Recenze knihy: Všechno v pořádku, slečno Karpíšková?

Tato kniha pochází z pera české spisovatelky Evy Michorové a vydalo ji nakladatelství Eroika, s.r.o., v Praze.

Autorka knihy nám dává nahlédnout do života mladé redaktorky Karolíny Karpíškové pracující v Praze, která řeší problém bydlení tím, že si koupí rozpadající se starý domek na venkově, odkud denně dojíždí za prací do hlavního města. Starousedlíci ji považují za úspěšnou a movitou moderátorku erotického televizního pořadu.

Zatím, co jako mladá dívka Lina měla starosti, jak přijít o panenství, kdy ji do vínku sexuální výchovy dala matka jen dva názory a to že muži mutují a ženy mají menstruaci, snaží se ji její spolužačky, hlavně její největší kamarádka Pilňáčková zasvětit do sexuálního života. Zkušeností má více jak dost, protože s kamarádkami každý měsíc řeší problém, zda není náhodou těhotná, jelikož jejich sexuální zážitky probíhají vždy s náhodnými chlapci na diskotékách a zábavách a to ještě pod vlivem alkoholu. Lina má ještě v 18- ti problém jak přijít o panenství, protože se stále nenašel ten pravý „který by byl hoden.“ Kamarádka se stále snaží Lině najít chlapce, ale Linin nedbalý dojem a nemoderní šatník, o kterém stále rozhoduje její matka spíše přitahuje pochybné existence, sexuální úchyly a dokonce i jednoho pedofila.

Celou knihou se jako tenká nit nese život dnešní Karolíny – Liny, která má známost s Michalem, válečným fotografem, který je synem známého pražského psychiatra a matky psycholožky. Většinu času tráví v zahraničí a u Liny se objevuje jen sporadicky, protože tento způsob jeho života mu vyhovuje, ale Lina ve svých třiatřiceti letech se cítí nespokojená. Dům ji doslova padá na hlavu, její partnerský život ji také moc neuspokojuje a její práce redaktorky a denní dojíždění ji přestávají bavit. Pomalu se seznamuje s problémy svých sousedů a uvědomuje si, že v těchto končinách se pokrok a civilizace zastavily před mnoha lety.

Lina se sbližuje se svým ženatým kolegou v redakci, ale ten jejich vztah bere jen jako epizodu jedné noci, která nebude mít pokračování. I přes užívanou antikoncepci Lina otěhotní a neví, kdo je otcem očekávaného dítěte. Její situace je neúnosná, budoucnost nejistá a tak po dlouhém se rozhodování volí přerušení těhotenství, i když po dítěti touží. Nastupuje do nemocnice, kde náhodně vyslechne rozhovor, který její pochybnosti podpoří

O autorce:

Autorka knihy Eva Michorová se v roce 1964 narodila v Kladně. Do povědomí čtenářů vstoupila jako autorka několika dívčích románů (Čekání na prince, Bára ze zámku, Kdo mi dá růži?, Nikoho se nepros, Samá voda a Tak co, holky, co si počnete?) Je spoluautorkou několika dalších knih a také se podílela na sborníku kriminálních příběhů, které se opravdu staly. Eva Michorová v současnosti pracuje jako redaktorka Nedělního Blesku.

Ukázka z knihy:

V dětském koutku žvatlala holčička, která už evidentně překlenula onu magickou fázi pobytu v břiše a zhruba před rokem dělohu opustila. Pyšná maminka byla opět těhotná a pletla modrý kabátek. Holčička přiťapkala ke Karolíně a postavila se před ni v celé své kráse: pomněnková očička, zlaté vlásky, tváře – dvě broskvičky, malé ručičky, vykrojené rtíky.

Proboha, ne! Zvolalo něco v Karolíně. Holčička to neslyšela a stála u ní dál, sladká jako karamela. Karolína znovu popaměti zašátrala po startkách a hned toho nechala, když se předtím provinile rozhlédla, zda to nikdo neviděl. Viděly to všechny a některé káravě vrtěly hlavou.

„Je to zlozvyk, to kouření, viďte,“ usmála se na Karolínu maminka sladké holčičky.

„Teď toho budete muset nechat,“ vmísila se do rodící se debaty budoucí maminka v šachovnicových šatech.

„Myslíte?“ špitla Karolína.

„No jistě“zvolalo agresivní břicho v hnědé pytlovině.

„Chcete ji udusit?“

„Koho?“ zmateně vyzvídala Karolína.

„No tu vaši holku. Budete mít holku. Je to na vás vidět. Pozná se to na obličeji, víte? Říkám vám „Vy budete mít holku.“

Prokrista, už ne.

