154. Až pokvetou

Až pokvetou

Až pokvetou, tak vrátím se tam s Tebou ...

Až pokvetou, tak vrátím se tam s Tebou do děctví.

Jen v mládí prožíval jsem tam ten krátký pocit,

když dítě cítí atmosféru života, světa.

Pak roky letí

vlasy ti vlají tím úprkem kamsi,

a obyčejný rozkvetlý strom už nedokáže

s tvojí duší vůbec nic.

Ať stojí pod okny tvé pracovny,

nebo před dveřmi tvého domu,

snaží se nabídnout ti kousek štěstí.

A ty spěcháš...

I kdyby tu krásu někdo vyvrátil z kořenů,

to že jej neuvidíš ti neřekne už vvůbec nic.

Já však se najednou musel ptát:

Jak daleko je vlastně od lidí,

místo ke stromům, k lidem?

To když jsem potkal Tebe.

To když jsem poznal Tebe...

někdo pak mohl usoudit,

má oči jenom pro ni ...

Člověk však divně roztaje.

Pak se v něm něco hne, a zas a zase.

Tak, jak v tání kry se bortí a praskají,

tak mizí věci dodnes důležité,

a jiné, zdají se

prožity s miláčkem mých snů,

jak první květy na jaře, prostě zázrak.

A proto se letos po letech těším,

až pokvetou ...