Riziko nezávislosti

Život jako takový představuje riziko, a čím více je v něm lásky, tím více riskujeme. Největší z tisíců nebo miliónů rizik, která můžeme v dospělosti podstoupit, je stát se dospělým. Mám na mysli ten krok, kterým opouštíme dětství. Spíše než krok je to vlastně nebezpečný skok, k němuž se mnozí lidé nikdy skutečně neodhodlají. Navenek sice vypadají jako dospělí - někdy dokonce úspěšní -, ale po psychologické stránce zůstávají nadosmrti dětmi, které nikdy nezískají úplnou nezávislost na rodičích a nevymaní se z jejich moci. Podstatu obrovského skoku do dospělosti a strašného rizika, které přináší, se pokusím ilustrovat na tom, jak jsem jej prožíval já. Měl jsem štěstí, že to bylo velmi brzy, už na konci patnáctého roku života. Musím ovšem předem říci, že šlo sice o vědomé rozhodnutí, ale neměl jsem tehdy ani tušení o nějakém vstupu do dospělosti; věděl jsem jen to, že je to skok do neznáma.

Ve věku třinácti let jsem odešel z domova na Philips Exeter Academy, chlapeckou střední školu s nejlepší možnou pověstí, kam přede mnou chodil i můj bratr. Věděl jsem, že je to pro mne veliké štěstí, protože absolvovat Exeter znamenalo mít otevřenou cestu na nejlepší a nejstarší americké univerzity a odtud do nejvyšších kruhů společnosti, kde mi budou na základě mého vzdělání všechny dveře otevřeny. Bylo mi jasné, jak výhodné je mít zámožné rodiče, kteří si mohou dovolit mi dát "to nejlepší vzdělání, co se dá koupit". Měl jsem velký pocit jistoty, který vycházel z toho, že postupuji tak zjevně správnou a osvědčenou cestou. Jediným problémem bylo to, že jsem skoro okamžitě po nástupu na Exeter začal být zoufale nešťastný. Proč, to jsem tehdy vůbec netušil, a i dnes mi to zůstává úplně utajeno. Prostě jsem se tam nějak nehodil - k učitelům, spolužákům, výuce, architektuře, společenskému životu a vůbec celému prostředí. Zdálo se však, že mám jedinou možnost, totiž pokusit se to nějak napravit a překonat své nedostatky, abych do toho plánu připraveného rodiči, který byl tak očividně správný, dokázal lépe zapadnout. Snažil jsem se o to dva a půl roku. Můj život se mi však zdál den ode dne nesmyslnější a já se cítil stále mizerněji. Poslední rok jsem nedělal skoro nic, jen jsem spal, protože jedině ve spánku jsem dokázal najít útěchu. Zpětně si říkám, že jsem v tom spánku možná sbíral síly a podvědomě se připravoval na skok, který mě čekal. Došlo k němu, když jsem přijel ve třetím roce domů na jarní prázdniny a oznámil rodičům, že už se do školy nevrátím. Otec mi řekl: "přece nemůžeš odejít! Má tam nejlepší vzdělání, jaké může za peníze dostat. Cožpak nechápeš, co všechno bys tím zahodil?"

"vím, že je to dobrá škola," odpověděl jsem, "ale já se tam nevrátím."

"Proč se tomu nemůžeš přizpůsobit, ještě jednou to zkusit?" ptali se mě rodiče.

"Nevím," odpověděl jsem. Připadal jsem si úplně méněcenný. "Ani nevím, proč tu školu tak nenávidím. Prostě ji nenávidím a vracet se tam nebudu."

"No a co tedy budeš dělat? Chceš zřejmě hazardovat se svou budoucností, tak nám aspoň pověz, co plánuješ!"

Znovu jsem nešťastně odpověděl: "Nevím. Vím jenom to, že se tam nevrátím."

