Výstava: Maximální fotografie

"...existuje určitá nepřekročitelná mez toho, co se lidem smí říci o lidech." citát Gustava Herlinga-Grudzinského uvozující osobní stránky fotografa Ivana Pinkavy

Už čtvrtý ročník výstavy MAXIMÁLNÍ FOTOGRAFIE (25. 6. – 14. 9.) uvítá v létě malebný areál Pražského hradu. Originální výstavní projekt, instalovaný v jižních hradních zahradách, opět vychází ze sbírky skupiny PPF, jejíž soubor české fotografie patří dnes k nejvýznamnějším kolekcím v České republice. Skupina PPF tentokrát představí výstavu Salome, která je průřezem tvorby fotografa Ivana Pinkavy. „Ivan Pinkava je jedním z nejzajímavějších českých fotografů současnosti, který se dokázal prosadit i na mezinárodní scéně,“ říká Jiří Hájek, ředitel marketingu a komunikace PPF.

Výstava instalovaná v Rajské zahradě a zahradě Na valech představí celkem 34 velkoformátových zvětšenin na šestadvaceti stojanech z oceli a skla. Černobílé snímky z let 1990–2004 zahrnují Pinkavovy slavné portréty, ale i méně známé fotografie zátiší. Výstava ze sbírky PPF probíhá už tradičně ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizátorem je skupina PPF a AGENTURA SCHOK, která je současně pořadatelem Letních shakespearovských slavností.

„Ivan Pinkava je fotograf uznávaný stejně samozřejmě doma jako za hranicemi a je rozhodně jedním z nejpozoruhodnějších autorů stále se rozrůstající sbírky skupiny PPF,“ říká kurátor výstavy Pavel Lagner. „Pinkavovy fotografie jsou fascinující právě svou záměrnou nejednoznačností,“ dodává Pavel Lagner. „Co je provokující, je současně intimní a útěšné, co je o smrti, je i o novém začátku. Světlo prostupuje tmou, a zda byl před objektivem muž, či žena, není zcela jisté ani důležité.“

Foto: fotograf Ivan Pinkava

Už název výstavy naznačuje, že Pinkavovy fotografie odkazují k obecně sdíleným kulturním archetypům: v případě námětu Salome jde o portrét dcery krále Heroda, která si za svůj fascinující tanec řekla svému nevlastnímu otci o zvláštní odměnu – hlavu Jana Křtitele.

Výjev „dívky a smrti“ známý v mnoha podobách z dějin malířství je však na Pinkavově fotografii prostoupen vlastním obsahem a intenzitou, které jim propůjčili autor i konkrétní žena na jeho fotografii. „Dívku zachumlanou v hrubém kabátě a s krutýma, možná spíš vyhaslýma očima můžeme vidět jako vražedkyni i jako oběť nešťastného milostného citu,“ říká Pavel Lagner, který zároveň upozorňuje na zvláštní efekt Pinkavových portrétů: „Lidé na fotografiích Ivana Pinkavy na nás hledí nejméně tak intenzivně jako my na ně. Snímky na speciálních tvrzených sklech tak fungují jako zrcadlo vlastní duše.“

Součástí vernisáže bylo vystoupení Miloše Vacíka s jeho Tam-tam Orchestra

„Pinkava pracuje s osobní fyziognomií modelu jako s materiálem, ze kterého vytváří obecnou postavu, jakýsi „tělesný“ symbol, odkazující ke kolektivnímu nevědomí, vizualizuje neviditelnou realitu naší společné duše,“ uvedla o tvorbě Ivana Pinkavy kunsthistorička Milena Slavická. „Ivan Pinkava neexperimentuje, jeho vyznáním není pokusnictví, nýbrž spiritualita,“ dodává teoretik fotografie Josef Moucha. „Zvláštní zalíbení našel v estetice manýrismu a baroka. Stejně samozřejmě, jako niterně souzní s křesťanskou inspirací, odkazuje fotograf pojetím a pojmenováním některých prací ještě dál proti času… To, jak dokáže Ivan Pinkava u svých modelů přivést duševní rozpoložení k souhře s vlastními představami, nazvěme mistrovstvím.“