Babinet.cz  /  Magazín  /  Život a vztahy  /  Jak to bylo s Karolínou Ch.

Jak to bylo s Karolínou Ch.

Redakce Babinet

Když jsem zprávu o zproštění viny pana Bohumila Kulinského slyšel na ČRo poprvé, myslel jsem si že se redaktoři při psaní a čtení zpráv spletli.

Když jsem si vyjádření soudkyně Bámové z Krajského soudu v Hradci Králové slyšel asi po třetí, byl jsem v mírném šoku a vyděšen. Celou „kauzu“ jsem totiž nesledoval pouze nejen jako běžný čtenář a divák, ale jako člověk, který jednu z poškozených dívek, měl možnost v těžkém období jejího života důvěrněji poznat a léčit.

Informace o této dívce a jejím příběhu, tak jak jsem je před jedenácti lety zažil a podrobně zaznamenal, jsem se po dlouho zdráhal zveřejnit, ačkoli dívka se s nimi s veřejnosti prostřednictvím některých časopisů, sama podělila. O vyloučení veřejnosti jsem požádal soud i v pondělí během mé svědecké výpovědi, protože si nemyslím, že kdokoli cizí má právo nahlížet do soukromí a intimity jiného člověka jenom proto, že se tento člověk měl stát obětí trestního činu. Před zraky a míněním veřejnosti jsem chtěl mojí bývalou pacientku, slečnu Karolinu Chytilovou, uchránit i po té, co mě ona sama lékařské mlčenlivosti sprostila. Avšak po té, co po vynesení osvobuzujícího byla poškozená Karolina Ch. prohlášena za nevěrohodnou a lhářku, údajně kvůli tomu, co mi během psychoterapie před 11 lety řekla, pochopil jsem, že žádost o vyloučení veřejnosti byla asi chyba. Veřejnost se totiž nemohla dovědět, že jsem u soudního líčení z 28.8., kam jsem byl povolán jako svědek obžaloby, říkal následující: Sedmnáctiletá Karolina Ch.přišla ke mně na podzim r.1995 do Krizového centra Linky bezpečí, kde jsem tehdy pracoval, ve velmi špatném psychickém stavu. Problémů, které jsme měly řešit bylo hodně a byly také hodně závažné. Týkaly jak jejího vztahu s rodinou, tak závislého a sebedestruktivního vztahu s tehdejším přítelem. Hrozilo, že při jejich neřešení bude její zdravotní stav a možná i další život, vážně ohrožen. Karolina se mi během terapie spontánně svěřila, že byla ve dvanácti letech „znásilněna“ svým „profesorem“ v pěveckém sboru. Mělo se to stát po té co ho sama políbila. O „znásilnění“ měla vědět a schvalovat jej i „paní učitelka“, což měla být jeho matka. Karolina mě navštívila celkem šestkrát. K události s „panem profesorem“ se vracela pouze nepřímo, její psychické příznaky a vážné problémy, se však zdály být v přímé souvislosti s touto zkušeností. Cítila se znehodnocená, špinavá, měla extrémně nízké sebevědomí a sebeúctu. Nedokázala si představit, že by si jí nějaký muž, třeba její otec, mohl dotýkat. Klinický obraz této mladé pacientky svědčil o tom, že se obětí sexuálního zneužití v dětství asi opravdu stala. Ke svému „profesorovi“, cítila smíšené pocity, z kterých v době návštěv v mé ordinaci převládaly na jednu stranu strach, na druhou stranu obdiv. Žádnou psychiatrickou poruchu, ani užívání drog, které by snižovaly schopnost úsudku anebo věrohodnost Karoliny Ch.jsem u ní tehdy nezjistil. Při své poslední návštěvě na mém tehdejším pracovišti, v únoru 1996, se cítila už mnohem lépe a došlo i ke stabilizaci jejích vztahů s rodiči. Terapii ukončila předčasně, mimo jiné zřejmě i proto, že z mé strany mohla cítit neterapeutický tlak na oznámení své traumatické zkušenosti s „Bohumilem“policii. Já sám jsem o tom, že by zneužívání dalších dětí pokračovalo informován nebyl. Ohledně oznámení události, která se měla stát před pěti či šesti lety, mě vázala lékařská mlčenlivost, tak i obava, hraničící s jistotou, že kdybych událost zpřed šesti či pěti lety, o které jsem neměl bližší informace, tehdy sám oznámil na policii, pacientka sama by vše popřela a vícekrát už by ke mně ani k žádnému jinému terapeutovi nešla. Navzdory tomuto, jsem s policisty tehdy i nyní, při vyšetřování, komunikoval a spolupracoval.

