XXXVIII. Poslední Shakespearovo dílo

Před notebookem seděl shrbený muž. Bylo mu kolem padesáti, vypadal však starší a zchátralejší. Jeho šatstvo bylo zoufale nemoderní, připomínalo nějaký středověký divadelní kostým, dosti obnošený. Muž strnulým zrakem tupě zíral na notebook a nezdálo se, že by ho ta věc nějak zaujala.

„Říkal jsem, že nic nenapíše!“ vztekal se produkční Jeff Hobart z Paramount Pictures. „I vopice by vo to jevila větší zájem,“ pokračoval razantně.

„Tiše, neděste ho,“ napomenul produkčního psychiatr, John Barnowicz, jeden z nejlepších hollywoodských psychoanalytiků. „To se poddá, uvidíte!“ Pokračoval: „Základním rysem jeho osobnosti je grafomanství. Jakmile mu dojde, že tímto způsobem může psát podstatně rychleji, než brkem na pergamen, vychrlí toho takové hromady, že vám to hodí ne jeden, ale tucet scénářů.“

„Kéž by, doktore,“ projevil své neskromné přáni produkční Hobart. „Jen si to představte – William Shakespeare scénáristou Paramount Pictures! To by ten krám na cestování časem zaplatilo víc než bohatě…“ Na chvíli se zasnil: „Co myslíte, že napíše? Nějaké historické drama? Komedii? Něco o lásce?“

„Možná začne sonety,“ uvažoval nahlas psychiatr. „Vyjádří své emoce, zbaví se napětí, aklimatizuje se…“

„Básničky by se nám moc nehodily,“ zavrtěl hlavou produkční. „To se prakticky nedá zfilmovat.“

Počítačový technik mezitím uchopil muže jemně za ruku a položil mu ji na myš. Tiše a trpělivě mu vysvětloval co a jak, měl ostatně bohaté zkušenosti se slabomyslnými a nakonec i s těmi lidoopy. Muž sledoval, jak se písmenka naťuknutá na klávesnici objevují na obrazovce.

„A co kdyby nám to nadiktoval? Ať prostě vypráví a my si to nahrajeme a někdo už to sepíše?“ navrhoval produkční psychiatrovi. „Určitě by to šlo rychleji.

„Ne, to bych nedělal. On je zvyklý psát, ne diktovat, to by úplně setřelo autenticitu toho díla. Dejte mu jen trochu času, ono se to poddá,“ dodal, když viděl, že muž již hledí na počítač s výrazně živějším zájmem. „Dáme si kafe, nebudeme mistra rušit,“ navrhl a začal se plížit z místnosti ven.

Po chvíli se k nim v kantýně připojil i počítačový technik.

„Tak co?“ zeptal se ho produkční.

„Jo, dobrý,“ mávl rukou technik. „Už jsem měl i horší, ale já vím jak ně,“ dodal a usmál se. „Ukázal jsem mu pár triků a už ťuká do klávesnice. Bude to v pohodě.“

„No to možná nebyl nejlepší nápad, nechat ho tam úplně samotného,“ poznamenal doktor Barnowicz. „Radši se na něj mrknu.“ Položil nedopitý šálek bídné erární kávy a odešel za mistrem, s produkčním v těsném závěsu.

Když otevřeli dveře, na první pohled viděli, že je zle. Muž seděl v křesle zkroucený, hlavu zabořenou obličejem do klávesnice a nejevil známky života. Velký alžbětinec byl mrtvý, naděje na nejslavnější scénář v historii Hollywoodu také a chodbou se nesl jen po krvi prahnoucí řev produkčního Hobarta:

„Kde je ten kretén, co ho pustil na ty pornostránky?“