Prohrou k vítězství

Ví se, že nejnebezpečnější jsou čerství a mládím nevybouření řidiči, a instruktoři autoškol by mohli vyprávět, jak je malá autonehoda na počátku řidičské kariéry důležitá: touto nepříjemnou, ale ne tragickou zkušeností poučený řidič si pak dá větší pozor.

Právě takové zkušenosti potřebuje ke svému zdárnému vývoji i každé dítě. Musí se občas „spálit“, aby už nadosmrti vědělo, co se nemá dělat a nedělá.

Celé roky se setkávám se ženami, které mají problémy v komunikaci se svými partnery, chtějí to změnit, ale v nesprávném pořadí: ať se změní on, a pak se změním i já. V posledním roce jsem se doslechl o několika dvojicích, které se po mnohaletém vztahu rozešly (rozvedly). Podle mne krátkozrace a zbytečně: především ženy nedokázaly „prohrát“, aby (ony i jejich vztahy) zvítězily.

Jinými slovy, na rozdíl od většiny ženské populace, některé moudré ženy to, čemu se říká ego, na celé roky záměrně jakoby potlačily: byly v „učení“ u moudřejšího člověka, a tak po celou dobu „studií“ raději prohrávaly. Aby se nakonec osamostatnily a „zvítězily“. Nad mužsky vnuceným pocitem ega, že za žádnou cenu nesmí prohrát, nad diktátem maskulinní společnosti (ve které se nepláče a neprohrává) a také nad někdy téměř sebedestruktivními programy své ženské mysli.

Co mám na (své mužské) mysli? Jen se rozhlédněme kolem – celá řada žen, kterých si lidé všeobecně váží, prožila část života v relativně „podřízeném“ vztahu k relativně dosti staršímu a dominantnějšímu muži (u nás namátkou třeba Lenka, žena malíře Zdeňka Sýkory, nebo Sára Saudková atd.).

Také psychologové, kteří studují teorii her, vědí o prospěšnosti strategie spolupráce své. A teď se v tisku objevila zpráva i ze světa biologie. Drobný jihoamerický ptáček pipulka kopinatá žije v podivných trojúhelnících: o samičku se každé jaro utkávají vždy dva samci. Jeden dominantní, a jeden podřízený pak samičku svádí svými složitými tanci a zpěvy. Už Darwin si tohoto podivného úkazu všiml a od té doby vědci přemýšleli, co z toho ten „druhý“ má, protože nakonec se se samičkou spáří vždy samec dominantní.

Ekoložka Emily DuValová z Ornitologického institutu Maxe Plancka v německém Seewiesenu měla dost trpělivosti na to, aby záhadu po mnoha letech pozorování (včetně rozboru DNA) objasnila. Podřízení samci se vzdají naděje na vlastní potomstvo z touhy po znalostech: učí se od zkušenějšího. Samec, který jde takto „do učení“, má příští sezónu výrazně vyšší šance, že se sám stane dominantním jedincem.

Rozumějme si, uvažuji zde o něčem všeobecně platném, a týká se to všech, mužů právě tak jako žen: pro každého je výhodné občas umět prohrát, aby vyhrál. Sportovci a vědci to trénují dnes a denně. Přesto ale právě u žen je tohle umění prohrávat ještě důležitější než u mužů.

Naznačuji, že právě tak jako u pipulek, nebo mezi lvy v Africe, i v oblasti partnerských vztahů (a duchovnosti) platí, že „ustoupí moudřejší“. Nebo, abych se vrátil k rozpadajícím se manželstvím, že v lidské společnosti to je a měla by být především žena (s propojenějšími mozkovými hemisférami a specializovaným tréninkem sociálních vztahů), která nakonec zvítězí tím, že nejprve „prohraje“. Opačný případ znají tisíce mužů v podobě hašteřivých, hádavých a kousavých manželek, které musí vždy mít „poslední“ slovo (rozumějte: musí neustále vyhrávat, a tak prohrávají své životy), což spolehlivě vede k rozvodům a v horším případě k domácímu násilí.

Vím, chtít po současných ženách, které vyrostly a byly naučeny (zmanipulovány) v mužsky dominantním prostředí maskulinní společnosti uplatňovat samy sebe mužskými způsoby, aby se rozvzpomněly na svou ženskou podstatu a evolucí danou trpělivost svého „genderu“, a prohrály, aby nakonec zvítězily, vypadá jak protimluv. Ale tahle taktika funguje nejen u pipulek a nejen v rámci duchovní Cesty každého jedince, ale i v partnerských vztazích.

Věděly to různé dávné kultury a nejpropracovaněji se na toto téma vyjadřovali taoisté. Jejich koncept mužského aktivního, tvořivého a tvrdého principu (jang) se v ideálním případě velmi doplňoval s ženským, přijímacím, pasivním a měkkým principem (jin). Teprve dohromady tyto tak rozdílné aspekty vytvářejí onu ideální harmonii.

Věděli to také různí ti asistenti různých vynálezců a myslitelů a žáci a studenti občas účelově přísných, ale ve své podstatě neuvěřitelně laskavých duchovních učitelů a guruů: čím více žáci umlčeli svá protestující ega, tím více se, hlavně podvědomě, od svých učitelů naučili. A o to lepšími učiteli a lidmi se pak stali.

Nevýhodou ženské schopnosti mluvit a naslouchat zároveň (tedy propojenějších mozkových hemisfér) také je, kromě neschopnosti radikálně se rozhodnout (je-li to potřeba), poněkud horší orientace v umění vidět věci v (hierarchických) souvislostech: tedy co je v tuto chvíli to nejdůležitější. Zatímco muž je „buď a nebo“, a dovede gordický uzel problému „rozetnout“, ženě to „teď a tady“ moc nejde. Její mysl je zaplavena názory pro jednu i druhou stranu. Nedokáže „vidět“ věc z nadhledu. Nedojde jí tak, že je v jejím vlastním dlouhodobém, celoživotním zájmu lepší se na pár let (studia) podřídit a „prohrávat“, aby nakonec zvítězila (a vyhrála suverénní, vyrovnanou osobnost, schopnou odolat jakýmkoli emočním rodinným a společenským vichřicím).

Právě tak těhotné ženy (a později maminky) by si měly umět „spočítat“, nebo by jim to někdo měl nějak naznačit, nebo by se to měly učit už ve škole, že je v jejich celoživotním zájmu nejprve zdánlivě „prohrát“ dvakrát devět měsíců života (protože dítě potřebuje devět měsíců v děloze, aby mohlo být „porozeno“, následných dalších devět měsíců, tzv. druhý porod, aby se mu dovyvinul mozek, a později dalších šest let, než se úplně vyvine emoční systém), tedy věnovat se naplno svému dítěti, aby si pak celý život užívaly i je obohacujícího mateřství a dokonalého partnerství.

Ty ženy, které si v těhotenství ještě honem chtějí „užít“ (a dají si občas sklenku vína nebo sem tam cigaretku, nebo se nevěnují svému dítěti už v bříšku, natož po jeho narození, naplno), pak ztratí celý další život neustálými boji a problémy se svými (traumatickým porodem na celý život ovlivněnými) dětmi.

Čím víc je tedy žena „přijímající, pasivní, měkká“, tím víc „aktivnímu, tvořivému a tvrdému“ muži imponuje, a tím snáze si ho omotá kolem prstu. Protože každá zdravá žena to s mužem (vrozeně) „umí“. A čím snadněji umí v dobách svého životního a mateřského „dospívání“ (zdánlivě) prohrát, tím jistěji pak v životě zvítězí. Ostatně ví to i každý mladý samec pipulky.