Manžel zaměstnává Ukrajince. V naší vesnici se na nás proto bezdůvodně zlobí, píše Aneta

S manželem žijeme v naší vesnici zhruba 12 let. Vztahy jsme tam nikdy neměli bůhvíjak dobré. Už když jsme se z Prahy do vesnice přistěhovali, obyvatelé si na nás trošku ukazovali už tehdy. Jednak proto, že můj manžel je úspěšný podnikatel, který vlastní několik uklízecích firem, ale také proto, že je na první pohled vidět, že nám peníze nechybí. Už když jsme ve vesnici stavěli dům, bylo to tak trošku peklo. Náš domek je větší a svým způsobem luxusnější než ostatní domy ve vesničce, což se místním úplně nezamlouvalo už na samém začátku. Vždy si z nás jízlivě utahovali, že ten kdo podniká, určitě krade a rozhodně se nepředře. Honosný dům už vše jen dorazil. Nic z těchto drobných žabomyších válek však nebylo nic proti tomu, co se začalo dít v momentě, kdy manžel začal zaměstnávat ukrajinské muže a dvě ženy.

ilustrační foto / Freepik

V naší vesnici máme i sociálně slabší osoby. Mockrát jsme nabízeli, že je zaměstnáme v manželově firmě. Jen jeden jediný postarší pán naši nabídku přijal, ostatní nikdy pomocnou ruku nevyužili. Když malé město ležící poblíž naší vesnice ubytovalo několik lidí ukrajinské národnosti, neváhali jsme ani chvilku a přijali jsme je k nám do práce. Od té doby je to s našimi vesnickými sousedy ještě horší.

Kdykoliv jdu například nakoupit do našeho malého obchůdku, místní ženy mají nevhodné poznámky. Nestydí se na mě pokřikovat, abychom se z těch Ukrajinců nezbláznili a že je to kudla do zad našim slabším sousedům. Mockrát jsem se snažila vysvětlit, že jsme měli snahu zaměstnat předně ty, kteří v naší vesnici žijí a nepracují. Tito lidé, kromě zmíněného pána, který je jako pracant úžasný, vždy odmítli a dál se poflakují u hospody. Když pro vás někdo pracovat nechce, nemůžete jej přece nutit. A přesto je nám předhazováno, že jsme padlí na hlavu, když zaměstnáváme ukrajinské lidi.

Ano, zaměstnali jsme pět mužů a dvě ženy. Určitě je fér podotknout, že jeden ukrajinský pán skutečně odpadnul z pracovního zařazení už po pár dnech, protože jeho pracovní návyky byly katastrofální a nedalo se na něj v ničem spoléhat. Ale zbytek mužů a žen pro nás pracují už přes půl roku a nemáme k nim jedinou výtku. Jedna ukrajinská paní byla dokonce natolik šikovná, že za poměrně krátký čas povýšila z uklízečky na administrativní pracovnici. Do toho už ale nikdo nevidí nebo nechce vidět, a jsou s tím jen samé problémy.

Sousedi se na nás dívají skrz prsty, stávající zaměstnanci také nebyli nadšení a atmosféra je zbytečně napjatá. Náš pubertální syn se začal uzavírat do sebe, protože i jeho zdejší kamarádi měli na konto této problematiky hloupé poznámky. Dřív se s vrstevníky klasicky scházel na místním fotbalovém hřišti a trávili tam čas stejným způsobem, jako všichni puberťáci. Teď už to tak není a syn se schovává doma. Říká, že jeho kamarádi jsou naočkovaní od svých rodičů a nedá se s nimi o nastalé situaci vůbec bavit.

Můj manžel je v tomto ohledu tvrdší a takové věci si vůbec nepřipouští k tělu. Sám říká, že nehledí na to, jestli je někdo Ukrajinec, Čech nebo Eskymák. Zkrátka dá pracovní příležitost tomu, kdo o ni stojí, je trochu šikovný a má snahu si práci udržet. Jinak žádné rozdíly nedělá. Mně je to však líto. Už tak jsme si tady nikdy nevytvořili dobré vztahy a teď je to už úplná hrůza. Místní ženy jsou na mě nepříjemné a nic jim není po chuti. Když jsem například sponzorovala školkovým dětem dětský den, který u nás ve vesnici byl, nikdo nejenže ani nepoděkoval, ale šuškalo se, že už nevím, jak bych se do přízně vetřela. Nikoho si prý kupovat nebudu.

Když toto vyprávím svým kamarádkám, které zůstaly v Praze, nevěřícně kroutí hlavou. Myslí si, že ve velkém městě by takovou situaci nikdo neřešil a už vůbec nedělal z komára velblouda tak, jako se to děje v místě našeho bydliště. Náš domek i vesnici mám ráda, ale někdy mě to nepřátelské a závistivé chování místních nesmírně mrzí.

Aneta, 45 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.