Neseriózní fotografie seriózní oční lékařky

Stanislava Brůhová pracuje jako oční lékařka, hodně cestuje a ještě více fotí. Její zvláštní fotografie si můžete právě v těchto dnech prohlédnout v ambitu františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze.

Hned v úvodu vašich stránek návštěvníky dostane nápis : "Neseriózní fotografie seriózní ženy“ Čím je pro vás fotografie neseriózní a čím žena seriózní?

Název výstavy je tak trochu slovní hříčkou a naráží na skutečnost, že mé civilní povolání je veskrze „seriózní“ – jsem oční lékařka, zatímco mnohé z ateliérových fotografií, které vytvářím, jsou poněkud rozpustilé, bizarní, někdy i provokující a trochu šokující.

Fotíte raději v ateliéru nebo v terénu? Necháte se ráda unášet fantazií při úpravě fotek?

Nedá se říci, co fotím raději - moje fotografování se dělí na dvě naprosto odlišné a zdánlivě neslučitelné oblasti, přičemž jednou preferuji tu a jindy zase onu. Již dávná léta letoucí se věnuji "klasické" cestovní reportážní fotografii v její nejčistší podobě. Fotografuji mnohdy i v zemích, které nejsou turisty příliš zahlcené a které jsou mnohými považovány i za tak trochu nebezpečné (Sýrie, Libanon, Írán, Jemen, Etiopie...) Zajímavé zážitky z těchto cest formuluji i písemně, a tak vznikají reportáže doplněné fotografiemi, z nichž některé vyšly i knižně.

Krom toho mi před několika roky manžel umožnil zřídit si fotoateliér vybavený zábleskovými světly, kde se mohu "vyřádit", když zrovna nikam necestujeme. Velice mne baví hrát si se stylizací modelů a modelek, aranžovat scénu a vytvářet zajímavé a zvláštní fotografie, které ještě následně upravuji v počítači. A právě možnost softwarových úprav fotografií je to, co dává mé fantazii křídla... nesmírně mne baví vytvářet koláže a montáže.

Vášeň a posedlost k fotografování vás pohlcuje už jak dlouho? Vzpomenete si na svou první fotku, u které jste si řekla: "Tak tahle je fakt dobrá! Měla by jít lidem na oči."?

Ono není fotografování jako fotografování. Na vaši otázku bych odpověděla, že "fotografuji" již od mládí (přičemž to už je hodně dlouho :)) , ve větším rozsahu a pečlivěji se fotografií zabývám zhruba 15 let a "naprosto posedlá" jsem v posledních čtyřech letech.

Výrazně pozitivní soud o vlastních fotografiích si sama nikdy netroufnu vynést... jako většina lidí, kteří vytvářejí něco, co se nedá exaktně změřit, nebo zvážit, o svých fotografiích vždy tak trochu pochybuji a potřebuji zpětnou vazbu.

Možná si ale vzpomenu na fotografii, kterou jsem vytvořila hned druhý den poté, co jsem se celá nadšená vrátila ze svého prvního workshopu, kde jsem se dozvěděla mnohé informace a fígle týkající se reklamní fotografie, o nichž jsem do té doby neměla ani tušení. Vyklidila jsem část obýváku, snesla z půdy stavební halogeny, mezi nábytek natáhla prostěradlo, zmalovala svou tehdy ani ne čtrnáctiletou dceru a donutila ji pózovat - vznikla fotografie, která má dnes pro mne velkou cenu, protože vlastně tvoří mezník v mém fotografování – tehdy jsem zjistila, že když má člověk elán a chuť, může dělat neuvěřitelné věci. Fotografie má název "nostalgie"

V současné době se koná vaše výstava fotografií. Můžete nám přiblížit kde a co si zde mohou návštěvníci prohlédnout? Jedná se o vaši první výstavu nebo vystavujete již delší čas?

Výstava se koná v ambitu františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze. Je otevřena denně, kromě pondělí, od 10 do 18 hodin a potrvá do 24. listopadu 2006. Výstava, jak již její název napovídá, se týká právě té "bláznivější" části mé tvorby, to jest ateliérových fotografií. K vidění jsou zde nejen zmiňované koláže a montáže, ale i "klasické" stylizované portréty a aranžované fotografie.

Toto je moje druhá samostatná výstava ateliérových fotografií. Vystavovala jsem již v dřívějších letech, ale to bylo povětšinou spolu s manželem a šlo o reportážní fotografie z cest.

Jistě berete tu svou "závislost" s humorem. Stalo se vám někdy při vašich četných cestách po světě, že by vám chtěl doslova fotoaparát vyklouznout z ruky, jak jste se musela smát?

Při focení se zasměju spíš v tom ateliéru (a to velmi často), na cestách tomu tak není - člověk je přeci jen ve zcela odlišném prostředí a musí spíše být ve střehu, aby se při fotografování nedostal do rozporu s místními zvyklostmi a tudíž do problémů. Tím nechci říct, že ke komickým situacím nedochází, ale člověk se jim zasměje spíš až dodatečně, když ví, že vyvázl se zdravou kůží.

Jedna příhoda za všechny: V islámských zemích musí žena velmi pečlivě dbát na to, aby byla "slušně oblečená" (evropské turistky nevyjímaje) - to dvojnásob platí v Íránu. Při návštěvě zdejších svatých míst musí mít žena na sobě krom povinného závoje na hlavě ještě "čádor", což je obrovský kus látky, jakási plachta, do níž se žena prostě celá zabalí a přidržuje si ho rukou. Dovedete si představit, jak je složité pohybovat se v neforemném pytli a přitom se snažit fotografovat - i stalo se, že mi v zápalu fotografování uprostřed nádvoří pečlivě střeženého posvátného okrsku ve městě Chom sjel čádor na zem. Celé okolí naprosto zkoprnělo v němém pohoršení a ve mně by se krve nedořezal. Vtom přiskočily dvě babky a spěšně mi pomohly zase se zahalit. Trochu se přitom uchichtávaly, takže jsem pochopila, že snad není až tak zle. Kajícně jsem se všem kolem sebe klaněla a mumlala omluvné "bebakšid", což bylo jedno z mála slůvek, které jsem se naučila ve fársí. Později jsme se tomu smáli, ale v tu chvíli jsem měla nahnáno, protože v Íránu není radno si zahrávat s mravnostní policií, která je všudypřítomná.

Děkuji za rozhovor!

Více fotografií naleznete na www.foto-stanislava.bruhovi.cz