Kniha: Velký příběh neznámého muže

William Shakespeare - Velký příběh neznámého muže napsal Stephen Greenblatt , z anglického originálu Will in the World přeložila Mirka Kopicová a vydalo ji nakladatelství Albatros plus.

Přesné datum narození tohoto muže není známo, ale pokřtěn byl 26.dubna 1564 v městečku Stratford v Anglii kde se také narodil. Byl nejstarším synem z osmi dětí.

V tehdejší době nebylo zvykem psát životopisy, ani o tak významném člověku, jako byl William Shakespeare. Shodou okolností je o něm známo více než o většině profesionálních spisovatelů té doby, avšak tyto znalosti jsou do značné míry důsledkem faktu, že Anglie byla již v šestnáctém století společností, která veškeré záznamy uchovávala.

Dochovalo se hodně informací, ale i přesto v našich vědomostech o Shakespearovi jsou veliké mezery, což mnohdy se rovná další bádání o jeho životě a mění se ve spekulaci a domněnky.

Shakespeare pocházel ze skrovných poměrů, jeho otec byl obchodník, rukavičkář a jeho matka pocházela ze zemanského rodu. Nikdy nedosáhl vyšší vzdělanosti, ale přesto byl hercem-spisovatelem, kterého miloval jak chudý lid, tak králové. Naučil se latinsky a řecky.

V osmnácti letech byl Shakespeare přinucen ke sňatku s o osm let starší Annou Hathawayovou, která byla těhotná a do manželství přinesla malé dědictví. Asi půl roku po sňatku se narodila dcera Susann a do tří let se narodila dvojčata děvče Juditha a chlapec Hamnet. Byl vášnivým a nepolepšitelným pytlákem, tato vlastnost ho také přivedla do nesnází . Shakespeare po třech letech opouští rodinu a sám odchází do Londýna, kde si našel levný podnájem a hledá uplatnění u divadla jako herec.

Jeho studnicí vědomostí byly knihy a lidové zvyky, které utvářely jeho představivost při psaní. Přinášely je kočovné společnosti, které v divadelních hrách na venkov přinášely kulturu. Lidová kultura se prolíná celým jeho životem a také v jeho dílech. Byl mistrem slova a svoji schopnost utvářel hlavně v narážkách ve svých hrách.

Milenci, kteří se schází v athénském lese ve Snu svatojánském, připomínají milence, kteří oslavují příchod máje. Sesazený starý vévoda ve hře Jak se vám líbí je přirovnáván k Robinu Hoodovi. V Zimní pohádce vévodí selské slavnosti stříhání rouna, kterou doplňují tančící dívky a mládenci a potutelný dlouhoprstý podomní prodejce. Veselé paničky windsorské, kde W.S. líčí nabubřelého soudce Bloumala, který si stěžuje, že Falstaff zabil jeho jelena, a hrozí soudem před královskou komorou. Za účelem postavy Bloumala bylo rýpnutí si konkrétně do sira Thomase Lucyho, který Williama pronásledoval za zločin pytláctví. Romeo a Julie je o lásce, která spaluje žárem a člověk je schopen pro ni i zemřít. Zkrocení zlé ženy naráží na jeho zklamání se v manželském svazku, ukazuje, co způsobuje nenávist. Antonius a Kleopatra je o velké lásce, cizoložství , chamtivosti, zradě a sobectví.

Kupec benátský je romantickou komedií s lichvářským padouchem, jehož hlavní podobnost s Lopezem spočívá v tom, že cizinec a v příslušnosti k židovské víře, kterou Lopez sám popíral. V Macbethovi jsou popsány poslední chvíle a okamžiky života šlechtice, který zradil krále. Zimní pohádka, ukazuje předčasně vyspělého chlapce, jenž chřadne a zemře, když se jeho otec, šílený žárlivostí, obrátí proti jeho matce (pravděpodobně toto bylo vzpomínkou na jeho zesnulého syna Hamneta). Král Lear mluví o předávání majetku dětem, o dělení půdy a strachu ze stáří, kdy se sám král Lear ptá svých dcer, jak ho mají rády. V tomto příběhu hlavní hrdinka umírá, zatím co u nás známe obdobnou verzi – Byl jednou jeden král, kdy dcera odpovídá otci králi, že ho má ráda jako sůl. Hamlet je příběhem prince, který hraje pomateného, protože slíbil pomstít násilnou smrt svého otce.

Shakespeare žil v Londýně velmi skromně, nikdy nebyl účastníkem veřejného pohoršení jako jeho kolegové, kteří také psali divadelní hry a básně. Byl pamětlivý toho z jaký poměrů vzešel. Chtěl uniknout od potíží s Thomasem Lucym , od své rodiny a tří dětí, také z obchodování s rukavičkami a nelegálního obchodu s vlnou, které provozoval jeho lehkomyslný otec.

V jeho hrách se opakovaně objevují příběhy postav odloučených od svých rodinných vazeb, zbavených identity, klopýtajících v neznámém kraji.

