Jak jsme hledali Jenny ...

To bylo nedávno radosti a výskání v naší rodině. Vnoučatům se splnil dávný sen. Dostala dárek – živé stvoření, takové malé nic. Trochu větší než veverka s useknutým ocáskem, hladké srsti barvy srnčí hnědi, s oušky vysoko nasazenými a dle předpisů stejnoměrně zastřiženými. Ta psí dvouměsíční princezna, patřící k nejmenším plemenům, se jmenovala Jenny.

Hned se živě zajímala o nový domov. Prošmejdila kdejakou skulinku v bytě, vyzkoušela si ostrost zoubků na našich bačkorách a její skoro kočičí drápky jsme cítili i přes ponožku. Postupně nám předváděla své elegantní skoky a útokem na smeták zdůrazňovala další veledůležitou vlastnost trpasličího pinče. Brzy se jí ke hrám dostalo všelijakých pomůcek a také jí byl slavnostně zakoupen parádní pelíšek.

Tam po půl hodině dovádění s celou rodinou, pokaždé vmžiku usínala, schoulená do klubíčka. Trochu nás ale zamotala barva její srsti. Je úplně stejná, jako koberec v místnosti, kde má Jenny své hlavní „stanoviště“. Tak jsme museli zpočátku dávat pozor, abychom tu divošku nepřehlédli a neublížili jí.

Nedávno jsme s naším mazlíčkem zažili pěkné „vzrůšo“.

Sedíme u kávy, děti v pokojíčku píšou úkoly a Jenny pobíhá mezi židlemi. Zabrali jsme se do hovoru a naši šibalku na chvíli ztratili z dohledu. Najednou si snacha vzpomněla: „Kde je Jenny, měla bych ji dát vyvenčit?“ Nastaly manévry. Celá rodina se rozběhla po bytě, ze všech úst se ozývalo její jméno. Ale psí slečinka nebyla k nalezení.

„Vchodové dveře jsou zavřené,“ rozhodl manžel, „venku být nemůže. „Ta mrška musí být někde tady schovaná.“ Všichni jsme se opět vrhli na kolena. Pečlivě jsme znovu prohledávali každou místnost, nahlíželi pod gauč, skříně i do postelí, ale bez výsledku.

Najednou vnučka zaslechla u kočárku pro panenky slabé zakňourání. V tašce pro miminko, kterou měla položenou na drátěném košíku ve spodu kočárku se to zavlnilo. A kdo tam byl? Jenny.

Když jsme se nad ní shlukli, jen se protáhla, zívla a opět slastně usnula.