Rozhovor se Šárkou Junkovou, autorkou knih pro dospívající dívky.

na fotografii spisovatelka Šárka Junková

1)Šárko, právě ti vyšla sedmá kniha s názvem „ Zachraň mě lásko“, jaký je to pocit?

Fantastický!

Psaní byl dlouho jen můj soukromý sen, ale nějak jsem se nemohla odhodlat jít s kůží na trh, až se mi to povedlo v roce 2004. Bylo to zvláštní, jako nějaké znamení. Jedna dívka se mi svěřila se svým tragickým příběhem, pověděla mi, jak jí kdosi strašně ublížil, byla znásilněná. Chtěla jsem jí pomoci a ona mi řekla :“ Vyprávějte to ostatním holkám, aby se jim nikdy nic podobného nestalo.“

A já to nejen řekla, ale i napsala.

No a do toho se připletla ještě jedna dívenka, která se vyznala líp než já, a pomohla mi text poslat e-mailem do vydavatelství Víkend. Šéfredaktor Mgr. Jiří Černý se mi tehdy ozval, trošku jsme na textu ještě zapracovali a do několika měsíců si ho mohly přečíst dívky v celé ČR právě v mé první knize „Když padá nebe“.

Od té doby u Víkendu knihy vydávám. Všechny vycházejí z reality a každý příběh se někomu stal.

2)Jak píšeš? Jak to stíháš? Vím, že máš rodinu, manžela, dvě děti, pracuješ jako učitelka, studuješ a máš spoustu dalších aktivit.

Psaní je moje relaxace. Když píšu, jsou to jen moje chvíle, jsem u toho já a moje myšlenky. Někdy dokonce brečím. Je to taková očista.

Občas se mi svěřují mladí lidé, mimo jiné i přes diskusní fórum v Babinetu, samozřejmě při intimnějších sděleních přecházíme do soukromé roviny, a já pak někdy bývám té jejich bolesti a smutku plná. Musím to ze sebe dostat... to je taková ženská klasika, svěřujeme se kamarádkám... a já si pro toto konkrétní svěřování našla počítač a pak knížku. Příběhy jsou skutečné, nedělám nic jiného, než že je převyprávím. Vznikly na základě silných pocitů postižených, ale i mých, když jsem bolest prožívala s nimi.

Večer si sednu a vypíšu se z ní. Samozřejmě se souhlasem těch dotyčných. Horší to mají oni, protože se musí naučit se svou zkušeností žít.

Možná, když v mých textech zůstane aspoň troška toho prožitého citu, dívky, které budou příběhy číst, to poznají.

3)Mohu se zeptat na něco, co se netýká jen tebe, ale trápí to mnoho lidí? Co myslíš, má kniha ještě šanci v našem moderním světě?

Jsem si jistá, že má...

My starší, co jsme na knihách vyrostli, to víme, a je na nás, abych o tom vhodnou formou přesvědčili i mladé lidi, kteří jsou obklopeni mnoha lákadly, které nabízejí zdánlivě lepší zábavu.

Ale jen zdánlivě.

Když čtu knihu, mám hodně prostoru, mohu využít svou fantazii, vykreslit si postavy a prostředí tak, jak se mi líbí, to mi třeba film nedovolí. Tam už je vše dané, já se mohu jen dívat.

Ale já mám a chci mít svou vůli, ovládat ji... proto čtu.

Knihu mohu odložit, sama si domyslet příběh, rozvinout ho, zapojit se do něj, snít si o něm. U filmu nebo počítačové hry mohu dělat jen to, co mi dovolí fantazie jeho tvůrce. To není můj příběh, ale někoho jiného, kdežto z každé knihy si mohu udělat příběh svůj.

V tom je kniha nepřekonatelná.

Nehledě na to, že i dotek dělá hodně. Papír, stránky pod rukama... přemýšlím kolik lidí ji drželo a proč, pro mne je to paráda. Knihu si mohu vzít do lesa, pod stromy, k vodě a příroda mi dělá neopakovatelné kulisy...

Myslím, že velká část mladých lidí na to přijde.

Je na nás učitelích, zejména na základních školách, abychom je ke čtení přivedli. Naučit se milovat knihy, se nejlépe povede právě ve věku od 6-15 let. Řekla bych, že kdo to chce zkusit až později, kdo čtení odkládá... no mohlo by být skoro pozdě... nemusí už nikdy objevit ten správný požitek ze čtení.

4)Proto aby bylo co číst, přijde klasická otázka: Co připravuješ?

Přestože jsem si myslela, že nikdy nebudu moci napsat povídku, že nejsem schopná srovnat se s tak malým prostorem pro vyjádření příběhu, mám jich na svém kontě už přes třicet. První se objevily v časopise Top dívky, pak v knize „Jak to bylo poprvé“ a nakonec v mé povídkové knize „Intimníček, aneb přepadla mě puberta“. Napsala jsem i povídkovou knížku pro milovníky lehké fantazy s názvem „Polibky tajemna“, která snad letos vyjde a před vydáním je také povídkový Intimníček č.2. Rozpracované mám velké téma o dětech, které nemají domov, které žijí na ulici. Dala jsem tomu projektu název podle známé kampaně :“Děti ulice“, ale jak se kniha bude jmenovat, to zatím nevím.

5)Z toho plyne, že neopouštíš psaní pro dospívající? Nemáš chuť zkusit něco pro dospělé?

Teď jsi mi Jitko nahrána na smeč. Proč si každý myslí, že literatura pro děti a mládež je pro autora jen rozjezd pro psaní pro dospělé?

Napsat něco tak, aby to zaujalo dospívající lidi, věř, to je kumšt. Mám hodně co dělat, abych se zdokonalovala, abych byla lepší a lepší, abych se třeba z prosté vypravěčky přesunula i do roviny, kdy mladé lidi přivedu k hlubšímu přemýšlení o světe, o životě... doufám, že tam dojdu, a že to bude tak nenápadné, že moje knihy budou dospívající mladé lidi pořád bavit.

Abych ale odpověděla na tvou otázku. Ano, chci zůstat u dospívajících a kdybych se měla někam posunout, tak k věkově mladším dětem. Jen tak si odskočit. To by se mi moc líbilo.

6)Šárko, jak vlastně píšeš?

Zkusím to vysvětlit stručně, protože pokaždé je to trošku jiné. Mám ráda změnu.

Píšu, když mám myšlenku, nebo v případě dívčí literatury, když jsem přeplněná nějakým smutkem nebo se i trošku zlobím na svět kolem sebe. Pak mi to jde pěkně od ruky.

Píšu na počítači, mám svůj koutek, kde mne rodina neruší. Když si sednu, mám hrubou představu, ale většinou nevím, jak přesně příběh skončí (takže bych asi nikdy nemohla psát detektivky).

Důležité pro mne je představit si postavy, přiřadit jim tváře. Velmi často k tomu využívám fotografií herců a zpěváků (nejfrekventovanější tváří v mé fantazii je Lucie Vondráčková, která už pro mne byla Editou z knihy „Sejdeme se v nebi“ i mnoha dalšími dívkami).

No a pak píšu.

Hrubý text mám v počítači po večerech za týden... pak ale teprve přijde hlavní práce. Opravy, úpravy, sjednotit jména, chování... někdy se mi stane, že jak se postava vyvíjí, musím jí na konci změnit jméno, protože se mi k tomu, které jsem jí určila původně, prostě najednou nehodí.

No a občas se mi také stane, že se příběh úplně vymkne a je něčím jiným, než čím měl být. Pak ho prostě smažu a zapomenu na něj.

7)Co myslíš, může psát každý?

Já nevím. Kdyby mohl, tak by asi psal, ne?

Já ale doopravdy nevím. Mohu jen říci, jak je to u mě.

Pro mne je psaní normální, přirozené. Psát je radost, potěšení a baví mě to. Kdyby to tak nebylo, tak bych nepsala, našla bych si jinou činnost, která by mne naplňovala.

Při psaní samozřejmě myslím na své čtenářky, ale cítím, že je stejně důležité, aby psaní mělo přínos i pro mne, nebudu předstírat nic jiného. Píšu pod pseudonymem a moc se veřejně neprezentuji, takže pro mne je uspokojením to, co napíšu. Kdyby nebylo, nepsala bych.

Děkuji za rozhovor.

Čtenářkám ještě prozradím, že Šárka Junková se narodila před devětatřiceti lety, je vdaná, má dvě děti, pracuje jako učitelka na Základní škole Vsetín-Sychrov. Od roku 2004 jí vyšlo sedm knih a mezi tím i několik povídek v časopisech pro dívky. Mimo to odpovídá v diskuzním fóru na Babinetu pro náctileté, organizuje různé soutěže na podporu čtení, poskytuje knihy jako ceny do soutěží, povzbuzuje mladé začínající autory... a bylo by toho ještě hodně.

Knihy které Šárce Junkové vyšly:

Když padá nebe

Schody do ráje

Sejdeme se v nebi

Jak jsem potkala osud

Intimníček, aneb přepadla mě puberta

Štěstí chodí po špičkách

Zachraň mě lásko.

Rozhovor vedla a zapsala :Jitka Hrstková

Vsetín 18.8.2006