Vždycky jsem se velmi těšila na to, až budu jednou babičkou. Je to příjemná fáze života, kdy děti můžete pomazlit, pohlídat, něco naučit, trochu rozmazlit, ale pak vrátit rodičům. Ovšem tohle musejí chápat obě strany. A moje dcera je zářný příklad nepochopení.

Od doby, kdy se narodil vnouček Tadeášek, kterému jsou teď dva roky, nastalo paradoxně v naší rodině spíš peklo, než radostné chvilky. Moje dcera si od porodu myslí, že svět se točí jen okolo ní a kolem jejího syna. Chová se tak, jako by jen ona jediná byla na celém širém světě MATKOU. Velmi nevybíravým způsobem dává všem blízkým pocítit, že je jejich povinností jí pomáhat. Což si já nemyslím.

ilustrační foto / Freepik

Ještě stále pracuju a tak je pro mě složité jí vyhovět, kdykoliv si umane. Ale i kdybych nepracovala, můj přístup by se nezměnil. Byla jsem na dceru od jejích patnácti let sama a vždycky jsem se tak trochu těšila na to, až se osamostatní a já konečně začnu žít také sama pro sebe. Pro tohle ona však nemá žádné pochopení. Přijde ke mně neohlášeně, kdykoliv si usmyslí. Byť mám po noční směně, zvoní u mě s vnoučkem už klidně v 9 ráno a je jí jedno, že se potřebuju vyspat. Když mám jít s kamarádkou do divadla, rozbrečí se mi do telefonu, že je už k smrti unavená a potřebuje mou pomoc. Já ráda Táďu pohlídám, ale nejsem žádná placená chůva. Nemůžu ho mít u sebe každý víkend a každou volnou chvilku tak, jak by si dcera představovala. Když hlídání odmítnu, je pořádně uražená a začne mi vyčítat, že jsem babička na baterky. Já se nedám a oponuju jí tím, že si měla vybrat lepšího muže. Ne takového, který ji ještě v těhotenství opustil. Co je mu však ku cti, jsou alespoň štědré finance, kterými dceru i vnuka zahrnuje a tak v tomto směru absolutně nestrádají.

Upřímně řečeno už mě to ale nebaví. Náš vztah s dcerou naprosto ochladl a je to strašně nepříjemné. Ona je pořád víc a víc umíněná, nevyrovnaná, pohodlná, věčně unavená a mateřství ji asi nenaplňuje. Nedokáže si zorganizovat čas tak, aby vše zvládala a tak mě chce mít pořád po ruce. Jenže já mám svůj život. Neupozadím vše jen kvůli vnukovi, byť to zní jakkoliv tvrdě. Já jsem dceru vychovala, teď je na řadě ona se svým dítětem. Žádná máma to přeci nemá jednoduché, ale každá si musí umět poradit sama. Když se jednou žena rozhodne mít dítě, nemůže počítat s tím, že se o něj pak bude starat někdo jiný pokaždé, kdy se to jí samotné zrovna nehodí. Mám obavy, že jednou ode mě vnuka v afektu odřízne, ale já jsem ochotna tohle riziko podstoupit, protože milá dcerka musí pochopit, že babičky nejsou výhradně od toho, aby byly pořád k dispozici.

Marta, 61 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.