Filmová recenze: Zápisky o skandálu

Strhující drama skrývaných vášní...

Rok: 2006

Země: Velká Británie

Žánr: drama

Hrají: Judi Denchová, Cate Blanchettová, Bill Nighy, Andrew Simpson

Režie: Richard Eyre

Britský scénárista a dramatik Patrick Marber, ověnčený prestižními cenami za filmový přepis svojí divadelní hry Na dotek, se ve svém novém projektu opět představuje jako brilantní znalec nejintimnějších zákoutí lidské psychiky.

Tentokrát si k adaptaci zvolil román Zoe Hellerové Zápisky o skandálu. Týká se vztahu dvou věkově i povahově rozdílných žen, přítelkyň, společně sdílející skandální tajemství, týkající se jedné z nich. Především se však detailně zabývá tématem lží a přetvářky, které člověku, když s nimi žije příliš dlouho, doslova rozežerou duši.

Přesně to se přihodilo stárnoucí učitelce dějepisu Barbaře. Žena, léta skrývající svoji lesbickou orientaci, žije izolovaně od svého okolí i do svých žáků a kolegů, kterými z duše pohrdá. Svoje cynické komentáře a postřehy, které jsou sice ovlivněné její zahořklostí a tajenou zlobou, avšak nepostrádají prvky nemilosrdné pravdy, svěřuje však výhradně svému deníčku. Navenek se projevuje sice poněkud rezervovaně, ale naprosto loajálně. Její osamělý a pochmurný život naplní světlem až příchod nové kolegyně, mladé, půvabné a životní dychtivostí překypující Sheby. Barbara si okouzlující zlatovlásku okamžitě postaví na piedestal a projektuje do ní všechny své představy o ideálním člověku a spřízněné duši.Vdaná matka dvou dětí Sheba však na Barbařino nesmělé dvoření pochopitelně nereaguje. Když se však Barbara stane náhodným svědkem intimního setkání zbožňované kolegyně s jejím patnáctiletým žákem, pochopí svou příležitost. Vystrašená Sheba se své moudré „nejlepší přítelkyni“ bezelstně svěří a dá tak Barbaře do ruky neuvěřitelnou moc. Rázem z ní učiní vládkyni svého osudu, která může jedinou větou vážně ohrozit, ba zničit celý její dosavadní život. Napětí mezi oběma přítelkyněmi neustále pozvolna narůstá, obzvláště poté, co Barbara zjistí, že Sheba svůj poměr s nezletilým chlapcem neukončila, jak jí slíbila. Roztáčí se koloběh vydírání, vyhrožování a vypjatých emocí, který nemůže ani pro jednu stranu skončit šťastně...

Celý snímek je především jedním velkým sólem pro přední dámu britského herectví, nositelku Oscara Judi Denchovou. Troufám si říci, že kdyby jí tento rok nekonkurovala v soutěži o zlatou sošku její krajanka Helen Mirrenová ve fenomenálně zvládnuté „prominentní“ roli královny Alžběty, radovala by se Denchová z této nejprestižnější filmové ceny už podruhé. Přestože nejsem přítelkyní přílišného porovnávání kvalitních hereckých výkonů, musím konstatovat, že tentokrát tato herečka zastínila i jednu z největších světových hvězd – myšleno hvězdných ne kvůli lepým křivkám a líbivé tvářičce, ale díky skutečnému hereckému umění - Cate Blanchettovou v roli Sheby. Musí se ovšem zohlednit fakt, že scénárista věnoval Barbaře o stupeň větší péči než ostatním postavám. Portrét pokřivené osobnosti této smutné hrdinky je zachycen do těch nejmenších jemností a detailů a odkrývá veškerou ubohost duše, která kdysi možná bývala citlivá a chápavá, léty skrývání svého „zahanbujícího“ tajemství však zcela vyprahla a zůstala jen zloba, hořkost a pohrdání. I její představa o vztahu se seschla na zoufalou potřebu vlastnit i za cenu vydírání a psychického nátlaku. Této perfektní studii pokaženého charakteru Denchová propůjčuje mistrovsky vyvedenou, v každém ohledu věrohodnou podobu.

Protože se nejedná o thriller - i když by k tomu téma vybízelo - ale o drama, není postava Barbary redukovaná na odpudivou zrůdu, ale autor ji představuje jako člověka, kterého přes veškerý odpor, jenž vzbuzuje jeho konání, můžeme politovat. Vždyť i ona je svého druhu obětí předsudků a nesnášenlivosti, doby nepřátelské ke všem, co se vymykají, jejímuž odsudku dokázali čelit jen mimořádně silní jedinci. Barbara tak silná nebyla, za to ji ale může stěží někdo soudit. Koneckonců, sama se odsuzuje svojí nepoučitelně bezohlednou sobeckostí k věčným ztrátám a osamocenosti. Nicméně zlo, které šíří, nevzniklo pouze v ní, ale má kořeny v celé společnosti a nejen té britské. I když jsme ve své toleranci zdánlivě ušli kus cesty, k opravdovému, ne jen oficiálně deklarovanému přijetí odlišností, které nejsou mimo zákon, ale svou cizotou nás děsí, máme ještě daleko. Zápisky o skandálu nám to svojí přímočarostí připomínají velmi naléhavě.

Zdroj foto: www.bontonfilm.cz