Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Život je jako moře plné vln. Někdy se rozbouří, jindy je klid, říká Slávek Boura

Život je jako moře plné vln. Někdy se rozbouří, jindy je klid, říká Slávek Boura

20.9.2020 - redakce Babinet.cz

Jmenuje se Václav, ale odmala mu říkají Slávek, přičemž pod tímto jménem je známý i veřejně. Vysvětluje to tím, že v ruštině i angličtině je Václav Věnceslav. „Na Václava ani neslyším,“ říká Slávek Boura. Moderátor, herec, zpěvák a nyní i spisovatel, který největší popularitu zažil v 90. letech, je doposud aktivní, má plno práce a nabídek. Moderuje, hraje v divadle, napsal knihu a brzy bude mít křest staronová písnička s jeho hudbou. Nepříjemné mu je, že v souvislosti s covidem část práce odpadá nebo se přesouvá, a také to, že je veřejně vláčen kvůli trestnímu stíhání – je přesvědčen, že verdikt bude znít „nevinen“. Má blízko k mystice a svět je podle jeho názoru takový, jak ho vědomím vnímáme ve svém okolí.

Narodil jste se v Oděse. Jaký vztah k městu máte?

Narodil jsem se tam jako domestikovaný Čech, neboť tatínek tam studoval námořní školu. Odskočil si na studie a potkal maminku, která mě porodila v porodnici na bílé skále nad Černým mořem, což je krásná kombinace. Oděsa bývala křižovatka různých směrů, sociologických, filozofických, sociálních, žila tam skrumáž různých národností, je to město se svébytným územím, kde nikdo nechtěl patřit pod Rusy ani Ukrajince, bývalo to město se specifickým humorem a pohledem na svět. Už to tak není, nebyl jsem tam asi pětatřicet let, ale sleduji to zdálky, leccos se tam změnilo, nikoli ale k lepšímu.

Slyšela jsem, že máte blízko k mystice. V čem vám pomáhá?

Mystiku neberu jako něco nadpřirozeného nebo para nesmyslného, ale jako součást přírody. Jsem velkoměstský člověk a celý život mi to pomáhá přežít. Mystika je součást světonázoru. Není to tak, že bych přišel domů, zapálil si žluté svíčky a dělal rituály. Svůj byt ale protkávám různými vůněmi, jsem vyloženě čichač. Je to otázka vnitřního uspořádání světa vůkol, svět je totiž takový, jak ho svým vědomím vnímáme ve svém okolí.

Jak se vyrovnáváte s těžkými situacemi?

Těžko, jsem přecitlivělý, vše si příliš beru k srdci, přímo mi to vniká do srdce. Ale takový je život. Když si dám víc řízků, pálí mě žáha, ale když můžu, prostě si je dám. Stejné to je se životem.

Takže se nesnažíte hledat ve všem to pozitivní?

Ve všem ne, to bych byl blázen. Některé věci směřují k radosti, a aby mohla i existovat, musí být i něco jako kontra radost, něco, co je k naštvání, protože život je jako moře plné vln, které se někdy rozbouří a jindy je klidné. Můj tatínek je bývalý námořní kapitán, proto takové srovnání. Někdy napáchá škody i hýbající se vzduch, jindy je bezvětří.

Někteří lidé se snaží najít něco pozitivního i v tom, že jsme se všichni údajně vyklidnili v důsledku šíření infekce covid-19. Co vy na to?

Zatím mi nepřijde, že by na tom bylo cokoli sexy a pozitivního, mám naopak pocit, že lidi blbnou, od specialistů zaznívají rozporuplné informace a nemůžeme čekat jednotný hlas ani od politiků. Virů je jak v lidském těle, tak i kolem nás plno, jde o to, kterému dáme přednost, jméno a vědomí života. V tomto případě je to covid, který je podobný jiným nemocem.

