Deprese je smrtelně vážná nemoc. Není to lenost, nebo nedostatek vůle

Deprese není stav, který mnozí lidé mylně označují jako pocit smutku či rozladění. Opravdová deprese je něco úplně jiného. Není to ani úchylka, ani lenost. Je to nemoc, která nás může postihnout v každém věku a nikdo proti ni není imunní. Nezáleží na vzdělání, inteligenci, ani věku. Dlouhou dobu se věřilo, že jen děti deprese nemají. Omyl.

fotografie: Freepik

Projevuje se však u nich spíše tělesnými příznaky. U dospělých nemoc změní psychiku, vede k pocitům zoufalství a beznaděje, které doprovází veliká únava, nesoustředěnost, plačtivost, poruchy spánku, změny chuti k jídlu, ztráta energie a vůle...

Neexistuje jasné odpověď na to, co je spouštěčem deprese. Do jisté míry je dědičná, velký vliv má vnější prostředí, výchova, stres, tíživá životní situace, hormonální změny (po porodu nebo v klimakteriu), často začíná na podzim a v zimě, kdy ubývá slunečního světla. Všechny tyto okolnosti mohou být spouštěčem deprese.

Faktem zůstává, že u první depresivní fáze pacient neví, co se děje, a počáteční příznaky si neuvědomuje, je stud příčinou toho, že se často se správnou léčbou začíná příliš pozdě.

Takový člověk nemůže fungovat v běžném životě. Říci pacientovi s depresí, aby se snažil o optimismus je stejné, jako říkat pacientovi se zlomenou nohou, aby to rozchodil. Ani jedno nejde zvládnou bez lékařské pomoci. Pokud se nemoc podcení, vede k sebevraždě. Předejít depresi lze tím, že se vyhneme stresu, budeme sportovat, relaxovat a nepřetěžovat se. Velikou úlohu hrají dobré pracovní a rodinné vztahy s maximální pochopením ze strany partnera... Tolik odborníci.

A co na to pacienti? „Představte si, že si chcete uvařit čaj, a neuvaříte. Držíte v ruce hrníček, cedník, čaj, voda se vaří, a vy nevíte co s věcmi v ruce... Že vyčerpaný ležíte v posteli, tíže a bezmoc vyvolávají až krutou fyzickou bolest, pronikající do morku kostí. Je potřeba jít se vymočit, ale tíhu nelze překonat. Jste zdrcený a jakoby svázaný. Pomočíte se a zůstanete dál ležet. Že posloucháte televizi a máte pocit, že vysílání je v řeči, kterou jste se nenaučili. Slova nedávají smysl... Že každý drobný problém narůstá do obrovitých rozměrů. Že máte mučivé výčitky svědomí a pocity viny, protože nemůžete pracovat, že se k ničemu nehodíte, že o vás nikdo nestojí...“ A nakonec jeden pacient za všechny: „Když mi v takovém stavu někdo řekne ať se vzchopím, nebo že mám mít radost ze života, tak bych mu s chutí rozbil ústa!“

Sama za sebe dodávám modlitbu indiánského náčelníka: „Velký duchu, ochraňuj mě toho, bych nějalého člověka soudil dřív, než ujdu jednu míli v jeho mokasínách.“

napsala Libuše Čiháková

zdroj: alphega-lekarna