Toto je stručný obsah mého svědectví u soudu. Při jednání jsem měl k dispozici originál i kopii zdravotní dokumentace poškozené, který obsahoval další důležité informace. K mému překvapení se soud do této dokumentace nevyžádal ani se do ní nepodíval. Mé překvapení však bylo mnohem větší, když jsem se dozvěděl, že Karolinu Ch., u které dle slov prokurátora soudní znalci i po 15letech potvrdily „těžkou újmu na zdraví“, paní soudkyně prohlásila za nevěrohodnou. Mimo jiné proto, že během měnila názor na to, jestli byla znásilněna anebo se sexuálnímu styku se svým panem sbormistrem podrobila dobrovolně.

Kdybych býval věděl, že soud nebude zkoumat to, zda se daný skutek stal anebo nestal, nýbrž to, zda si dvanáctiletá dívka sexuální styk s obdivovanou dospělou autoritou sama přála anebo zda si ho dotyčný člověk anebo efebofil (osoba sexuálně orientovaná na dospívající dívky) musel vynucovat násilím, rovnou bych paní soudkyni řekl, že první možnost je více pravděpodobná než ta druhá. To, že dospívající dívky, někdy svádějí své nevlastní otce, učitele, nebo trenéry, je skutečnost všeobecně známá. Už méně je známé to, že oběti sexuálního zneužívání v dětsví často svou výpověď mění anebo jí odvolávají. Z výzkumu, který jsem vedl, ze studia odborné literatury a především ze své klinické praxi, ve které se problematikou sexuální, psychické a tělesné traumatizace dětí už více než deset let zabývám, vím, že oběť násilí v dětství bere často vinu na sebe a má tendenci milovanou a obdivovanou dospělou autoritu omlouvat a očišťovat na vlastní úkor.

Věřím, že nejen já, ale kterýkoli zkušený kolega by paní soudkyni, pokud to sama neví, vysvětlil i to, že děti, natož dospívající, jsou biologickými tvory, kteří mají vlastní sexuální pocity a touhy. Je to právě ta přirozená dětská sexualita, kterou nemorální lidi a sexuální devianti zneužívají ve svůj prospěch a s kterou šikovně manipulují tak, aby se dítě, či dospívající chlapec či dívka, cítili sami za zneužívání odpovědni a aby se stali na nich sexuálně závislými. Spolupráce či nespolupráce dítěte či dospívajícího má tudíž velmi malou trestně právní hodnotu. Věřím, že i proto je určena hranice sexuálního styku v našich zákoně určena zcela přesně a jednoznačně. Argumentům soudkyně ani v případě druhé poškozené, lze proto pouze těžko porozumět a přijmout nejen odborným ale i obyšejným selským rozumem.

Tyto řádky však nepíšu proto, abych chtěl dotyčnou soudkyni hanit či znevažovat. A nepíšu tyto řádky dokonce ani proto, že bych rád viděl pana Kulinského trpět ve vězenské cele anebo smažit se v pekle, tak jak mu to mnoho lidí nyní přeje. Nevidím mu do svědomí a myslím, že kdyby svoje svěřenkyně opravdu zneužíval, mediální „humbuk“ kolem obvinění a doba strávená ve vazbě, ho potrestali už dost.

Píšu v zájmu všech současných a minulých obětí sexuáního násilí na školách, ve sportovních klubech, na skautu, v pionýru, dětských domovech, výchovných ústavech a všude tam, kde jsou děti svěřeny pod ochranu dospělých. Dospělých, na kterých jsou do velké míry citově a fyzicky závislí. Obracím se na ně a na jejich rodiče, pokud vůbec nějaké mají, aby se rozsudkem paní soudkyně Bímové, především jeho odůvodněním, nenechali znejistit ani zastrašit. Chtěl bych je vyzvat, aby se proti bezpráví postavili a aby se nebáli se o něm promluvit ani před orgány činnými v trestním řízení. A aby tak pokud možno učinili hned na začátku, tehdy, kdy se ubližování děje. Zabrání tak nejen novým obětem ale i situacím, kdy mezi ubližováním a obviněním proběhne taková doba, že se z obětí udělají nevěrohodné lháře.

MUDr.Petr Pöthe,

dětský psychiatr

Publikováno se souhlasem autora. Původně otisknuto v Lidových novinách dne 1. září 2006.

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip