knížka: Z valašských putýk

Veselé příběhy obyvatel jedné valašské dědiny, jejich běžné starosti a radosti, řádění místních výlupků, trocha sousedské lásky i nepohody, nemálo lásky a hodně legrace. Autorovo barvité líčení svérázných vesnických figurek je doplněno vtipnými ilustracemi. Humorné čtení s jistou dávkou nadsázky, které zaručeně polechtá bránici.

Autoři: Radomír Dolanský, Ilustroval Marian Vystrčil

Ukázka z knihy:

Na stavbě

Co dědina dědinú stojí, ať za Sověta lebo včíl za Amerikána, gdyž sa dal nekerý ogar do výroby novéj chalupy, tož sa dycky našli nejací kámoši, keří přišli pomocť. Nekeré zákonitosti sa ale za ty roky přecaj enem změnili. O tem sa mladí možú poučiť, gdyž lapnú v putyce za „omladinú“ okolo téj šedesátky, kúpija kolo borovéj a enem tak náhodú pronesú, že čuli, že nekerému z nich postavíl chalupu tchán či tata. Chlapi v ten moment vyletija ke stropu, nohavice sa im zrulujú vzteky a hulákajú, že to néjni pravda, že enem oni sami do úmora na stavbě robotovali a nigdo im nic nedal zadarmo. No jak sa sklidnija, začnú spomínať, jaké to byly fajné stavbařské časy za bolševika.

Fanyn, co robil u Pozemákú, kradl náklaďáky štěrka, píska, cimenta a iných potřebných tovarú. Joža, elektrikář, zaséj stavbaře zásoboval měděnýma drátama, pojistkama, jističama a tak daléj. A tak sa stávalo, že v tých dobách dědina předběhla město. Lebo v městě v tých krychlových betónových králikárňách sa protony a elektrony elektrického prúda mlátili mezi sebú v hliníkových drátoch a ztrácali energiju. Na dědině sa toťten prúd v mědi promenovál jak na kolonádě. Tak sa mohlo stať, že měšťáci měli prd z televízije lebo sa im nažhavila, až gdyž hráli hymnu, zato dědinčanom zářily obrazovky barvama aj na černobíléj televíziji.

Lebo dneskaj možú krásť už enem ti hore, tož sa mosí při stavení chalupy šetřiť aspoň na robotníkoch. Tak temu bylo aj u Ríši Jelináša, kerý si na betonování patra naptál partyju putykových kámošú. Lebo to keřísi vzdali, tož mosel Ríša brať aj neozkúšané sily. Takto sa dostalo cti pomocť aj Lojzovi Břuchovi, kerý sice už dlúho na dědině býval, no paprčovým robotám sa oblúkem vyhýbal. Ríšovi sa obracaly oči v slúp, gdyž si pomyslél z jakého propadlišťa nabírá helfry, no Lojzovi dělaly očiska to samé, jak si představíl lopatu a obrovskú míchačku.

Gdyž začalo slunko vykukovať, ogaři sa zlézali úplně stéjně jak švábi na pivo. Aj gdyž sem v životě ty chrobáky na pivě neviďél, istoistě sa to temu podobalo. Prvý samosebú dorazíl Lojza Břuch, lebo mjél před výplatú, a tož ho hnala žízeň. Namísto lopaty popadl flašu piva a už sa dal z Ríšú Jelinášem rozebírať odborné postupy při stavbě chalupy. Alebo byla sobota, tož sa další pomocníci spěšéj připlantávali než přicházali. Šak to znáte, jak to chodí. V pátek, jak si dělníci, rolníci aj inteligencija na bráně cviknú, sú jak utržení z řetaza. A už to hučí v putykách po celéj našéj krásnéj vlasti až do kuropěňá a nekdy aj deléj.

Tož nebylo nic divného, že sa na stavbě ozývalo hneď po ránu syčání, jak sa piviskama chladili gágory. Jožin Tlapa, kerý sa minule přihnal pomáhať najmeňéj s trojhlavým drakem a po nekolika štamprlách ho vyměníl za devítihlavého a z lavečky postel, si dneskaj už dával pozor. Asi najstřízlivější po pátku sa přihnal ogar, veliký myslivec a ešče větší bratr hasič, Jaroš Šimon, kerému nigdo neřekl ináč než Šimanski. Teho přidělili k Lojzovi. Filda Kupka si to přifičál auťákem, no dneskaj býl po obrovském drakovi zaséj on. Pootvíral dveřiska svojeho samohyba a pustíl muzigu, až to všeckým začalo plácať ušima jak partyji slonů. Ešče páru mladých ogařisek sa přiklátilo, tož mohli začať.

