Filmová recenze: Next

Vizuálně přitažlivá rezignace na logiku ...

Rok výroby: 2007

Stát výroby: USA

Žánr: akční/fantastický/thriller

Hrají: Nicolas Cage, Jessica Bielová, Julianne Mooreová, Peter Falk a další

Režie: Lee Tamahori

Nicolas Cage v posledních několika letech neosvědčuje příliš mnoho citu pro výběr vhodných rolí. Respektive vyvíjí až přílišnou aktivitu, jejímž plodem je sice několik snímků za rok, jejich kvalita ovšem povážlivě kolísá a zvolna nabírá kurs do zrádných vod obskurních akčně - fantasmagorických záležitostí. Ať už je příčinou této nevybíravosti, která by mohla být pro jeho kariéru seriózního herce osudná cokoliv, Cage patrně netrpí obavami a odvážně se vrhá do dalších riskantních podniků. Nad jeho posledním počinem Next sice kritik i divák může nechápavě vrtět hlavou s poněkud menší razancí, než v případě předchozí „lahůdky“ Ghost Rider (za níž ho dost možná nemine další nominace na nepopulárního „antiOscara“ Zlatou malinu), přesto je to spíše zásluhou větší zručnosti režiséra, než kvalitou scénáře.

Cage se představuje v roli chlapíka Crise Johnsona, který se pod uměleckým jménem Frank Cadillac protlouká v Las Vegas jako druhořadý iluzionista. Žádné triky přitom nepotřebuje znát, bohatě si vystačí s nadpřirozenou schopností, která mu byla dána v okamžiku narození – vidí vždy několik minut dopředu, co se stane v jeho budoucnosti. Pro tento dar je kontaktován agentkou FBI, aby pomohl při pátrání po atomové bombě, která se dostala do rukou teroristů a která má zničit celé velkoměsto. Cris se brání, seč může, tím spíš, že má momentálně na starosti úkol vloudit se do přízně jisté krásné mladé dámy, kterou rovněž vidí ve svých prorockých záblescích. Jak už to ale ve filmu chodí, svému hrdinskému osudu neunikne.

Tolik stručně zápletka. Více prozrazovat neradno, už jen proto, že Next patří do kategorie snímků, jejichž hlavní účinek stojí na stále tolik populární překvapivé až šokující pointě, již si tvůrci pochopitelně nechávají na konec. Do té doby ovšem navrší úctyhodné množství natolik monstrózně působících dějových nelogičností, až i divákovi, uvyklému na čím dál šílenější konstrukty hollywoodské filmové mašinérie, nelítostně velící neustále překvapovat systémem „ber kde ber“, jde hlava kolem. Ačkoliv Cage svědomitě buduje charismatického hrdinu, co mu jeho herecké schopnosti a okoukaná, byť stále ještě mužně pohledná fyziognomie dovolí, nestačí to na to, aby jste si zapomněli klást znepokojující otázky typu: jak ksakru může ten člověk kontinuálně vidět pár minut v čase dopředu a zároveň nepřetržitě jednat v čase reálném? Jak to stíhá? Případně: co přimělo partu Francouzů a Němců ukrást jadernou nálož a chtít ji odpálit? Jaký je jejich záměr, co tím sledují, proč to jsou, proboha, zrovna příslušníci těchto národů? A zároveň se v hlavě začíná roztáčet kolotoč úvah o zdivočelém výrobním systému továrny na sny, jejíž námezdní dělníci u scénáristického pásu si nedělají starosti už ani s elementárními náznaky vysvětlení pohnutek jednání jednotlivých postav, natožpak s promýšlením dějové linie, aby do sebe jednotlivé součásti příběhu byť jen povrchově logicky zapadaly. Neskutečné trhliny v uvěřitelnosti celé té potrhlé historie zívají ostentativně na diváka s cynickou ledabylostí majitele málo seriózní opravny elektroniky. Máme toho moc, takže nečekejte bůhvíjakou kvalitu, hlavně když to bude hrát, že jo? Peníze si ale vyinkasujeme jako za prvotřídní služby. Vždyť divák za iluzi napětí i akce vždycky rád zaplatí, co si řekneme a je jedno, jak moc je vetchá. Nač se s tím tedy párat.

Tak se to má i s novým akčním mystery\thrillerem Next. Pod blýskavým povrchem, který naleštila zručná režie zkušeného Lee Tamahoriho (mimo jiné režiséra bondovky Dnes neumírej) a pod hrátkami s časem a prostorem, rozehrávanými se suverénní pózou, se skrývá bohapustě odbytý aušus. Což uráží dvojnásob právě proto, že je servírován na stříbrném podnose jako solidní zboží, jako „konečně do detailů promyšlený napínavý příběh“. Kdo se však nechá omámit atraktivní formou anebo se nerozhodne pro programové „ohluchnutí/oslepnutí“, jen aby si to takzvaně „užil“, ten bude patrně spokojen. Přitaká tak ale zároveň systému stále postupujícímu snižování laťky kvality příběhu v takzvaně „jen“ zábavném žánru, čímž jistě potěší producenty, ovšem zarmoutí ty, kteří se pořád ještě necítí být členy stáda, poslušně platícího, srkajícího colu, chroupajícího popcorn a k tomu jako doplněk přikusujícího svoji „pravidelnou dávku napětí a akce“.

Zdroj foto: www.hce.cz