by se synek mohl o svém osvojení dozvědět od cizích lidí a bylo by to horší. Podle mého názoru, by se tato situace dala řešit tak, že by kolegyně synkovi řekla, že mu chtěli dotyční ublížit. Zkrátka by musela z lásky lhát tak, aby tomu sama uvěřila, že je opravdu matka a chlapeček její syn. Myslela jsem si, že říci pravdu v kterémkoliv věku může být pro dítě nevydýchatelný problém. Alespoň já to tak cítím a i když si to nedovedu představit, asi bych tu lež volila.

Nakonec se kolegyně rozhodla říct synkovi pravdu. Zabalenou do hezkého povídání, ve kterém to miminko (on), maminka s tatínkem uviděli v jednom domě plném dětí a jak ho uviděli, hned věděli, že chtějí jenom jeho a už nikdy žádného jiného.

Tenkrát to proběhlo v klidu, ale říkám si, až bude klučík větší, zda ho to nebude trápit, nebo a hlavně v pubertě, to nebude znamenat velký problém ve vztazích. Ono to není jednoduché ani s vlastními dětmi. Když se dostaví to děsné období, zvané puberta, je to někdy boj o život.