V době vinobraní ožívá prastará vinařská magie

Pěstovat obilí, brambory nebo třeba ředkvičky není žádné umění. Ale víno, ach, víno, to chce něco úplně jiného! Rostlina téměř posvátná vyžaduje speciální péči a zacházení. Když se zadaří, bohatě se vám odmění změnami stavu mysli, jak by psychiatr nazval různé stupně opilosti následující po jeho požití. Umírněné popíjení podporuje extázi vytržení z běžného způsobu života a pocit sounáležitosti s Matkou přírodou a citlivější jedince zasáhne mimořádná nálada takových slavností i bez obligátní sklenky. Obřady staré tisíce let, každý rok opakované a obnovované, nechávají svoji stopu v krajině i lidských duších bezpečně a nesmazatelně.

fotografie: Freepik

Podle archeologických nálezů člověk pěstoval vinnou révu již ve 4. tis. př. n. l. v Iránu, Afghánistánu a ve východní Číně, o pět set let později syrští, babylonští a egyptští vinaři znali již na osm odrůd. Nejschopnější plavci starověku, Féničané, zakládali vinice jako samozřejmou součást kolonizace nových území a stejně si počínaly i římské legie. Vojáci jedné z nich, desáté z Vindobony (dnešní Vídně), osázeli vinnou révou kopce pod Pálovou a víno na Moravě už zůstalo. Odtud se v 9. století rozšířilo do Čech a jeho pěstování dále vzkvétalo.

Podle legendy jej na Vyšehradě osobně pěstoval sv. Václav a obzvlášť si na víno potrpěl Karel. IV. Ač podle tradice nebyl nejprve se svým českým burgundským (tedy dnešní rulandou) spokojen a podle Nerudy je ohodnotil slovy: „Vždyť křiví ústa, láme vaz!", podává zároveň i návod, jak tento problém překonat – je nutné se nevzdávat a do vína se „vpít“. Což zároveň představuje perfektní radu pro případ, kdy vám někdo ze známých nutí svůj výtvor drhnoucí patro i krk jak nová rašple a nelze jej dosti dobře odmítnout.

Zaražená hora

Právě někdy z dob Karla IV. a jeho následovníků, kdy se z pěstování vína začal stávat víc než dobrý obchod, pochází zřejmě některá starodávná pravidla a opatření ve prospěch majitelů vinic. Mezi ně patří tzv. „zarážení hory“, rituální uzavření dozrávajícího vinohradu před všemi „škůdci“ z řad lidí i zvěře. Konávalo se, když začaly hrozny tzv. zaměkat, obvykle kolem svátku nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. Dnes se tento termín, spíše z komerčně-turistických než z agrotechnických důvodů, posunuje v některých oblastech dokonce až do poloviny září.

Tradiční zarážení hory bývala velká sláva, v níž hlavní roli hráli strážci vinic zvaní hotaři. Každý z nich měl bidlo se svazkem posvěcených lučních květin a s tím se spolu se slavnostním průvodem všech obyvatel dané lokality odebral na vinici. Této takzvané oharkové (okurkové) pouti se účastnilo i panstvo a honorace s kočáry, u vinice si kramáři postavili své boudy, podávalo se občerstvení, mládež se účastnila různých soutěží o ceny. Když hotaři zarazili bidla každý u vstupu do „své“ vinice“, výstřelem oznámili, že až do vinobraní nastupují přibližně dvouměsíční strážní službu. Vzhledem k ceně hlídaných hroznů ji měli vykonávat velmi přísně a každého, kdo vnikl do vinice a řádně se jim neohlásil, mohli na místě zastřelit. Jeden z hotařů tak prý zastřelil i vlastní ženu, která se mu nedala dost jasně a rychle poznat.

Z přísných hotařských pravidel existovala jen jediná výjimka. Když těhotná žena dostala chuť, směla si utrhnout hrozen z cesty podél vinohradu. Nevyhovět rozmarům jejího požehnaného stavu se považovalo za horší zlo než ztráta kusu ovoce.

Aby vás nepotrkala hroznová koza!

Hotařům a vinařům vůbec v jejich nelehké práci pomáhaly i nadpřirozené síly, strážní duchové vinic. Ve starém Řecku to samozřejmě býval bůh vína Dionýsos, který se proměňoval do podoby kozla. Tím sice trošku zasahoval do funkční náplně podobně nevázaných satyrů z kozlíma nohama, nakonec ale stejně jako oni představoval přece sílu přírody. Snad právě proto i pozdější kultury zpodobňovaly ochránce vinic v kozí podobě. Anebo nejprve střežil vinice a možná i ostatní plodiny jakýsi kozí duch až později ztotožněný s Dionýsem? Sošky koz provázely už ve 4. a 3. tis. obyvatele Hradiska u Kroměříže či Bošovic. Podivné zvíře mělo dokonce dvě hlavy, snad aby lépe hlídalo.

Tradici dávného strážce vinohradu pro současnost oživil Spolek přátel Hroznové kozy. Navázal přitom na staré vinařské pověry, například, že Hroznová koza tráví i se svými kůzlátky zimu na vinici. Aby tam nehladověla, nechávalo se tam pro ni vždy několik nesklizených hroznů. Hroznová koza si ale umí poradit, i když na ni vinař zapomene. Má tu moc na chvíli sběrače oslepit a ten sem tam nějaký hrozen přehlédne.

Poslední člen této povedené kozí rodinky, hroznový kozel, od sklizně do jara přebývá s novým vínem ve sklípku. Hlídá ho před zemními duchy, kteří by mu mohli uškodit stejně jako před nenechavci z řad lidí, které nemilosrdně zabíjí. Folkloristé předpokládají, že reálné jádro této pověry spočívá v otravách kysličníkem uhličitým, který při kvašení vína vzniká. Zároveň se jedná o mírnější variantu pohanských rituálů, kdy se na podzim na vinici obětoval skutečný kozel, buď za trest za napáchané škody, anebo aby se na jaře mohl znovu zrodit v plné síle. Na Moravě ho jen dočasně schovají pod zem, což lze chápat i jako obdobu starých antických mystérií se stejným námětem podzimního zmaru (smrti) a jarní obrody (znovuzrození).

Rok na vinici

Po vinobraní přicházel na vinohradech čas dětí. Měly zvykové právo procházet vinice a hledat si zapomenuté hrozny. Možná spíše než na hroznovou kozu pamatovali laskaví vinaři právě na tahle „kůzlátka“. Hotaři, hlídači vinic, se svým sousedům dále připomínali po Vánocích hotařskou koledou. Obcházeli hospodáře v průvodu s muzikou a vezli si vozík se soudkem. Tam každý hospodář odlil ze svého vína „koledu“. O kvalitě vzniklé směsky se zprávy nedochovaly. Stálo by tedy za to tento zvyk rekonstruovat v původní podobě, protože dnes dávají hospodáři koledníkům své víno v lahvích.

Na jaře bylo načase vynést ze sklípku do vinohradu hroznového kozla, opět s příslušnou slávou a parádou, a už se opět pomalu blížilo zarážení hory. Vinařské svátky se tak pěkně rozložily do celého roku a všichni milovníci vína a veselic se měli – a mají – stále na co těšit.

Pozor ale na Hroznovou kozu! Co když její tradice vznikla i z toho, že po nemírné konzumaci vína bolívá neukázněné pijáky hlava přesně tak, jako by se čelně střetli právě s tímto býložravcem?

napsala Jitka Lenková

Zdroj: cs.wikipedia.org, archiv autorky