Rodiče byli pochopitelně znepokojeni a hned mě vzali k psychiatrovi, který konstatoval, že mám depresi, a doporučil měsíc hospitalizace. Dal mi den na rozmyšlenou, jestli je to opravdu to, po čem toužím. V tu noc jsem poprvé a naposled uvažoval o sebevraždě. Zdálo se mi, že jsem skutečně zralý pro psychiatrickou léčebnu. Jak říkal, měl jsem depresi. Můj bratr si na Exeter zvykl; proč toho nejsem schopen já? Věděl jsem, že má neschopnost se přizpůsobit je jen a jen mou vlastní vinou. Připadal jsem si docela méněcenný, neschopný a zbytečný. Ba co víc, byl jsem přesvědčen, že asi opravdu budu šílený. Cožpak mi otec neřekl, že jenom blázen může zahodit takové dobré vzdělání? Kdybych se vrátil na Exeter, znamenalo by to návrat ke všemu, co je bezpečné, jisté, správné, rozumné, osvědčené a známé. Jenže jsem to nebyl já. V hloubi duše jsem věděl, že to není má cesta. Ale kde je má cesta? Když se nevrátím, je všechno přede mnou neznámé, nejisté, nebezpečné, neprozkoumané a nepředvídatelné. Ten, kdo si vybere takovou cestu, musí být prostě šílený. Byl jsem zoufalý. Ale pak, právě ve chvíli největšího zoufalství, se z mého podvědomí vynořila věta, kterou jako by cizím hlasem pronášelo podivné nehmotné orákulum: "jedinou skutečnou jistotou v životě je to, že nic není jisté." Rozhodl jsem se, že budu sám sebou, i kdyby to mělo znamenat šílenství a rozchod se vším, co mi mělo být svaté. Uklidnil jsem se. Ráno jsem šel znovu k psychiatrovi a řekl jsem mu, že se na Exeter nevrátím a že jsem připraven nastoupit do jeho léčebny. Udělal jsem skok do neznáma. Vzal jsem svůj osud do vlastních rukou.

Proces dospívání je obvykle velmi pozvolný, s mnoha malými skoky do neznáma, jako když se osmiletý chlapec poprvé odváží jet sám na kole nebo patnáctiletý či patnáctiletá jde na svou první schůzku. Jestli se vám dnes tyto skoky příliš riskantní nezdají, asi jste už zapomněli, jaké pocity napětí jste tehdy prožívali. Pokud sledujeme kterékoli dítě, i to nejzdravější, vidím,e že se sice mnohdy nedočkavě vrhá do nových činností, odsud vyhrazených jen dospělým, ale jindy zase váhá, drží se zpátky a nechce se rozloučit s tím, co je známé a bezpečné, se svou závislostí a úlohou dítěte. Ve více či méně skryté podobě ovšem můžeme podobné ambivalentní projevy pozorovat i u dospělých, včetně sebe sama. Zvláště lidé vyššího věku výrazně lpějí na všem starém, známém a osvědčeném. Já sám mám ve svých čtyřiceti letech téměř denně nějakou drobnou příležitost udělat něco jinak, stát se zase o trochu dospělejším. Pořád ještě dospívám - a mohl bych to dělat rychleji. Kromě malých skoků se ovšem vyskytují i obrovské, jako když jsem odcházel z Exeteru a opouštěl tak celou jednu soustavu hodnot, v nichž jsem byl vychován. Mnozí z nás tyto možné obrovské skoky nikdy neudělají, a proto se také nikdy nestanou skutečně dospělými. I když jsou fyzicky dospělí, po psychologické stránce zůstávají do značné míry dětmi svých rodičů, které automaticky přebírají jejich hodnoty. Jejich hlavní motivací zůstává souhlas či nesouhlas rodičů (i tehdy, jsou-li tito už dávno po smrti); nikdy si netroufnou vzít osud do vlastních rukou.

