Nová kniha: Jako zvíře

Případ soukromého detektiva Edwarda Mayera

Soukromý detektiv Edward Mayer je požádán, aby zjistil, kdo posílá finančnímu poradci Josefu Novákovi výhružné dopisy. Než však stačí rozjet pátrání, je jeho klient zavražděn. Souvisí výhružné dopisy se smrtí pana Nováka? A proč vrah zvolil poněkud zvláštní zbraň – jateční pistoli? Detektiv odhaluje nečekaná tajemství ukrytá za zdmi velkého rodinného domu, kde spolu žijí dvě rodiny se společným tajemstvím. Všechny stopy vedou k jedné osobě – právě k příteli a sousedovi mrtvého – až do doby, než je nalezena další oběť. Vyšetřování je neustále komplikováno zamotanou minulostí, která vyrazí dech nejen detektivu Mayerovi.

O autorovi:

Rudolf Čechura

Nestor českých holmesologů, který se už v roce 1968 stal členem The Sherlock Holmes Society of London a od roku 2000 je členem České společnosti Sherlocka Holmese, se narodil v Želénkách u Duchcova v únoru roku 1931.

Vystudoval obchodní akademii v Chomutově a pedagogické gymnázium v Jihlavě, nějaký čas vyučoval a později řídil národní školu na Chomutovsku v Severních Čechách. V šedesátém roce nastoupil do Československého rozhlasu a později, až do roku 1973, kdy byl za normalizace propuštěn, pracoval jako redaktor časopisu Věda a technika. Poté zůstal na volné noze a živil se převážně literaturou pro děti. Nejznámější z postaviček, které vytvořil, je Maxipes Fík, jehož příhody byly přeloženy do několika jazyků.

První detektivní román vydal v roce 1969, jmenoval se Nikdo nemá alibi a bývá uváděn v soupisech českých holmesian. Po holmesovských pastiších se k detektivkám vrátil v devadesátých letech minulého století. Za román Šperhák získal v roce 1996 Literární cenu Knižního klubu, za sbírku Dr. Sherlock Holmes v Čechách v devětadevadesátém Cenu Jiřího Marka. Mezi další jeho vydaná díla patří např. : Pavián mezi lidmi (Albatros 1986); Kočkodrom (Knížní klub 1998); Šifra z katakomb (Albatros 2000); Čítanka pro začínající detektivy (Knížní klub 2003); Dva ve fraku (Mladá fronta 2005).

Ukázka z knihy:

Hamáček vytušil, že komisařovo pozvání na oběd nebylo pouze zdvořilostní. Asi si chce se mnou o případu popovídat, když tady nemá Kuncovou, napadlo ho. Nebyl tak daleko od pravdy, ale komisařův záměr byl trochu obsáhlejší. Bystrý mladík se mu docela zamlouval a chtěl si ho ještě trochu vyzkoušet. Chápal, že při samotném vyšetřování se benjamínek ze skromnosti a ostychu držel stranou, ale mezi čtyřma očima a dvěma pivy snad trochu rozváže a vyjeví své názory a postřehy. Nechal jej v klidu dojíst, a teprve když se sám napil a zapálil si cigaretu, začal mladíčka polehoučku sondovat:

„To je dost divný případ, viďte?“ Už mu zase vykal.

„Ano, pane komisaři. Vražda jateční pistolí – to je asi velmi výjimečný případ. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Tak to jste byl asi nepozorný při studiu. Už v Tesařově Soudním lékařství se o tom píše.“

„Ale to je přece padesát let staré!“

„No a? Víte vy, jak starý je pachatel? Ale o to teď nejde. Říkám-li dost divný případ, nemyslím tím technické provedení vraždy, ale něco jiného.“

„Myslíte tu...,“ omluvně se ušklíbl „záhadu zamčeného domu?“

„Nepleťte mi sem v narážkách záhadu zamčeného pokoje! Tohle je metodicky něco úplně jiného. Pravdu ale máte v tom, že s těmi zámky je to trošku divné. Jako by to ukazovalo na jistotu, že vraždil někdo z domu. Jenže...,“ komisař pokrčil rameny a záměrně nedořekl. Čekal, co nato Hamáček.

„Jenže,“ chytře dokončil větu Hamáček, „kdyby vraždil někdo z domu, pak by určitě nechal všechno odemčené, aby to ukazovalo na někoho zvenčí!“

Výborně! pomyslel si komisař, ale nahlas neřekl nic. Předčasná chvála může uškodit, a tomu klukovi uškodit nechtěl.

„No ano,“ předstíral zamyšlení, „jenže kdyby přišel vrah zvenčí, jak by se asi dostal k těm klíčům?“

„Přece ta tajemná návštěva ve čtyři hodiny! Mohl klíče ukrást, nebo si je otiskl do mýdla, jak se to dělá, a...“

Nesmysl, mohl by říct komisař, ale neřekl to. Jenom mírně zavrtěl hlavou a pravil: „Existují i jednodušší způsoby. Klíče od obou zámků měly všechny čtyři osoby, a někdo z nich je možná má na stejném kroužku jako klíče od vozu, a vůz mohl mít někdo v servisu. To pak stačí zajít k nejbližšímu frézaři klíčů a máte duplikát na počkání.“

„To by ovšem znamenalo, že tu vraždu dlouho předem plánoval.“

„Docela jistě. Náhodná vražda vypadá jinak, to přece víte.“

Hamáček jenom sklopil hlavu.

„A když připravovaná – proč by ji nemohl připravit někdo z domu?“

„No ale vy jste přece sám říkal, komisaři,“ (zapomněl na Pane), „že to by nechal zámky odemčené!“

„Ne. To jste řekl vy. A byla to správná úvaha. Ale vžijte se do myšlení pachatele: on může předpokládat, že zrovna takhle budeme uvažovat, a právě proto nám to nastraží!“

Hamáček se začínal potit. Napil se piva, což mu sice poskytlo pár vteřin na rychlou úvahu, ale přispělo to k ještě silnějšímu pocení.

„Kdyby to byl někdo z domu,“ řekl pak, „tak asi nejspíš ta Nováková, ne?“

„Proč myslíte?“

„Bude po něm přece dědit.“

„Ano. Ale musíme si to ještě ověřit.“

„A taky mě napadá, že kdyby vrah byl někdo zvenčí, musel by přece po sobě zanechat nějaké stopy!“

„Myslíte otisky nohou? To ne. Venku bylo sucho, na dlaždicích a na kamenných schodech nemohli chlapci nic najít. Daktylky u dveří a podobně ovšem mají, ale to nebude k ničemu – řekli jsme si přece, že to byla vražda připravená, to znamená, že měl rukavice.“

„Ale třeba na té posteli, nebo okolo – nějaký vlas mu mohl vypadnout nebo tak něco.“

„Žádný okem viditelný vlas tam nebyl, to mi kluci řekli. A všechny lupy, oděrky kůže a podobně, co byly na prostěradle, samozřejmě vysáli a vzali do laborky.“

„To jste jim nařídil?“

„Takové věci nemusím nařizovat, to dělají automaticky.“

Hamáček hezkou chvíli zadumaně mlčel, a komisař ho nechal v klidu dumat. Předpokládal, že mladík sbírá odvahu k závažnému prohlášení, a tušil k jakému. Komisař kriminální služby musí být tak trochu psycholog. A umí-li se vžívat do myšlení pachatelů, tím spíše dokáže číst v myšlenkách svých kolegů. I v případě, že ten kolega je dosud v uvozovkách a je o generaci mladší.

Volf četl správně.

„Pane komisaři,“ konečně se Hamáček ozval, „můžu se vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Já bych ovšem nerad... jsem přece jenom holub a... no byl bych nerad, kdybyste si to vykládal jako drzost, víte, já...“

Mluvil čím dál rozpačitěji, tak mu Volf s úsměvem pomohl:

„Jen se ptejte, člověče. I kdyby to třeba mělo znít jako kritika.“

„Proboha, to ne! To bych si nedovolil!“

„Nařizuji vám, abyste si to dovolil. Já na to totiž čekám. A podle toho, co z vás vyleze, budu hodnotit vaši schopnost.“

Elév se zhluboka nadechl a odvážně řekl:

„Totiž... chtěl jsem se zeptat, proč jsme tak rychle... odjeli.“

Měl pocit, že užitím množného čísla trochu ohladil drsnost dotazu.

„No konečně!“ pochválil jej komisař. „Pořád jsem čekal, kdy se na to zeptáte. Ale ještě dřív jste se měl zeptat, proč jsem na nich nevyzvídal nic o té včerejší oslavě.“

„No, to taky. Já čekal – promiňte mi tu blbost – že všechny tři svědky pořádně zmáčknete, když to vypadá, že třeba jeden z nich...“

„Dobrá, to stačí. Ptáte se správně. Kuncová by mi řekla totéž co vy, jenže trochu ostřeji. Pokud by ovšem nepochopila mé obavy.“

„Obavy!?“

„Ano. Obávám se jedné možnosti: Je-li vrah jeden z těch tří, pak se jistě mezi sebou dokonale domluvili, jak mají vypovídat a byli na důkladný výslech připraveni. Takže je lepší v nich zanechat dojem, že je moc nepodezíráme a sázíme spíš na toho vraha zvenčí. To je uklidní a otupí to jejich obezřetnost při dalších pohovorech.“

„Takže je budeme... budete ještě vyslýchat?“

„Ano, ale jak jsem řekl, bude to mít formu nezávazných pohovorů. Proto jsem se taky vůbec neptal na tu včerejší oslavu. Budou si myslet, že ta věc už je mimo můj zájem. Ale ona není! Co vy si myslíte: slavily oba páry společně?“

„To tedy nemám tušení.“

„Nic vám nebylo nápadné?“

„Snad, že ta Nováková večer civěla na televizi.“

„Správně. Ale mě zaujala i další věc: Falada byl parádně ospalý ale Faladová se zdála být docela svěží.“

Hamáček na to nedokázal říct nic a usoudil, že mlčení bude ta nejvhodnější reakce.

Komisař pokračoval:

„Pořád ještě jste se nezeptal na jednu podstatnou věc!“

Mladík chvíli mlčel a pak se mu náhle rozbřesklo:

„Aha – proč jsme nehledali vražednou zbraň. Protože byl-li vrah jeden z těch tří, musela se zbraň dosud nacházet v domě!“

„Správně. Tedy částečně správně,“ culil se Volf.

„Jak to? Přece když nikdo z nich ráno z domu nevyšel, tak zbraň musela zůstat v domě! Leda že by ji vyhodil z okna, ale to by musela být na zahradě.“

„Odkud víte, že nikdo z nich dnes nevyšel z domu?“

„Přece to říkali.“

„Člověče!“, teď se Volf aspoň naoko čertil, „to snad je nějaký důkaz, že to říkali? Přece mohli lhát, ne? Pachatel mohl vyjít nepozorovaně, a nebo taky mohli být všichni tři domluveni