Knížka: Jak blbá, tak široká

Je další humorná knížka z pera Haliny Pawlowské, která vyšla v nakladatelství MOTTO.

V necelých osmdesáti povídkách, které obsahuje tato kniha nás jejich autorka svým osobitým humorem a přístupem k životu provede nejen po cestách vzdálených a blízkých našemu domovu, ale dá nám nahlédnout také do tajů myšlení žen. A k ženám jako partneři patří muži a těm je také věnována značná část názorů právě na ně.

Je nám nabídnuto, co všechno muži nesnáší, co milují a hlavně, jak jsou bez nás žen neschopni samostatného života. My ženy, jsme ve své dokonalosti schopné samostatného života. Ale…. I když na mužích vidíme hodně chyb, oni na nás vlastně také, tak si bez nich život neumíme představit. Tato lehce čtivá a humorná kniha je vhodným čtením na dovolenkové dny. Možná, že se leckterá čtenářka v nejedné povídce i pozná, což je podobnost čistě náhodná.

O autorce:

Halina Pawlowská se narodila v roce 1955, je známá spisovatelka, scénáristka, moderátorka , novinářka , zahrála si i ve filmu a nejvíce ji nyní můžeme vidět v jejím pořadu Banánové rybičky, které také uvádí. V roce 1994 obdržela prestižní cenu Český lev za nejlepší scénář.

Ukázka z knihy:

Je to úchyl!

aneb

Nejponuřejší

pohled

Na hnusnou

realitu

V poslední době jsem úplně nemožná kamarádka. Něco mi evidentně ruplo v mozku a já na všechny své přítelkyně koukám s ostříží přísností, abych jim včas sdělila svou zásadní krutou pravdu! Přitom vím, že o zásadní realistické pravdy nikdo nestojí, já sama nejmíň! Nemohu si pomoct. Úplně se vidím, jak můj pohled tvrdne, oči se zužují a rty se mi kroutí do výsměšku: „Tak tohle ty si namlouváš?! Evidentní přece je, že jsi na tom takhle!“ A pak mi čelo zvlhne horečným vzrušením, jak ty logické argumenty vyplývající z mých bystrozrakých postřehů spřádají síť nesnesitelně hnusné skutečnosti. Myslím, že je to příznakem ploužícího se stáří. Nevnímám upřímné tváře, veselý smích, laskavá gesta. Ne! Přede mnou defilují zombie! Lebky s pustými očními důlky, ochablé svaly visící nekompromisně k zemi jak splasklé pomačkané vaky. Nevidím jen vrásky, já vidím rýhy a brázdy a jámy, které svou hloubkou evokují cestu do středu Země. Nevidím hladkou kůži, vidím blátivě zelené škraloupy, rudé chřtány, tuhé štětiny a stopy devastace organismu dokážu rozpoznat na pětiletém dítěti… Ach jo! Zrovna včera jsem své nejlepší kamarádce řekla: „Že ti už dlouho nikdo neřekl, jak vypadáš dobře?! Víš proč? Protože jsi ve věku, kdy jsou všichni v šoku, jak jsi najednou zestárla! A proto když se s tebou potkají, tak vlastně milosrdně mlčí!“ A pak jsem dodala: „Samozřejmě že je fajn, když si kupuješ drahý krém. Přírodu ale stejně neobelstíš!“ A taky jsem řekla: “Nemyslím, že jsi ztloustla! Jen se ti změnila postava…“ A taky jsem řekla: “Že ti tvůj miláček nedává prostor, aby ses svobodně nadýchla?! Buď ráda, že o tebe vůbec někdo stojí! V budoucnu budeš svobodně dejchat až až!“

A taky jsem řekla: „Líbíš se mu a je mu třicet?! Hm. Tak to je úchyl!“

A taky? „Že tě bolí koleno?! Lepší to už nebude!“

Neříkám ty odporné věty proto, abych mé kamarádky vrhla do deprese, říkám je proto, že na mém vlastním obličeji vidím ten strašlivý postup dekadentní degenerace, že mé vlastní kroky ztrácejí dynamický rytmus a že mé vlastní pochybnosti o stálosti mých lásek přerůstají v panické vize. Ale co s tím?! Proč neexistuje pilulka, která by vrátila jiskřičku mládí? Proč není elixír, který by se vyzunkl a z drsné kůže se mé mladé já vylouplo jako čerstvý kaštan?! Proč se nepíchají vakcíny proti vějířkům pod očima, pokleslým lícím a ještěrkovitému krku? Proč??? Asi proto, že si to nepřej Bůh! Má prostě jasný program, kdy každý člověk svým životem opíše kruh od začátku až do konce a Bůh si ho pak odmázne jako čárku na pivním tácku… Ale jak z téhle pravdy, kterou furt tak surově zdůrazňuji, vykřesat jiskřičky dychtivých nadějí? Jedině snad že každý moment žití má své sekundy a milisekundy, kdy voní vzduch, nebe je světlé svou modří, šampaňské perlí a dech se chylí milostnou rozkoší, voda ve vaně objímá a hřeje, řízek lákavě voní, někdo ti věří, někdo se směje, někdo tě hladí a ty vnímáš sám sebe jako středobod veškerého bytí… Nezní to moc pateticky? Chtěla jsem totiž jen říct, že i staré stromy jsou krásné ve své důstojnosti, že staré psy mají jejich páníčci nejradši, že staré domy obdivujeme staletí, že staré recepty pořád platí a staré klenoty jsou nejdražší!

Takže… nejenže to bude lepší ! Ale ani to být jiné nemůže!!!

Samozřejmě si dejte bacha na staré konzervy, stará játra, staré struktury a svého starého!