Rozletěly se dveře vedoucí do Punčochářovy ordinace. Objevila se v nich monstrózní sestra Volrábová a věnovala čekárně celou sérii nesouhlasných pohledů. Když našla očima Karolínu, nesouhlas v jejích očích se změnil ve vyslovený odpor.

„Vy?“ řekla významně.

Karolína nepřišla na nic, co by se na to dalo odpovědět, a tak mlčela. Přistihla svou vlastní ruku, jak se zase už nenápadně přibližuje ke kapse se starkami, a rychle ji odstěhovala od těch zatracených cigár co nejdál. Líbezná hudba z reproduktoru nad sestrou Volrábovou jako by barvila čekárnu do růžova. Jinak bylo ticho. Volrábová ukázala bradou na Karolínu a štěkla: „Pojďte vy. To bude rychlý.“

Karolína šla. Volrábová bůhvíproč práskla dveřmi, a to tak razantně, že na židli sedící gynekolog nadskočil a zamumlal: „Pane na nebi, že já se na to na všecko už nevykašlu!“ Poté zdvihl oči, uviděl Karolínu a řekl: „Áá. Rád vás vidím, paní Karpíšková.“

„Slečno!“ štěkla Volrábová a hodila svému nadřízenému kartu s údaji o Karolíně.

„Slečno,“ poslušně zopakoval Punčochář, nahlédl do karty jen tak pro formu, hned ji zase odsunul, popojel na židli (měla totiž kolečka) blíž ke Karolíně, vážně jí pohlédl do očí a vážně řekl: „Jak jste se rozhodla, paní Karpíšková? Slečno?“

„Půjdu na přerušení, pane doktore,“ pípla Karolína.

„Tak!“ řekla Volrábová .

„Ano, jistě,“ řekl Punčochář a podal Karolíně hrst úředních papírů. „Tohle vyplnit. Absolvovat předoperační vyšetření, což vám zabere maximálně jedno odpoledne. Na samotný zákrok se objednejte v nemoc…“

„Tak““ ozvalo se ještě mohutněji. Obrovská sestra Volrábová stála nad sedící Karolínou a úděsně se šklebila. Karolína bezděky vyjekla, protože se lekla toho zvuku i toho hrozivého výjevu.

„Ale no tak, sestří,“ prosebně pravil gynekolog Punčochář. Sestra na něho zavrčela, aby bylo jasno, kdo je tady pánem. Načež se vrátila zpět k psychickému deptání Karolíny. Divoce pravila: „Odpovězte mi na jednu jedinou otázku!“ Udělala dramatickou pauzu, po které vykřikla: „Proč?“

„Sestří, tohle opravdu není naše…“

„Proč?“ vykřikla znovu, Punčochářovy šeptavé výtky okázale ignorujíc.

„Myslíte jako finančně?“ nervózně pravil Punčochář. Působil dojmem, že v případě kladné odpovědi by klidně půjčil dvě tři stovky.

Karolína se zasmála. Uvědomila si, že už se dlouho nezasmála. Až teď. „Myslím jako duševně,“ řekla.

„Myslí jako duševně!“ konsternovaně zopakovala sestra Volrábová. I ona se zasmála, i když mnohem divočeji než předtím Karolína. Vypadala jako člověk, který se připravuje ke zničujícímu monologu.

„Topit to jako koťata, to by se vám líbilo!“ vydralo se jí z hrdla. Punčochář tlumeně vyjekl. „Jste žena,“ vysvětlovala Volrábová, „jakým právem pohrdáte ženským údělem? Ksakru, je vám třiatřicet, tak v kolika toho haranta chcete mít, v sedmdesáti? Chlap vám halt asi zdrhnul, no tomu se na jednu stranu nedivím. Naopak. Je vidět, že měl rozum, když práskl do kočáru. Ale buďte ráda. Chlapi stejnak nejsou k ničemu. Akorát brnkaj na nervy. No jen nekoukejte, doktore, dyť je to pravda. Pro děcko je lepší, když vyrůstá jenom s mámou. Aspoň na něj žádnej chlap nemůže mít špatnej vliv. Nemám pravdu?“

Punčochář jen bezmocně pokrčil rameny. Karolína si od něj vzala všechna ta lejstra a už ode dveří tiše prohodila směrem k obrovské sestře Volrábové : „Vaše místo není v této ordinaci, sestro Volrábová .“

„Ano?“ hrozivě pravila sestra Volrábová . „A kde je tedy moje místo?“

„V blázinci,“ vzdychla Karolína. „Jednou se tam sejdeme,“ dodala na usmířenou a spěšně opustila ordinaci.