Snacha mi nedovolí hlídat vnoučata. Vždycky mě poníží nějakou hloupou výmluvou, píše Eva

Když můj syn začal chodit se slečnou, která je dnes jeho ženou, nebyla jsem ani trochu nadšená. Nemyslím si, že bych byla ten typ tchyně, který nemá snachu rád principiálně, ale ona slečna se mi nelíbila hned z několika důvodů. Už když se poznali, měla problémy s alkoholem a byla finančně zcela negramotná. Musím uznat, že už tehdy svůj alkoholismus sama otevřeně přiznala a slíbila, že se půjde léčit. Tak se i stalo a snacha už skutečně hezkou řádku let nepije. Musí se jí nechat, že tohoto démona zvládla na jedničku a za to ji budu vždy respektovat, možná i obdivovat. Ostatní věci, které mi na ní neseděly, jí ale zůstaly. Například nezdravá fixace na její maminku.

ilustrační foto / Freepik

Úplně rozumím tomu, že dcera má k mámě blízko. Sama dvě dcery mám a tak to naprosto chápu. Co je ale moc, to je příliš. Už od začátku vztahu si syn stěžoval, že jeho přítelkyně se vším běhá za maminkou. Ptá se jí, co si má koupit za oblečení, radí se s ní ohledně jídelníčku, později spolu vybavovaly byt, hledaly nejkvalitnější matraci, nejhezčí skleničky, atd. Snacha zkrátka od počátku soužití s mým synem vše řeší jen se svou maminkou. Držela jsem se však zpátky a vždy kladla synovi na srdce, že to si musí vyřešit sám. On je její partner a jedině on má právo nějak zasáhnout. Pak ale přišla vnoučátka a problémy se snachou se začaly přímo týkat i mě.

Už u prvního dítka vše nasvědčovalo tomu, že u nás to nebude probíhat tak, jako v jiných rodinách. Žena mého syna byla věčně u své maminky a kdykoliv jsem chtěla vnučku pohlídat, nemohla jsem. Vždy už měli nějaký program. Snažila jsem se to pytlíkovat, jak jen to šlo. S vnučkou jsem se vídala opravdu málo a musela jsem se pokaždé doprošovat. Dnes jsou jí čtyři roky a ani jednou u mě ještě nebyla například na víkend nebo na noc. Vyzvedávám ji sem tam ze školky, ale to také ne nějak často. Většinou totiž pro ni chodí druhá babička spolu se snachou. O Vánocích u mě vždy syn s malou jen chvilinku posedí a pak jdou slavit Vánoce ke druhé babičce. Argumentují vždy tím, že já přeci trávím Vánoce u některé z dcer. Což je sice pravda, ale pochopitelně bych je alespoň jednou ráda trávila s vnoučátky.

Když se před rokem narodil vnouček, doufala jsem, že se vše zlepší. Že například snacha bude ráda, když jí s dětmi pomůžu. Když si třeba vezmu ven jen vnučku, ať se může maminka věnovat prckovi. Opět jsem ale narazila. Za celý ten rok jsem ho viděla všeho všudy šestkrát. Vše je pořád stejné. Jedeme ve stejných kolejích, jako tomu bylo u vnučky. Kdykoliv se nabídnu, hlídání se nekoná a na návštěvu přijít nemůžu, protože budou u maminky. Jindy zase samozřejmě maminka u nich. Samo o sobě se to tolik nezdá, ale čas hrozně letí a mám obavy, že se budu muset smířit s tím, že si vnoučátek moc neužiju. Nevím, jak to odstrkování prolomit.

Hodně mě mrzí i to, že v synovi nemám v tomhle ohledu vůbec žádné zastání. Logicky dělá vše tak, aby se nerozhádal se svou ženou a měl doma klid. Tomu absolutně rozumím a je to pochopitelné. Klid doma je základem spokojeného vztahu. Když ale nemáte šanci se do vlastní rodiny na stará kolena dostat, je to velice smutné.

Eva, 57 let