Filmová recenze: Edith Piaf

Film o „Vrabčákovi“ nestaví pomník, ale skutečně dojímá

Rok výroby: 2007

Stát výroby: Francie/Velká Británie/ČR

Žánr: životopisný/drama

Hrají: Marion Cotillardová, Sylvie Testudová, Gérard Depardieu, Jean-Paul Rouve

Režie: Olivier Dahan

Svět a hlavně sladká Francie se po desetiletích konečně dočkali důstojného zobrazení životních osudů svojí největší pěvecké hvězdy na filmovém plátně. Je to zvláštní, vzhledem k tomu, že život Edith Piaf, zpěvačky od Boha, která svým projevem dokáže bez problémů strhnout i dnes, byl téměř dokonalým dramatickým útvarem. Ani není třeba do něj cokoliv přidávat, prostě stačí ho vzít a udělat z něj film. Existují dokonce částečně oprávněné dohady, že některé detaily zejména z Edithina dětství byly později poněkud poupraveny jejími „imagemakery“ tak, aby patřičně dotvářely „mediální obraz“ dítěte ulice, které to díky talentu a vlastní píli dotáhlo až na vrchol. Je pravda, že takové detaily jako narození na ulici, pobývání v babiččině nevěstinci, kde ji vychovávaly laskavé prostitutky, dočasné oslepnutí a jakoby zázračné uzdravení, do nějž měla zasáhnout Edithina nejoblíbenější světice svatá Tereza, jsou prvky natolik romantické až melodramatické, že skutečně oprávněně vzbuzují jistá podezření o jejich pravdivém základu.

I kdyby ovšem tyto epizody byly dílem fantazie šikovného odborníka na image, další pohnuté okolnosti jejího života, jako byly smrt malé dcerky, zavraždění Edithina duchovního otce, impresária Louise Lepleého, tragická smrt její největší životní lásky, boxera Marcela Cerdana, nemoci, automobilové nehody, těžká závislost na morfiu a její neuvěřitelná tělesná sešlost v pouhých 47 letech, kdy zemřela, jsou zatraceně tvrdá fakta. Na druhou stranu její enormní duševní rozháranost, chronický nedostatek sebedůvěry, upínání se na otcovské figury a panický strach ze samoty a opuštěnosti (kvůli němuž po celou svojí kariéru živila skupinu nejrůznějších lidských parazitů) by skutečně svědčila o jakémsi těžkém traumatu z dětství. Ať už však její legendě jste ochotni věřit či ne, sama Edith Giovanna Gassion, zvaná Piaf, nepochybně existovala, a žila, milovala a trpěla tak intenzivně, jako zpívala. To znamená nikoliv na 100, ale na 200 procent. Proto ve svých necelých padesáti letech vypadala na osmdesát a proto také mohla pronést svůj slavný výrok: „Teď už můžu zemřít – žila jsem dvakrát.“

Celý ten její dvojnásobný život dokázal mladý francouzský režisér Olivier Dahan ve dvou hodinách obsáhnout a jen těžko mu člověk může vyčítat melodramatičnost, vzhledem k tomu, že celý život Edith Piaf byl jeden velký a strhující melodram. Naopak lze ho spíš chválit za to, že zredukoval patos a sentiment, jímž příběh samozřejmě hrozil na nejnutnější minimum a dokázal vydobýt z nánosu slzavých historek ženskou osobnost v celé její monumentalitě. A to nejen umělecké, což samozřejmě doplňuje množství ukázek Edithina brilantního zpěvu, ale i lidské, protože Piaf byla také velmi zajímavou personou. I podle svědectví lidí jí blízkých byla nepochybně velmi inteligentní a šarmantní, s nebývale ironickým smyslem pro humor, i ve své prudkosti a nevypočitatelnosti dokázala být velkomyslná i laskavá a to nejen k lidem ze své suity. Za svůj umělecký start jí vděčil Yves Montand, Charles Aznavour a další hvězdy francouzského šansonového nebe. Tyto všechny polohy a ještě leccos navíc obsahuje výkon hlavní představitelky, francouzské herečky Marion Cotillard. Je dobře, že režisér odolal pokušení obsadit známější tvář či některou cizinku, protože Cotillardová nepochybně brala tuto roli jako svoji velkou šanci katapultovat se do první evropské herecké ligy a do Edith Piaf se doslova převtělila. Jejímu výkonu prakticky není co vytknout a jistě s ním bude aspirovat na Evropskou filmovou cenu za rok 2007.

Spojení - Tragické okolnosti jejího života + Edithin autentický zpěv + výkon hlavní představitelky znamená drtivou kombinaci, doslova emocionální atomovou bombu, která vás přinutí plakat, i kdyby jste nechtěli. Ale vy chtít budete, protože tady totiž nesledujete výplody scénáristovy fabulace, ale autentický život. A to ne jen tak obyčejného „řaďáka“, ale člověka, požehnaného i prokletého geniálním talentem. Požehnaného proto, že díky němu se stala Piaf věčnou, její hlas a projev je absolutně nadčasový a dokáže i dnes zasáhnout duši jako bodnutí nožem. A prokletého proto, že božský dar je v případě smrtelníků vždycky provázen povinností odvádět z něj daň, která se zvyšuje úměrně jeho velikosti. Setkat se s Edith Piaf znamená zároveň stanout tváří v tvář oné nejvyšší moci, které, ať už jí říkáme Bůh či Příroda, je vždycky stejně fascinující jako děsivé. Proto i snímek o této výjimečné umělkyni, jakkoliv ho můžeme považovat za „pouze“ zdařile inscenovaný životopis, je tím tajemným setkáním poznamenaný. A už jen pro tu příležitost poznat skutečnou velikost ho stojí za to vidět.

Zdroj foto: www.bioscop.cz