Shakespeare používal pro dramatizaci některé věci z kronik – při psaní historických her bylo pro něj příznačné čerpat materiál zejména ze Spojení dvou vznešených a slavných rodin Lancasterů a Yorků od Edwarda Halla a z Kroniky Anglie, Skotska a Irska od Raphaela Holinsheda. Nikdy nezačínal psát „na čistém“ listu , ale vždy využíval pohádek, povídek, her, bájí a lidových zvyků a ty zakomponoval do svých postav. V jeho postavách se nacházeli jak vysoce vzdělaní lidé z královského dvora, tak chudina. Čerpal i ze života Londýňanů, kde bylo možné několikrát do týdne vidět popravy, odvrácená tvář zločinu, také nemoci, nekalé obchody, bídu chudiny a život spodiny, která ve městě žila.

William Shakespeare psal komedie, tragédie, historické hry, pohádky a poesii s velkým úspěchem.

Například:

Richard II., Richard III., Jindřich IV., Jak se vám líbí, Komedie plná omylů, Kupec benátský, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Veselé paničky windsorské, Zkrocení zlé ženy, Dva kavalíři z Verony, Antonius a Kleopatra, Hamlet, kralevic dánský, Král Lear, Macbeth, Othello, Romeo a Julie, Zimní pohádka, Sonety, Zneuctění Lukrécie a mnoho dalších.

Svým přátelům, píšící divadelní hry byl mnohdy pro posměch, dívali se na něho spatra, že nemá vysokoškolské vzdělání a ve svém rodě nemá erb (ten musel být nejméně po tři rody).

Shakespeare měl přístup do právnických kolejí, také ke královskému dvoru. Jeho hry byly oblíbené a aby se divadelní společnost, ve které hrál a pro niž psal uživila, musel každý rok na scénu uvádět nejméně dvě nové divadelní hry. Konkurence divadelních společností v Londýně byla veliká. Vše podléhalo přísné cenzuře církve.

Mnozí z jeho píšících přátel žili v chudobě a neměli ani na lékaře, umírali velmi mladí a zůstaly po nich dluhy. Shakespear žil v dostatku, což bylo výsledkem jeho velké píle. Stal se spolumajitelem a dramatikem divadelní společnosti „Služebníků lorda komořího.“ Tato společnost hrála v divadle The Globe v Londýně, které v roce 1613 vyhořelo do svého základu.

Když v Londýně uhodila morová epidemie, byla uzavřena všechna divadla, aby se epidemie už tak velmi rozšířená nešířila více. Během jednoho dne všichni divadelní herci přišli o práci. V té době Shakespeare dostává nabídku, aby napsal sonety pro konkrétní osobu.

Psaní sonetů byla dvorská a šlechtická záležitost a Shakespeare rozhodně nebyl ani dvořan, ani šlechtic. Výzva této básnické formy se ale pro něho ukázala jako příjemná. Být mužem velmi veřejným – jevištním hercem, úspěšným dramatikem, oslavovaným básníkem – a současně být mužem velmi uzavřeným – mužem, jemuž je možné svěřit tajemství, spisovatelem, který si své důvěrné záležitosti nechává pro sebe a všechny narážky na ostatní dokáže jemně zašifrovat: tohle byl dvojí život, který si Shakespeare zvolil. Pokud ho jeho udivující verbální schopnosti a jeho nutkavý zvyk tvořivého vcítění spolu s jeho velkými ambicemi vedly k veřejnému provozování divadla, jeho rodinná tajemství a obezřetný důvtip – podpořený možná pohledem na setnuté hlavy na London Bridže – nabádaly k absolutní zdrženlivosti.

Sonety jsou napínavou, hluboce přesvědčivou dramatizací básníkova vnitřního života, důvěrnou interpretací Shakespearovy reakce na jeho spletité milostné vztahy s mladým mužem, konkurenčním básníkem a černou dámou (milenkou) a jsou také důmyslnou řádkou krásných zamčených schránek, k nimž neexistují klíče. Jsou nádherně vytvořenou clonou, za niž je doslova nemožné se s jakýmkoli přesvědčením odvážit.

Sonety jsou utvářeny diskrétností a utajením, ale právě tak i sdíleným vzrušením, opakujícími se hlavními myšlenkami a taktikami svádění. Bylo by pošetilostí považovat je za nějaký důvěrný deník, za přímočarý význam toho, co se ve skutečnosti odehrávalo ve vztahu mezi Shakespearem a jeho zrádnou černou dámou, ať již jí byl ve skutečném životě kdokoli, nebo mezi Shakespearem a aristokratickým mladíkem, až již to byl Southamptom, nebo někdo jiný, či snad směs několika milenců. Ale dokonce i zapsané představy, které jsou zčásti adaptacemi z děl jiných básníků a z části jsou utkány z přediva skutečných vztahů, mohou o Shakespearově citovém životě něco vypovědět. Sonety představují básníka a mladého muže, které vzrušuje jejich nesmírně rozdílná třídní příslušnost a společenské postavení.

Sonetů bylo 154 a jejich úvodní sada – prvních sedmnáct má naprosto evidentně na zřeteli konkrétní osobu.

