Jak se bydlelo v Římské říši. V domě bohatého Římana bylo i ústřední topení

Jen opravdu bohatí Římané si mohli dovolit bydlet ve vlastním domě, ostatní lidé bydleli zejména v domech činžovních. Ve 4. století n. l. bylo v městě Římě okolo 2 tisíc soukromých domů a přibližně 46 tisíc domů činžovních.

fotografie: Adobe Stock

Dům bohatého Římana byl velmi prostorný, s předsíní, jídelnou, atriem, mnoha ložnicemi a pokojíky. V zadní části domu byla dvorana se sloupořadím a vodotryskem. Rovněž vnitřní vybavení domu bylo honosné, byly v něm nástěnné malby, mramor a mozaiky. Domy byly vytápěny ústředním topením. Jeho podstata spočívala v proudění ohřívaného vzduchu pod podlahou a v kanálech ve zdech. Celý proces ovšem vyžadoval určité stavební úpravy už během stavby domu. Vedle se vybudovalo uzavřené ohniště s odvodem horkého vzduchu, dlážděné podlahy místností domu potom musely stát na asi 80 cm vysokých cihlových sloupcích. Tímto trikem se zajistilo dostatečné proudění vzduchu, který měl mezi sloupky pod podlahou 90–180 °C. Do místností pak teplo úspěšně pronikalo dutými cihlami ve stěnách a ohřívá prostor. Podlaha má teplotu 25-35 °C, vzduch se vyhřál na 20–30 °C. Systému se říkalo římské hypocaustum.

Hypokaustum, začátkem 1. století př.n.l. C. Sergiem Oratou vynalezené vytápění horkým vzduchem/fotografie: Adobe Stock

Z ulice připomínal dům kamennou pevnost, do které se nedalo odnikud vniknout. Taky okna směřovala do dvora. Z ulice vedl do domu pouze jeden vchod, který střežil otrok. Tento otrok – vrátný byl vyzbrojen pořádným klackem proti nevítaným návštěvám.

Někteří bohatí Římané měli ještě jeden dům zvaný villa. Bylo to honosné venkovské nebo přímořské sídlo, ve kterém trávili volný čas a dovolenou. Slovo villa znamenalo taky zemědělskou usedlost. Pokud jste byli tak bohatí, že jste vlastnili více než jeden dům, mohli jste si vybrat, ve kterém domě strávíte svůj čas. Mohli jste si říci stejně jako básník Martialis: „Kdykoliv jsem oděn do smutku a potřebuji odpočinek, jedu do své vily.“

Převážná část obyvatel v římských městech však bydlela v domech činžovních. Činžovní domy měly až čtyři poschodí, což se Římané mohli dovolit díky svému stavitelskému umění. Zdi z cihel a kamene spojovala vynikající malta z vápence a čerstvé zeminy sopečného původu. Římané znali dokonce i beton. V přízemí činžovních domů byly obvykle obchody a dílny. Římané nestavěli u svých domů komíny. Zima byla totiž obvykle mírná, trvající jen pár týdnů. Pokud vůbec topili, tak v přenosných kamínkách, bez odvodu do komína, nebo v malých krbech.

Římané si nepotrpěli na příliš mnoho nábytku. Charakteristickými náležitostmi každé římské domácnosti byl krb a domácí oltář – symboly rodinného domova. Nejdůležitějším kusem nábytku bylo lehátko. Říman totiž doma mnohem častěji ležel, než seděl. Lehátka v jídelnách bohatých Římanů byla taky z mramoru a byla obložena měkkými polštáři a přikrývkami. Židle byly většinou bez opěradla a sloužily spíše návštěvám. Do skříní si Římané ukládali různé náčiní a papyrové svitky. Římané si zakládali na honosných stolních deskách často na zděných podstavcích. Proslulý politik a řečník Cicero prý zaplatil za stůl z tůje neuvěřitelnou částku 125 tisíc stříbrných denárů. Nádobí bylo zprvu měděné, bohatí lidé pak později používali nádobí stříbrné a stříbrné servisy. Stříbrná slánka však nesměla chybět ani v té nejchudší římské domácnosti. Římané si potrpěli na dobré osvětlení. Candelabrum, latinsky doslova nosič svíček, dal jméno nejenom svícnům, lustrům a pouličním svítilnám v řadě evropských jazyků, ale i jednotce svítivosti – kandela. Římské kandelábry byly většinou malými uměleckými díly.

