První cesta do školky

Mnohá maminka si asi řekne, že nástup do školky není zas tak výjimečný. Ale mě takový připadal, protože se můj syn začne osamostatňovat a stávat se »dospělým« človíčkem.

Tak tedy, na školku jsem syna připravovala od dubna, kdy jsme byli u zápisu. Docela ho bavilo vyprávění, jak ráno vstaneme, já ho odvedu do školky, jak si tam bude hrát a po obědě, že si pro něho zase přijdu.

A tak, když nastal ten první den, nebyl ani nijak překvapen. Zato já, vstávala jsem se žaludkem na vodě, ani jsem nesnídala, snad desetkrát jsem kontrolovala, zda má vše do školky, aby mu nic nechybělo. A vyrazili jsme. Když jsme byli na cestě, začal hrát místní rozhlas dětem, aby se jim šlo hezky při prvním dnu do školky, školy a do prvních tříd. To bylo pro mě docela silné kafe, myslela jsem, že budu mít infarkt, slzy se mi draly do očí a ani jsem nemohla mluvit, protože se mi třásl hlas. Syn šel statečně, jako by tu cestu chodil denně, ale nemluvil a stále chtěl urovnávat pinďu ve slipech, čím jsme byli blíže školce, tím ho chtěl rovnat častěji. Je to jeho projev nervozity.

A byli jsme ve školce. Na nástěnce jsme si našli třídu, převlékla jsem ho a vedla do třídy. První den byl jen na dvě hodiny pro nováčky, ale i přesto jsem viděla v synových očích slzy, ale držel se. Šla jsem s ním mezi děti, abych se podívala, co a jak, stál vedle mě a nechtěl se hnout. Pak jsem ho zaujala jednou hračkou, sedl si k ní a já si šla povídat s učitelkou. Najednou vidím, můj mrňousek stojí u hračky, z očí mu kapou slzy jako hrachy a opakuje: ,,Tadík tady sám.“ Přišla jsem k němu a to už jsem se ani já neudržela. Poklekla jsem před ním, silně ho objala a pustila slzy ven. Kapesníkem jsem utírala střídavě moje a synovy oči a vysvětlovala mu, že půjdu nakoupit a po svačině si pro něho přijdu. Kýval hlavičkou na souhlas, ale myslím, že mě ani nevnímal.

Odvedla jsem ho k učitelce, která seděla u stolečku, a řekla jí, že jí ho tam tedy nechám a po svačině si pro něho přijdu. To už Tadík neplakal, zato já ano, když jsem odcházela, pro slzy jsem ani neviděla, ale učitelky měly pochopení a usmívaly se. Opravdu se mi nebylo co divit, vždyť jako samoživitelka jsem se synem prožila 3,5 roku jen s minimálním odloučením. U východu ze školky jsem potkala jiné dvě maminky, koukaly na mě jako na exotickou opičku a ta jedna pronesla:,,Já toho svého upozornila, jestli bude brečet, že mu před dětmi nařežu, a on opravdu ani necekl.“ Nad tím jsem si pomyslela, jak je ubohá.

V určitou hodinu jsem do školky pospíchala celá nervozní. Jak ale učitelka řekla: ,,Tadeáš tu má maminku a jde domů,“ vyběhl můj rarášek a na celou chodbu volal: ,,Maminko!“ A začal povídat, jak byl šikovný, že dostal po svačině bonbon a jestli dostane dárek. Protože měl slíbeno, že když školku vydrží a bude první den šikovný, dostane dárek. Dárek opravdu dostal, v podobě malého auta. Učitelka mě informovala, že si na mě nevzpomněl, že byl v pohodě, akorát jí stál stále za zády. Ale to nebrala jako problém, protože jsem je na začátku informovala, že je syn na mě dost fixovaný. Ale také řekla, že nevidí problém, proč by druhý den nemohl zůstat už do oběda.

Takže v úterý už to bylo bez slz, sice mi v šatně říkal, že bude ve školce sám, ale já mu řekla: ,,Sám tu nebudeš, budeš tu s dětmi, s pani učitelkou, ale já budu doma sama.“ Tadík se usmál. Odvedla jsem ho k učitelce a za chvíli po čtyřech pusinkách odcházela. Tadík byl v pohodě. Ve středu se už po svačině na zahradě odpoutal od učitelky a ve čtvrtek řádil jak černá ruka a pošťuchoval děti.

Takže teď chodíme do školky s dobrou náladou, cestou si povídáme, ve školce se rozloučíme a vypadá to, jako kdyby Tadík chodil do školky už pár měsíců. Po obědě mě už vyhlíží a vbíhá mi do náruče. I když někdy pěkně zlobí a dovádí mě k »šílenství«, mám z něho neskonalou radost a jsem na něho právem pyšná.

NZ 24 Sylva, 31 let

Smolařka? Ne, jen nešikovná

Již od dětství patřím mezi nešiky a smolaře. Nehody úsměvné a méně úsměvné mě potkávají tak často, že by to vydalo na celou knihu. K těm úsměvným patřil třeba dost krkolomný pád ze schodů s dvanácti cibulovými talíři, ze kterých to přežil pouze jeden a já. Nebo obdobný pád při mytí schodů, kdy na mé hlavě přistál kbelík s jarovou vodou. K méně úsměvným třeba přejetí nohy traktorem, rozbitá hlava, naštípnuté koleno a nespočet jiných úrazů, které se neobejdou bez asistence lékařů.

Rány zahojil čas, vzpomínky vyblednou, ale jedna mě zůstala v paměti napořád. Stalo se to v zimě před dvěma lety. V té době jsem byla na začátku devátého měsíce těhotenství. Po dvou předchozích samovolných potratech to bylo miminko toužebně očekávané. Výbavička byla nachystaná, tašky do porodnice zabalené a já si užívala ten báječný pocit „být těhotná.“ Co by se tedy mohlo stát, že? Podle mě tak maximálně porod. Ukonejšená touto myšlenkou jsem si i přes varování, že je venku náledí vydala s dopisem na poštu. Nebylo mi nic platné, že jsem šla opravdu pomalu. Po pár metrech mi podjely nohy a i přes snahu neupadnout jsem přistála rovnou na břiše. Naštěstí přivolaná záchranka přijela rychle a hned mě odvezli do nemocnice.

Vyšetření dopadlo dobře, zjistili, že miminko žije a problémy mám jenom já. V nemocnici jsem si nějaký čas poležela a malá Lenička se narodila o tři týdny později. Teď má již dva a půl roku, je nadmíru živá a zřejmě po mamince i dost nešikovná, co se pádů týče. Snad z toho jednou vyroste!

CNL 24 Jana, 28 let