V první polovině roku 1596 ve věku 11 let umírá Shakespearům jediný syn Hamnet. Pochován je v rodném Stratfordu. Tato událost Shakespeara velmi překvapila, ale citově to na sobě nedal znát. Hry, které napsal po této události byly úspěšné, ale byla v nich znát jeho hluboká osobní ztráta.

Shakespeare oplýval vynikající vnímavou pamětí. Ať to byly útržky rozhovorů, vleklá kázání, příběhy prostých lidí, které zaslechl v krčmě, na ulici, mezi řemeslníky nebo obchodníky, kteří přicestovali z dalekých krajin, příběhy trhovkyň, nebo si přečetl náhodné příběhy v knihkupectví , vše si ukládal do paměti a po letech, i když si mnohdy nepamatoval přesná místa slyšení, používal je ve své tvořivosti při psaní nových her.

Čím více Shakespeare stárnul, tím více pracoval a byl pamětliv lehkovážného chování svého otce, který rodinu připravil svými špatnými spekulacemi o majetek a také postavení. Měl obavy ze stáří a nechtěl být odkázán na své dvě dcery.

Podle dochovaných zápisů ve finančních knihách Shakespeare svoji usilovnou a přičinlivou prací nashromáždil menší jmění. Koupil ve Stratfordu dům s hospodářstvím , kam přestěhoval svou rodinu. Do té doby bydlela jeho rodina ve společném domě s jeho rodiči. Další peníze investoval do zemědělských komodit, aby si zajistil stálý roční příjem až nebude v divadle, aby nebyl na nikom finančně závislý. Své jmění vydělal úplně sám jen svou prací a spořivostí.

Nakonec si koupil i malý obytný dům či byt přímo v Londýně, postavený nad jedním ze strážních domků ve starém převorství černých bratří. To byla podle údajů jeho poslední investice. Přesné datum, kdy Shakespeare odchází na stáří zpět do Stratfordu není známé , ale bylo to asi v roce 1611. Chystal se žít spolu se svou stárnoucí manželkou, svobodnou dcerou Judith, provdanou dcerou Susann, jejím manželem a svou vnučkou Elizabeth a dohlížet na svůj majetek jako vážený pán ve Stratfordu.

Ve stáří Shakespeara čekaly těžkosti kolem půdy, které se k jeho spokojenosti vyřešily. Spojené starosti byly i kolem svatby jeho dcery Judith (byla dvojčetem zesnulého Hamneta). Shakespearova starší dcera Susann se provdala za někoho, koho měl Shakespeare rád, ale zamýšlený protějšek Judith ,Thomas nebyl vhodným ženichem, jakého by si otec nevěsty přál. Měsíc po svatbě Judith a Thomase zemřela při porodu neprovdaná žena ze Stratfordu , Margaret a dítě zemřelo spolu s ní. Sexuální prohřešky proti zákonu – „smilstvo a nemravnost“, slovy oficiálních kázání – se v té době vyšetřovaly a smrtí neprovdané matky a dítěte se případ neuzavřel. V malém městě jako byl Stratford, bylo v každém případě těžké udržet takováto tajemství po dlouhou dobu. Dne 26.března 1616 se čerstvě ženatý Thomas přiznal farnímu soudu k odpovědnosti a byl odsouzen k ponižujícímu veřejnému pokání, jemuž se vyhnul věnováním pěti šilinků na chudé.

Shakespearovo zdraví bylo již delší dobu chatrné a za necelý měsíc po přiznání se jeho zetě k odpovědnosti Shakespeare ve věku 52 let umírá. Ve farnosti ve Stratfordu, kde byl po svém narození pokřtěn, byl dne 23.dubna 1616 pohřben.

Ve své závěti Shakespeare odkazuje téměř celý svůj majetek své starší dceři Susann, jejím dětem a dalším potomkům kteří přijdou. Mladší dceři odkazuje velmi malý finanční obnos. Když Shakespeare umíral, snažil se zapomenout na svou ženu , a nakonec si na ni vzpomněl se svou druhou nejlepší postelí. Při myšlence na posmrtný život bylo to poslední, oč stál, smísit svůj prach s ženou, kterou si vzal. Na jeho náhrobním kameni v kněžišti stratfordského kostela jsou vyryty čtyři verše:

ZDRŽ SE, MŮJ PŘÍTELI, PRO SPÁSU BOŽÍ,

KOPÁNÍ POD KAMENEM, JENŽ TU LEŽÍ:

BUĎ POŽEHNÁN, KDO PRACH MŮJ NEVYHOSTÍ,

A ZTRACEN, KDO MÝCH SE DOTKNE KOSTÍ.

Údajně si tento epitaf napsal sám Shakespeare před svou smrtí. Pokud tomu tak opravdu bylo, byly to poslední verše, které ve svém životě napsal.

Vědci v nedávných dnech došli ke shodnému názoru, když studovali obrazy Williama Shakespeara, které byly namalovány prokazatelně za jeho života, že podle viditelných znaků trpěl zvláštním druhem rakoviny a v jeho obličeji byly patrné také stopy metastáz. William Shakespeare asi tak 15 let trpěl touto nemocí a ta mu musela způsobovat rostoucí bolesti a problémy s levým okem.