Fajná míchačka, kerú moseli najprv roztočiť paprčama, aby sa nespálil motor, sa rozhrčala a Lojza prvý raz zabořil lopatu do štěrka. Počty im nakázali tak, že každý mosel do míchačky naházať 27 lopat. Šimanski dohazoval ciment a Lojza doléval vodu. Jak mjeli prvú míchačku hotovú, Lojza Břuch sa nafukovál jak holub hřivnáč, že neco takého je brnkačka. To bude fajný deň. No jak dodělávali pátú, tož létal po štěrkovišti jak provaz ve větře a lopaty házal všade naokolo enem né do téj ďúry v míchačce. Gdyby Ríša Jelináš neohlásil pauzu, tož gdovíjak by to dopadlo.

Všeci lapli, schytili do paprčí piviska a zaséj už to syčalo. A gdo sa to ve dveřách neukázal? Pepiš Masařka zvaný Hovado. Zrovna sa rozprávjalo o gořalce, tož začal mávať ušima jak mucha křídlama a aj úplně stejnako si třél paprče, jak gdyž mucha lapí na stole. Všeckým dal maku, že enem lapíja a prd dělajú a už sa hrnul k flaši z gořalkú. Po včerajšku, jak ostatně každý deň, mu moc nescházalo, a tož ešče než sa přestávka skončila, byl Pepiš Masařka zvaný Hovado zlétý jak hovado.

Mezitým sa přikodrcala na vedlajší staveniště měscká famílija, kerá si takéj stavila svoje vlastní. Tož jak ich Lojza zmerčil, předevšeckým tu fešnú robku, tož sám sebja přesvědčíl, že mosí vydržať aj gdyby co bylo. Tých pět míchaček, šak to sa ešče dá. V tem zhora zajačál Ríša, že včíl sa do pauzy bude dělať míchaček deset. Lojza Břuch si v téj chvíli začal kníkať pod fúsy: „Že já sem tu lozil, trúba. Za to mně to pivisko nestálo.“ No súsedé z vedlajšéj stavby čučali, tož mosel zabrať. Pepiš Masařka zvaný Hovado býl zařaděný k odnášaní kýblú z betonem, aby teho draka vylétal. No už po prvém kole mjél gatě zalápané od betóna, jak gdyby robil měsíc v kusi. Filda Kupka aj ze svojim kámošem poletovali za kolečkama jak neřízené střely, a tož v celkovém obrazi to na stavbě vypadalo jak přebory malomocných. Súsedi vedla na stavbě si moseli do každého kútka na hubě navěšať dvúkilové závaží, aby nebylo viděť, jak sa řechcú.

Lebo to hrozilo hromadnú smrťú, tož Ríša Jelináš vyhlásil přestávku po sedméj míchačce. Včíl sa k piviskám šúrali enem stíny z bývalých ludských bytostí. Výjimkú býl samosebú Pepiš Masařka, kerý sa tlačíl ke gořalce a spomínal, jaké to bylo minule fajné, gdyž Ríša zapomňél doma kalíšky a muselo sa gĺgať rovno z flaše. Po nejakéj téj štamprli sa rozvykládal aj Jaroš Šimon zvaný Šimanski. No, vlastně sa ani tak nerozvykládal. Enem sa luftem přešústl nejaký opeřenec, už natahovál paprče a mrčál, jak že by sa střílalo. A furt, bum, bum. Gdyž letělo okolo káňa, tož natáhl paprče, no hneď ich zaséj zbalil. „Kuš, teho nemožu, je chráněný, zmjata. No gdyby tu nigdo nebýl...“ „Ty, Šimanski,“ ozvál sa Lojza Břuch, „jak tak na tebja čučím, tož sa vsadím, že gdyby okolo negdo lézl v péřovéj bundě, tož bys ho odbachl takéj.“ Všeci sa řehnili, až im slzy tékly. No nebyly to slzy od řehota. Huby sa im křivili, jak ich při tem řechtání bolely namožené svaliska na bachoroch.