Římská města

Kdokoli, kdo žil v Římské říši, mohl očekávat, že hlavní města všech provincií i další větší města mají téměř stejnou tvář. To byla daň za civilizaci. Když se stavělo nové město v provincii, jeho obyvatelé si zde přáli postavit takové druhy budov a zařízení, které stály v hlavním městě říše – Římě. Římané byli skvělí inženýři a tak stavěli dobré komunikační cesty. Hlavní cesty vedly z centra města do jiných částí Římské říše.

Dobré zásoby vody byly základní potřebou městského obyvatelstva. Velké kamenné akvadukty přiváděly vodu z vodních kanálů do celého města. První akvadukt byl postaven politikem Appiem Claudiem v roce 312 př. n. l. a byl pojmenován po něm Aqua Appia. Některé římské akvadukty se zachovaly dodnes a jsou pěknou ukázkou starověké stavební dovednosti. Každé město mělo svého úředníka, zvaného curator aquarum, který dohlížel na zajištění dostatečných zásob vody. Voda byla přiváděna do veřejných studní a zásobníků po stranách hlavních ulic, aby zásobovala obyvatelstvo a výrobu. Velké množství vody bylo potřebné pro veřejné lázně, neboť každé římské město mělo alespoň jedny veřejné lázně.

Pokud to bylo možné, ulice ve městech měly kamenný nebo štěrkový povrch a měly chodníky. Ve městech sice nestály obchodní domy, ale v přízemí činžovních domů bylo mnoho obchodů. Nakupování bylo snadné, protože se chodilo nakupovat do oddělené městské části nebo ulice. Tak například v jedné ulici byli pekaři, v jiné zase k prodeji nabízeli džbány a talíře. Majitel obchodu byl zpravidla označen nápisem na venkovní zdi. Všechna města měla restaurace a vývařovny. V některých vývařovnách se zdarma rozdávalo jídlo nejchudším obyvatelům města.

V centru města stálo forum. Bylo to otevřené prostranství, kde se konaly trhy a lidé se mohli starat o své obchodování v rámci města. Kolem fora stály budovy pro vládu města nebo provincie. V Římě samotném pak budovy pro vládu státu. Veřejné haly zvané bazilicas s podloubími na každé straně dlouhé budovy, byly užívány pro soudní dvůr a veřejná shromáždění. Na foru stály taky chrámy zasvěcené římským bohům a bohyním.

Velmi populární byly taky závody dvoukolových vozů v cirku. Největší z cirků byl Circus Maximus v Římě s kapacitou 350 tisíc diváků / fotografie: Freepik

Římané se rádi bavili a každé slušné římské město mohlo nabídnout zdejším lidem veřejnou zábavu. Existovaly tři velmi populární způsoby jak se bavit v římském světě. Hojně navštěvovaným místem byl amfiteátr. Na tomto obrovském oválném stadionu, s kapacitou až 50 tisíc diváků, mohli obyvatelé Římské říše sledovat trénované zápasníky – gladiátory, kterak bojují o život ať již mezi sebou, nebo s divokými šelmami. Nejoblíbenějším amfiteátrem v římské společnosti bylo koloseum v Římě.

Divadla byla pro méně návštěvníků, ta největší mívala kapacitu okolo 5 tisíc diváků. Římané zde mohli celý den sledovat série řeckých a římských divadelních her a rovněž pantominu s různými druhy baletu a hudbou.

napsal Jiří Glet

zdroj: Norman Davies: Evropa Dějiny jednoho kontinentu, nakladatelství Prostor