Závislost na počítačových hrách mě připravila o ženu i syna, konstatuje Matěj

Vždycky jsem byl fanoušek počítačových her a všeho, co s tím souvisí. Pohyboval jsem se v okruhu lidí, kteří byli na stejné vlně jako já. Když jsem ještě neměl přítelkyni, nedělalo mi sebemenší problém trávit každou volnou chvíli u počítače. Obráželi jsme s partou kamarádů herní akce i několikadenní maratony plné počítačových radovánek. Protože sám podnikám v oblasti počítačů, nedokázal jsem si osobní život bez počítače úplně představit. Tahle práce mně ostatně slušně živí dodnes.

foto / Pixabay

Jak to tak však bývá, postupem času se po mém boku objevila přítelkyně. Byl to jeden z prvních vážných vztahů. Ona byla úžasná a opravdu jsem ji miloval. Avšak mojí počítačovou zálibu nechtěla tolerovat. Lidi sedící celé hodiny u nesmyslných počítačových her se jí přímo hnusili. Často jsme se proto hádali a naráželi na totální nepochopení. Nakonec jsme se rozešli. Tyhle vztahy i rozchody se x krát opakovaly. Důvod byl vždy stejný. Počítač. Nikdy jsem to moc nechápal. Ostatní muži přece vysedávají v hospodách, táhnou rodiny kvůli svému pití na úplné dno, nezdráhají se ženu uhodit. Já prostě jen čas od času sednu za počítač a nikoho neobtěžuju. Ty ženy to však viděly úplně jinak. Často jsem slýchal, že je jedno, o jakou závislost jde. Je to prostě život destruující závislost a basta. Já si však chvilky u počítače nechtěl nechat vzít, proto jsem se rozchodům příliš nebránil. Až do chvíle, než jsem potkal Žanetu. To byl úplně jiný kalibr. Bezhlavě jsem se zamiloval. Můj život obrátila Žaneta úplně vzhůru nohama. Všechno se od základu změnilo. Začal jsem pravidelně jíst, už jsem tolik neflákal sprchu a počítač pro mě přestal úplně existovat. Snad poprvé jsem si opravdu užíval reálného života a vztahu, se všemi jeho krásami. Přicházel jsem pomalu na chuť všemu, co ke vztahu patří. Bylo jasné, že Žaneta je ta pravá. Občas jsem si sice zahrál, ale to jen ve chvílích, kdy jsme nebyli spolu. Vztah mne naplňoval a hraní mi vůbec nechybělo. Takhle nádherně to trvalo čtyři roky. Pak jsme se vzali. Byl jsem přešťastný novomanžel. Nic nám nechybělo a já jsem žil jen pro ni. S financemi nikdy nebyly potíže a tak jsme si rychle pořídili zbrusu nový dům s velkou zahradou na úžasné samotě. Žaneta byla vyloženě hospodyňka. Nemyslím to hanlivě. Bavilo ji vše okolo domu, i v kuchyni. Uměla vytvořit domov.

Život plynul a všechno vypadalo úplně v pořádku. Do dvou let se nám narodil náš syn. Mně se v práci velmi dařilo a také doma bylo vše zalité sluncem. Když se syn narodil, bylo znát, že péče o dítě je poměrně náročná a pro ženu jistě vyčerpávající. Snažil jsem se pomáhat, jak jen to šlo. Ale máma je máma. Ne vždy jsem si věděl se synkem rady a tak péče zůstávala převážně na Žanetě. Ve volných chvílích se samozřejmě potřebovala dospat. A tak jsem plíživě čím dál častěji znovu usedal k počítačovým hrám.

Znovu jsem nalezl to kouzlo komunity, se kterou jsem se potkával ve hře. Bylo mi najednou tak lehce a dobře. Žádný pracovní tlak, stres, či uplakané dítě, nebo nákupní seznam toho, co je potřeba ještě dnes koupit. Začal jsem si k hrám utíkat a přinášelo mi to stejnou radost, jako před Žanetou. Netrvalo však dlouho a někde se to začalo pořádně vymykat kontrole. Párkrát mě moje žena upozornila, že jí to vadí. Kladla mi na srdce, abych konečně dospěl se vším všudy. Argumentoval jsem tím, že i já občas potřebuju vypnout. Tohle ještě tolerovala. Ale bylo evidentní, že hraju víc a víc. Byť jsem jí nalhával, že ne. Sám sobě vlastně taky. Pořád jsem se uklidňoval tím, že to mám pod kontrolou, že je to neškodná zábava. Já si tohle vlastně tak trochu myslím i dnes, ale ženy s tímhle zřejmě nikdy souhlasit nebudou. Uvažují jinak. Chtějí, aby muž skákal podle nich. Když to tak není, záminkou pro nespokojenost může být cokoliv. U nás byly na denním pořádku hádky kvůli počítači. Zostra se to stupňovalo. Byl jsem si jistý, že to Žaneta přehání a potřebuje jen mít manžílka hezky pod pantoflem.

Vše ale nabralo neúnosné obrátky. Párkrát jsem se přistihnul, že chci mít klid na hraní. Sem tam jsem proto odmítal jít s rodinou na procházku, s Žanetou na večeři, rodinné oslavy mne nebavily a vymlouval jsem se na práci. Nechtěl jsem dělat hlídače spící manželce, která večer usnula na gauči. Ale kdykoliv se probudila a našla mě u počítače, byl hned neuhasitelný oheň na střeše. Byla ke mně celkem nespravedlivá, myslím. Pořád se to prohlubovalo a počítač byl větší a větší problém. Přestali jsme spolu spát, jíst, i mluvit. Chtěla, abych navštívil odbornou pomoc. Já jsem ji však nebral vážně a striktně odmítal. Odjela proto na několik týdnů ke své mámě. Čekala snad, že se to za tu dobu nějak vystříbří. Náš dům však mezitím poměrně zpustnul a při příjezdu mě opět našla v křesle před počítačem a bylo zle. Nevybalila si ani své věci a byla pryč. Tentokrát nebyl žádný křik, pláč, přemlouvání, prosby a zoufalost. Chladně odešla i s mým synem. Já ji nedržel. Nehodlám nikomu v ničem bránit, nejsem ten typ.

Už jsou to tři roky a já jsem v domě stále sám. Syna vídám jen velmi málo. Moje dnes už bývalá žena má nového přítele a první, co muselo z jeho bytu, byl počítač. Já si o tom neštěstí a nedorozumění myslím tak nějak své. Vím, že lidem, kteří vášeň ke hře nechápou, to leze spíš na nervy. Ale také si myslím, že trocha tolerance by neškodila.

Matěj, 38 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.