A znova do roboty! Lojza Břuch přemýšlal, jak sa z teho vykrútiť, no v tem sa ukázala Maruška, Ríšova roba. Tož zaséj mosel vypjať hruď a vrhnúť sa do boja. V tem sa ale Šimanskému rozdrnčal mobil a že mosí jíť pomocť dědinskému hasičskému družstvu, keré bojuje na súťaži vedla v městě. A na jeho post nastúpil gořalkú dobitý Pepiš Masařka. Začal nahazovať v nadzvukovém tempu. V prvéj chvíli si Lojza mnúl paprče, že sa alespoň nenadře, no všecko bylo ináč. U míchačky to včiléj vypadalo, jak gdyby okolo ní popojížďala mašina na rozhazování hnoja. Štěrk létal na všecky strany. Navrch Masařka nepočítal lopaty a házal a házal až vyletěla zarážka a míchačka vyhodila ven všecko, co měla v sobě. Lojza lapěl na hromadě štěrka a čučal na to hovado Pepiša, kerý mu včíl připomínal teho sci-fi ničiča, co mu nadávajú Terminátor.

Tož býl Pepiš na vteřinu propuštěný z míchačkového posta a šel vytahovať kýble do patra. Ogaři ho opásali lanem a uvázali ho k záchodovéj rúře, co trčala hore v patře, aby im ogar nezhrčal a neliščíl sebú před budúcí hlavní dvérca do chalupy. No jak býl rozjetý od téj míchačky, netrvalo dlúho, kýblem brnkl o budúcí balkón a ogar dole zrazu připomínal tureckého vojáka z fezem na lebeni a betónovým brněním. Tož to byl další robotník vyřazený z boja. K němu sa honem přidál Filda Kupka, že ho bolija záda. Všeci kývali lebeňama, že to chápú, ogar na to už má roky. Dvacet je dvacet.

No oškubaná robotnická partyja mosela robiť daléj. Lojzovi Břuchovému přišel pomáhať samotný Ríša Jelináš a teprv včíl sa začalo peklo. Jél jak japonský Šinkanzen enem iskry létaly. Mezitým stihl naplniť kolca, odvézť ich, všecko nakýblovať, donésť vodu a naházať ciment. A to sa ani Lojza nezastavíl. Už sa rozhodl, že sa dá umříť, gdyž došel Ríšův tchán s tchýňú a čučali, jak to faň vypadá, gdyž robotujú iní. Tož zaséj sa Lojza Břuch mosel zbrchať, aby nebyly řeči, že je lemra a prd vydrží. A to ešče na něho zhora vyřváňal Jožin Tlapa, že už enem takých dvacet, no spěšéj třicet míchaček a je hotové.

Při následujúcí pauze sa Lojza Ríšovi nahlásil za mrtvolu. Bylo to přijaté s klidem napitých Angličanú, lebo sa vrátil Šimanski a ešče přišli dva mladí ogárci. Enem Pepiš Masařka zvaný Hovado rýpal: „Lojzo, to už nevydržíš taký kúsek? Šak to je brnkačka tých páru míchaček. To mně je faň. Já bych mohl makať s klidem ešče púl dňa.“ A hneď na to do sebja fúkl dvě gořalky a potem už enem bzučál. Lojza kúlal očama, no nenechál sa vyvésť ze svojeho mrtvolného klidu. Vylezl hore do patra s flašú piviska v paprčách a škňúřil sa na ostatní, jak im to ide od ruky. Předevšeckým na Jožina Tlapového sa vyplazovál. „Šak ešče tak ze dvacet míchaček a takéj si možeš lapnúť,“ vracal mu to vyškéřání aj z úrokama. No nejak došla řeč aj Hovadovi. Pomály sa přeměňovál na skládačku. Alebo spěšéj připomínal hever, jak sa mu popustí tlaku. Začál sa skládať v kolenách, potem v pase a po chvíli to vypadalo, jak gdyby sa po stavbě s kýblama plazil nejaký přiťáplý mimozemšťan.

Tak sa teda na valašskéj dědině stavija chalupy. A jak ide čas, haranti odrostú, chlapom sa zklidníja hormóny a v putyce už enem spomínajú, jaká to byla čuryna, gdyž tehdy před baňu rokama stavili u Ríše Jelináša chalupu. Než přileze nejaký mladý smrad a drzo sa optá, gdože mu tu chalupu vlastně stavjál.