K většině těchto velkých skoků dochází v průběhu dospívání, ale jsou možné v každém věku. Například u pětatřicetileté matky tří dětí, provdané za mužského šovinistu, který ji komanduje, omezuje a ubíjí; tato žena se pomalu protrpí k poznání, že závislost na něm a na tomto manželství se rovná smrti zaživa, a když všechny její pokusy o změnu vzájemného vztahu narážejí na jeho odpor, rozvede se s ním. Chce to neuvěřitelnou statečnost, protože se tím vystavuje jeho obviněním i kritice ze strany sousedů a musí čelit neznámé budoucnosti sama se svými dětmi, ale poprvé v životě získává svobodu být sama sebou. Anebo dvaapadesátiletý obchodník, který v depresi po infarktu bilancuje svůj život, naplněný horečnou ctižádostí vydělávat stále více peněz a stoupat stále výše v hierarchii firmy, a shledává jej nesmyslným. Po dlouhých úvahách dojde k poznání, že byl po celou dobu hnán potřebou uspokojit svou panovačnou, věčně kritickou matku. Téměř se uštval k smrti, jen aby se v jejích očích stal konečně úspěšným. Konečně se odhodlá poprvé riskovat její nesouhlas a překonat jej: odstěhuje se na venkov a zařídí si dílničku na opravu starožitností. Musí přitom vzdorovat i běsnění své ženy a dětí, zvyklých utrácet a neochotných se vzdát nákladného životního stylu. Takové velké změny - skoky do nezávislosti, obraty k seberealizaci - jsou v každém věku velmi bolestné a vyžadují obrovskou odvahu. Nezřídka se však vyskytují v psychoterapii. Dokonce ji mnohdy přímo vyžadují, neboť by se bez ní tak obrovská rizika nedala překonat. Terapie ovšem rizika nezmenšuje, ale poskytuje podporu a povzbuzuje odvahu.

Co však mají tyto problémy s hledáním dospělosti společného s láskou kromě skutečnosti, že rozšíření vlastního "já" díky lásce je také růstem, expanzí do dalších rozměrů? Především to, že všechny uvedené příklady i jiné změny podobného rozsahu jsou motivovány sebeláskou.. Právě proto, že jsem si cenil sebe sama, jsem nebyl ochoten se dále trápit ve škole a celém sociálním prostředí, které mi nevyhovovalo. Zmíněná žena odmítla dále snášet manželství, které úplně omezovalo její svobodu a potlačovalo její osobnost, protože si sama sebe vážila. Ze stejného důvodu ani obchodník nebyl ochoten se uštvat téměř k smrti, aby splnil očekávání své matky. Za druhé, láska je nejen motivem takových zásadních změn, ale i zdrojem odvahy podstoupit průvodní riziko. Jen díky tomu, že mě rodiče jako dítě zjevně milovali a cenili si mě, jsem měl později dostatek sebejistoty na to, abych se postavil proti jejich očekávání a radikálně se odchýlil od trasy, kterou mi vytyčili. I když jsem si ve chvíli rozhodnutí připadal méněcenný, neužitečný a snad i šílený, byl jsem schopen tyto pocity unést, protože jsem v nejhlubším podvědomí cítil, že vlastně špatný nejsem, i kdybych byl sebeodlišnější. Odvážil jsem se být odlišný i za cenu "bláznovství", neboť jsem tak reagoval na tisícerá poselství lásky od svých rodičů, která mi říkala: "Jsi skvělý a my tě milujeme. Buď sám sebou. Dokud bude sám sebou, budeme tě milovat, děj se co děj." Bez této opory v lásce svých rodičů, která se odrážela v mé lásce k sobě samému, bych asi dal přednost cestě známé před neznámou a pokračoval bych v dráze, které dávali přednost rodiče, ovšem za cenu obrovské újmy na své vlastní a jedinečné osobnosti. A konečně: jen tehdy vykročíme-li do neznáma, k naprosté osobní integritě, mentální nezávislosti a jedinečnosti, můžeme svobodně a neomezeně postupovat vzhůru cestou duchovního růstu, můžeme svobodně a neomezeně milovat. Jestliže nás ke vstupu do manželství, k volbě povolání nebo k tomu, že máme děti, vede snaha splnit očekávání svých rodičů (nebo někoho jiného, včetně společnosti jako celku) , pak náš vztah k partnerovi, dětem nebo povolání bude zákonitě velmi povrchní a nebudeme jej pociťovat jako závazek. Pokud milujeme své děti hlavně proto, že se to od rodičů očekává, budeme vždy necitliví k jejich méně zjevným potřebám a nedokážeme vyjádřit lásku méně zjevným potřebám a nedokážeme vyjádřit lásku méně nápadnými, ale často nanejvýš významnými způsoby. Nejvyšší formy lásky vycházejí výhradně ze svobodné vůle, ne z přizpůsobení se konvencím.

Text je použit z knihy Nevyšlapanou cestou od S. Pecka