„Jen“ se rychleji šíří…

To je otázka, svého času nám nedělaly dobře zase neštovice. Ale mně se to říká, já jsem prošel všemi dětskými nemocemi. Nákazy covidem se nebojím, dokonce si myslím, že jsem si tím loni v prosinci prošel, měl jsem něco těžkého, bylo mi zle a se sezónní chřipkou to nemělo nic společného. Beru to ale tak, že jestli mám umřít, ať umřu. Moji rodiče, kterým je 81 let, říkají, že co má být, ať nastane, postavili se tomu čelem, drží se statečně, nenechávají si mediálně vybagrovávat mozek. Maminka z tátovy strany umřela v osmadevadesáti. A ruku na srdce, jsem z generace, kdy jsme chodili špinaví a na všechno sahali. Posilovali jsme si tím imunitu.

Vaše jméno je v poslední době nezřídka skloňováno s trestním stíháním ohledně údajného zapletení se do pašování drog. Co k tomu můžete říct?

Je v tom asi padesát lidí, je tam modus operandi, který splňuji pouze částečně a v menším měřítku, a to vzhledem k tomu, že mnozí lidé na doporučení svých právních zástupců nevypovídali vyšetřujícímu detektivovi. Celá věc se dala k soudu, vypovídal jsem a nemám k tomu co víc říct. Jen tolik, že dva roky čelím dehonestující kampani, přitom spis by neměl být otevřený a informace z něj bych měl znát jen já a právní zástupce. Ale v Čechách se nic neutají, všechno se vykecá.

Jak to prožíváte?

Špatně, mnozí si i díky sociálním sítím mohou říkat a psát co chtějí. Tedy i to, že bych měl smrdět ve vězení.

Nepřispívá ke stresu i to, jak dlouho se to táhne?

Ano, naše soudnictví je velice prazvláštní útvar. Ti, kteří jím prošli, z toho mají do konce života minimálně psychické problémy. Mohou o tom mluvit politici i jiní mediálně známí lidé. V komentářích pod články může každý jouda plivnout zlou slinu. Je to nespravedlivé, už proto, že na člověka, dokud není odsouzený, by mělo být hleděno jako na nevinného, existuje přece presumpce neviny. Ale je to taky život, několik let si asi musím projít tímto martýriem, než mi dají razítko, že jsem nevinný. Byť mě děsí, když si čtu, že až čtyřicet procent odsouzených je nevinných. Netvrdím, že je to na objednávku, osobní nebo kampaň, prostě jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě, co se dá dělat.

Přepněme se na radosti. Jaké máte?

Radosti mi dělají děti. Radost mám i z toho, že jsem po dvou letech dopsal knihu – magicko-mystický román Magické zrcadlo. Potěšilo mě, že se líbil všem, kteří si ho přečetli v přípravném řízení. Mám až přehnaně pozitivní názory. Slova, že je to geniální, mi přijdou až za čarou.

Lepší, než kdyby reakce byly přehnaně negativní…

Když to tak někomu připadá, proč ne. Kniha musí projít zpětnými vazbami a korekcemi, vyhledáváme nakladatelství, mám navíc zkušenost, že autor si musí najít i peníze, tak uvidíme. Chtěl bych, aby kniha byla venku kolem Velikonoc příštího roku. Většina děje se odehrává v roce 1591, menšina v roce 2019, přičemž obě části vrcholí ve velikonočním období.

Na co se čtenáři mohou těšit?

V knize popisuji třeba různé rituály a recepty, včetně například renesančního na bobří ocas. Ten spočívá v tom, že před Velikonocemi byl půst, který se bigotně katolicky dodržoval a lidé jedli jen jídla bez masa nebo spojené s vodou, protože křesťanství je od vody odvozené, Ježíš Kristus je symbolikou rybáře. Bobří ocas je velká pochoutka na sladké omáčce s perníkem. V knize je plno rituálů na hojnost i fantazii. Ale také upozornění, že kdo to neumí, ať se do toho raději nepouští. Je tam i velký rituál Magistra Edwarda Kellyho, který z obyčejného herce vytvoří geniálního dramatika Williama Shakespeare.

Abyste zachytil dobu, prostudoval jste historické prameny?

Ano, reálie jsou skutečné, vyjma některých postav, které byly dotvořeny autorskou licencí.

Píšete rád? V době covidu se to může hodit…

Jsem na psaní nesmírně líný člověk. I když jsem vystudoval vysokou školu, na což člověk musí mít olověný zadek a železné nervy, než napíšu větu, v hlavě si ji několikrát otočím. Tvoří se mi obrazy a já jen popisuji, jak je cítím. Navíc píšu pouze dvěma prsty, i když poměrně rychle.

