Syn se v první třídě potýká s šikanou. Nikdo s tím bohužel nechce nic dělat, píše Simona

Uznávám, že náš syn je trochu divočejší dítě. Je hodně tvrdohlavý, dominantní a rád ostatním tak trochu poroučí. Řešili jsme to už ve školce a vždy nakonec pomohla chápavá domluva a laskavý přístup paní učitelky. Teď však hned po nástupu do školy začal syn zažívat šikanu. A to je něco, co si ani to nejdivočejší dítě nezaslouží. Svým způsobem teror, který můj syn od ostatních dětí zakouší, ale nikdo nebere vážně.

foto / Freepik

I když škola trvá teprve dva měsíce, už jsme museli řešit spoustu problémů. Paní učitelka si nás poměrně brzo zavolala do školy, abychom probrali chování syna. Ostatní rodiče si však nezavolala. Prý za všechno může náš syn. Provokuje, pere se a negativně ovlivňuje ostatní děti. Tak nám to alespoň bylo řečeno. Když se však doma snažíme přijít na to, co se skutečně děje, syn nám vypráví pravý opak. Děti jsou na něj nepříjemné, utahují si z jeho nadváhy a nikdo se s ním prý nechce kamarádit. Nějakou roli určitě hraje i to, že syn do školy dojíždí. S dětmi, se kterými do první třídy nastupoval, se dřív neznal a to, že není místní, mu moc do karet nenahrává.

Je mi jasné, že s mým synem není jednoduché vyjít, ale zlý není. Už ve školce jsme řešili, že se špatně začleňuje a chvíli trvá, než si s ostatními dětmi sedne. Vše ale byla jen otázka času. Zvykl si a kamarády měl. Ve škole je to však jiné. Paní učitelka se do toho hned iniciativně vložila a chce po nás, abychom situaci nějak řešili. Kázeňské problémy syn jinak nemá a vše, co má do školy mít, má vždy poctivě připraveno. V tomto směru žádné problémy nejsou. Jen to divočejší chování.

Já ale nevěřím tomu, že za všechno vždy může jen náš syn. Sama jsem v šatně byla několikrát svědkem, když si z něj někdo utahoval, nadával mu do blbečků, atd. Syn se jen brání a to mi přijde v pořádku. Pochopitelně nechci, aby si nechal vše líbit a měl za to, že když mu někdo ubližuje, je v pořádku. Určitě budeme muset doma vyřešit i to, že i taková obrana má své meze. Nic tak strašného se ale zatím nestalo a zdá se mi, že škola situaci nafukuje. Láhev, kterou syn spolužákovi zničil, jsme rodičům zaplatili a fixem popsaný penál, který byl zase jiného spolužáka, taktéž.

Paní učitelka je však toho názoru, že bychom měli zkoušet vysvětlovat více a více se zajímat. Byla nám doporučena i psychologická poradna. Nijak oficiálně, bylo to míněno jako přátelská rada. Syn je ale hodně uzavřený a je vidět, že ve škole se mu nelíbí. Nemá žádné kamarády, ani zastání. Sedí sám, na obědy chodí sám a na autobus chodí pochopitelně také sám. Děti z naší vesnice často dojíždějí do jiných měst a nenavštěvují stejnou školu, do které chodí náš syn. Zbytek dětí od nás je buď školkový, nebo jsou to naopak už studenti středních škol.

Snažím se komunikovat se školou i se synem, ale situace je těžká. Doma je syn zlatý a člověk by vůbec neřekl, že jsou s ním nějaké problémy. Ano, je divočejší a je to paličák, ale domluva je s ním nakonec vždy možná. Jestli to takto půjde dál, budu jej asi muset přihlásit na jinou školu. Možná by mu  dokonce prospěl menší chápavý kolektiv a paní učitelka, která má více času věnovat se dětem více individuálně.

Simona, 35 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.