Knížka : Matka

Knihu MATKA napsala německá spisovatelka Petra Hammesfahrová a vydalo ji nakladatelství ALBATROS PLUS v roce 2005.

Jürgen a Vera Zaradissovi spolu s dcerami Annou, Renou a rodiči Very žijí již dva roky na statku, který nákladně a luxusně zrenovovali. Jürgen má soukromou gynekologickou ordinaci a jeho žena mu v ní pomáhá. Anna byla vždy vzorná dcera, která se velmi dobře učila a nikdy s ní nebyly žádné výchovné problémy, což se nedá říci o Reně. Ta se začala svým chováním vymykat již ve třinácti letech, kdy měla podle rodičů velmi nevhodné kamarády. Čím více se snažili rodiče Renu usměrňovat, tím více se stavěla proti jejich názorům.Vše se zdálo být v pořádku po přestěhování se na statek, kdy Rena našla velkou zálibu v jízdě na koni a tomuto koníčku věnovala veškerý volný čas. A tak nebylo pro nikoho překvapením, když Rena ke svým sedmnáctým narozeninám dostala koně a od starých rodičů sedlo.

Verina rodina se pomalu sžívala s životem na statku a zdálo se, že nic rodinný klid a soužití s rodiči nemůže ohrozit. Vše se ale změnilo, když Rena hned po svých sedmnáctých narozeninách náhle zmizela. Rodiče dceru celou noc marně hledali a tak nezbývalo nic jiného, než o pomoc požádat policii. Začíná náročné a zdlouhavé vyšetřování, které citelně zasáhne všechny členy rodiny a odhalí dávné trhliny v rodinných vztazích, které díky pátrání nabývají velikosti. Dávno vytěsněné manželské problémy se stávají dominantní a tím ohrožují logické myšlení Very, její chování ke starší dceři, ale i k rodičům, a také existenci ordinace manžela. Vera je nucena díky policejnímu vyšetřování si přiznat, že ne vždy se chovala jako vzorná matka. Podívat se musí pravdě do očí, což jako matce není vůbec příjemné. Když se nejvíce brání pochopit celou situaci a ubližuje i lidem, kteří na zmizení její dcery nemají žádný podíl, je konfrontována s deníky dcery Reny a ty ji odhalují její pravou tvář matky.

Během policejního vyšetřování si Vera ještě najala soukromého detektiva a tak se rozbíhá ü

pátrání po dceři ve dvou směrech.

O autorovi:

Petra Hammesfahrová se narodila v roce 1951, je úspěšná německá spisovatelka a autorka scénářů. Napsala román Tichý pan Genardy, který byl přeložen do několika jazyků a byl zfilmován. Za román Skleněné nebe obdržela Rýnskou literární cenu města Sieburgu. Vydala také romány Hroby panenek a Hříšnice (Albatros Plus, 2003)

Ukázka z knihy:

Zrovna Hennesse! A on mi dokázal lhát do tváře! Důvěřovali jsme mu. Byli jsme mu vděční, že se svými koni ukončil Renino vzdorovité období.

Byla to tehdy nepříjemná doba. Je víc než nepříjemné, když člověku dítě klouže z rukou. Často jsem nevěděla, jak mám s Renou mluvit, jak s ní zacházet. Nerada na to vzpomínám. Kolik bezesných nocí jsem strávila? Kolik hodin jsem naléhala na Jürgena, jestli by nebylo lepší dát ji do internátu. Odpověděl: „Pitomost!“ A na matku šly mrákoty, když jsme k ní přijeli na návštěvu a Rena byla s námi.

Začalo to, když jí bylo třináct. A trvalo to skoro rok, dokud jsme se nenastěhovali sem. Černé plandavé kalhoty, černě nalakované nehty a ten ohavný pruhovaný účes. Došlo to tak daleko, že jsme ji nemohli brát s sebou k rodičům. Naštěstí se z té doby nezachovaly žádné fotky. Nikdo by pro Renu nehnul prstem, kdyby mu přišel na oči obrázek z těch časů.

Přitom se takhle zohavila ne z vlastní iniciativy. Byla do Nita Kolterová, za zpropadená potvora. Měla jsem podezření, že Nita bere drogy. A obávala jsem se, že by je mohla taky dávat Reně. Víc než jednou přišla domů a byla divná, buď příliš zamlklá, nebo příliš veselá, hektická a přemrštěná.

A Hennessen tomu udělal konec. Rena jím byla jednoduše nadšená. „Je tak prima. Řekl mi, že můžu přijít kdykoli okukovat, když mě to tak baví s koni. Je vždycky rád, když má kolem sebe mladé lidi.“

Ruka se mi začala lepit. Pot rozpustil pilulku. Na mých hodinkách bylo čtvrt na tři. Včera touhle dobou, pomyslela jsem si. Včera touhle dobou spolykala Rena zeleninový aintopf bez uzených žebírek, nacpala si pár věcí na převlečení do igelitového pytlíku.

Včera touhle dobou byla Annegret Kuhlmannová a obě její děti už po smrti. Policie a hasiči se snažili dostat mrtvá těla z plechového chuchvalce. Nebylo to samo o osobě dost katastrof na jeden den?

Včera touhle dobou jsme ještě byli v ordinaci. Byli jsme sami. Sandra Erkenová pracovala jen čtyři hodiny dopoledne. Odcházela přesně ve dvanáct, pokud možno o pár minut dřív, aby vyzvedla malého synka ze školky. Jasmína běžela i navzdory dešti a bouři domů. Neměla to daleko.

V jednu hodinu jsme stáli u okna a přihlíželi, jak Annegret Kuhlmannová sbírá své nákupy. Když odjela, položil mi Jürgen ruku kolem ramen a řekl: „Znám lepší zaměstnání než koukat na počasí. Pojďme vedle a udělejme si potěšení.“

Nebylo to potěšení. Byla to hra. Když ji hrají děti, plácáme je přes prsty. Říkáme: „Fuj, to se nesluší.“ Už jsme nebyli žádné děti, byli jsme dospělí. A tolerantní. Žili jsme podle zásady: Dělejme to, co nás těší. Mě lákala především myšlenka, co by tomu řekla matka, kdyby to věděla.