Brzy by měla spatřit světlo světa písnička s vaší hudbou…

Svého času jsem býval muzikantem, skladatelem, textařem, zpěvákem. A udělalo mi radost, že z mé dávné tvorby si skvělá zpěvačka Šárka Rezková-Brabcová vybrala písničku, kterou nově otextoval pan Harazin, který textoval i písně Karla Gotta. Těším se na reakce. Je jiná než obvyklé písně, které se hrají v rádiích.

V čem se liší?

Svojí zpěvností. Je hodně melodická. Dnes už totiž hudba není to, co bývávala, stačí počítač, a i člověk, který neumí zpívat, si natočí hlas a je to. A abych zmínil ještě další radost – učím se roli pro divadlo. Po osmnácti letech jsem vstoupil na prkna, která znamenají svět, hraji v divadle, které vede herec a dramatik Jarda Sypal. Pokud nastoupí výraznější omezení, nehráli bychom, což by mi radost rozhodně nedělalo. Stejně jako to, že mi kvůli covidu odpadává práce spojená s moderátorskou činností.

Škoda. Lidé mají po kultuře hlad…

Umělci také. Po ukončení představení lidé vstávají, deset minut tleskají, což je úžasná záležitost, která umělce baví. Bez diváka, tedy online, to není ono. Po ukončení nouzové stavu bylo cítit, že lidé se chtějí bavit, jsme sociální typy, potřebujeme se sdružovat, zjišťovat prostřednictvím druhých, kým jsme. Když budeme zavření, mnoho lidí to nemusí psychicky zvládat.

Hlavně o starých lidech se často mluví velmi paternalisticky, přitom mnozí mají energie na rozdávání…

Máme zakořeněnou představu, že každý člověk nad padesát je starý, ale prodlužuje se jednak věk dožití, jednak aktivita. Znám lidi, kterým je sedmdesát a chtějí zemřít aktivně, snaží se pracovat, jedí a pijí všechno a nechtějí ždímat stát. Mnohé bych ani nenazval seniory. Jsou totiž mnohdy mentálně mladší než leckterý třicátník. Dokážou tvořit a inspirovat ostatní.

Jak se ve svých šestapadesáti cítíte vy?

Mentálně relativně dobře. Netěší mě ale hádky mezi lidmi, ať už o rouškách nebo o tom, koho volit, hrozně to zdržuje od kreativních činností, a to v jakémkoli oboru života, nejen v oboru umění. Člověk je tu od toho, aby ostatní inspiroval, vytvářel svůj život jako kreativní dílo. Svoboda myšlení je ale zanedbaná, vše se hází pod liberální vědomí. Nevyznám se v tom, v tom jsem starý.

V čem se nevyznáte?

V devadesátkách jsme si užili větší svobody než nyní. Cítím nesvobodu. Nejen veřejně, ale i v lidech, kteří se narodili později než já a devadesátá léta zažili jako malé děti nebo se tehdy narodili. Přejímají všechny myšlenky, že svět se musí ubírat tou a tou cestou, nedávají prostor dalším kreativním představám a myšlenkám. Podle těchto cest se musím vůči všemu vyhraňovat, nesmím být například neekologický. Nesmím, už v tom slově je zákaz, neudělují mi povolení svobodně myslet.

Ale vždyť přece nic nařízeno není, názory mají lidé různé a také je nahlas říkají. Nemáte pocit, že po celá století starší lidé lamentují, že mladší jsou jiní, než bývali oni?

Kvůli vlně retra devadesátých let, která je v oblibě, jsem ve spojení s mladými redaktory. Když jim říkám, co všechno jsme tehdy mohli, reagují, že to oni nemůžou, což ovlivňuje jejich vztah ke světonázoru obecně. Vevnitř sedí korektor, který jim nepovolí pokračovat dál. Takže to není tak, že bych si na mladší lidi stěžoval. Třeba moje děti jsou širokorozměrné, zajímají je názory druhých a nezavrhují to, s čím nesouhlasí. Nejmladší dcera je ve svých dvaceti radikálnější, ale to k tomu věku patří.

Andrea Cerqueirová

Foto: autorka

 

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip