Čím žijí ženy do třiceti let?

Cyklus kulatých stolů pro ženy různých věkových kategorií probíhá v rámci projektu „Quo vadis, femina?“ občanského sdružení Agentura GAIA. Cílem tohoto projektu je zpracovat současnou vizi žen, jejich představu o tom, co chtějí a potřebují, čím prospívají vedle svých rodin i nejširší společnosti. Smyslem kulatých stolů je uspořádat diskuse pražských žen. Zaznamenat argumenty, příběhy a zkušenosti, které pomohou diskutujícím ženám i širší veřejnosti vnímat femininní hodnoty, jako hodnoty stejně důležité jako hodnoty maskulinní. Diskuse mají přispět ke změně, aby se ženy přímo aktivně podílely na veřejném životě, aby ženy přímo ovlivňovaly společnost a město, ve kterém žijí.

V období od dospívání do třiceti let bývají lidé na vrcholu svých fyzických sil, mnozí na vrcholu fyzické krásy a žijí s pocitem, že mají celý život před sebou. Psychicky zrají, osamostatňují se od rodičů, zakouší život dospělého člověka. I přes v současné době značný posun věkové hranice, kdy lidé zakládají rodinu, je právě toto období stále považováno za ideální věk pro manželství a první dítě. Jak se v této životní etapě cítí, čeho chtějí ve svém soukromí i ve společnosti dosáhnout a co je trápí na dnešním světě, jsme se zeptaly dvaceti žen ve věku od osmnácti do třiceti let na posledním z generačních kulatých stolů pořádaných v rámci projektu „Quo vadis, femina?“. Jako na předešlých kulatých stolech ženy dostaly za úkol vyjádřit se ve čtyřech minutách k na sebe volně navazujícím tématům žena v domácnosti, ekonomicky nezávislá, společensky závislá, kdo vládne světu a východiska ze současné situace. Mohly si vybrat jedno nebo více témat, které se jich nejvíce dotýká, a o něm pohovořit, podělit se o své zkušenosti a názory.

Žena v domácnosti

Překvapivě i u nejmladší generace stejně jako u ostatních bylo žena v domácnosti ejdiskutovanější téma a to i bez ohledu na to, jestli ženy jsou matkami nebo děti nemají. Valná většina si uvědomovala hodnotu domácí práce, porovnávala svou situaci se situací starší generace a narážela ve svých vyjádřeních na nespravedlnost bývalého režimu, který propagoval ochod žen z rodin do zaměstnání, zároveň však jako dědictví starých časů na ženách zůstala převážná část zodpovědnosti za chod domácnosti. To, že si dnešní mladé ženy tuto nespravedlnost uvědomují, poměrně zásadním způsobem ovlivňuje jejich přístup k dělbě domácích prací.

Třiadvacetiletá studentka popsala situaci slovy: „Moje maminka je od rána do večera v práci a když se vrátí, musí doma nastoupit druhou směnu. Jediné řešení vidím v tom, že lidí doma domluví a role si jinak rozdělí. Situace u starší generace je možná komplikovanější v tom, že naši otcové byli jinak vychováváni než jsou muži dnes. Starší muži byli většinou vychováváni jako maminčini miláčkové, kteří doma nemusí nic dělat. Od té doby se ale situace změnila, ženy chodí do práce stejně jako muži a přitom doma zůstaly pořád ve stejné roli. Musejí dělat dvojí práci. Je na nás, abychom naše syny vychovávaly jinak, aby se o práci dělili a měli k ženě úctu“.

Třicetiletá žena pracující v nakladatelství také spatřuje podmínky starší generace jako problematické: „Zvláště u kamarádek mojí maminky teď vidím, jak se všechny rozvádějí. Podle mého na tom mám svůj podíl i to, že dříve se po ženě se chtělo, aby co nejdřív po porodu šla do práce. Byly na ní kladeny vysoké nároky jako na matku i zaměstnankyni. Partner to bohužel ne vždycky unesl. Zaměstnaná žena pokaždé nestihla mít v perfektním stavu domácnost tak, jak na to byli zvyklí muži vychovávaní ženami v domácnosti“.

Jak z příspěvků účastnic diskuse vyplynulo, většina z nich o rovnoměrné dělení práce v domácnosti usiluje, i když často musí bojovat se stereotypy, které si přinesly z domova.

„Často doma řeším dilema, jestli přítelovi pomoc s praním i žehlením, když fňuká nad hromádkou košil. Většinou mu ale nepomůžu, protože chci doma samostatného muže, který umí uvařit večeři a zapnout pračku. Stejně tak já, když na to přijde, umím opravit kapající kohoutek“, prozradila na sebe studentka, která již několik let sdílí domácnost se svým přítelem.

Její vrstevnice, také žijící se svým přítelem, argumentovala slovy: „Když spolu dva lidé sdílí domácnost, měli by se umět domluvit a o práci se podělit. Nemyslím tím nijak striktně, ale spíš cestou kompromisu. Osobně nemám ráda žádné domácí práce krom vaření. Do kuchyně bych si nikoho nepustila, to je moje království. Co se týče třeba úklidu, tam mám jasno. Když se oba podílíme na znečišťování bytu, měli bychom se oba také podílet na jeho očistě. To je logické, ne?“

Zkušenost s mateřskou dovolenou a s intenzivní fyzickou přítomností v domácnosti však mnoho žen v tomto směru přeci jen nutí ke kompromisu.

Nejvyhrocenější příklad této situace popsala žena, která je na mateřské dovolené se svou čtrnáctiměsíční dcerou: „Můj manžel je mnohem pořádnější než já a k domácím pracím mě vychoval až on. U nich doma musel demokraticky každý dělat všechno. Ještě když jsem chodila do práce, s domácností jsem neměla nejmenší problém. Práci jsme si uměli perfektně rozdělit a fungovalo to. Nástup na rodičovskou dovolenou pro mě byl trochu šok, protože většina domácí práce najednou zbyla na mě a já na to nebyla zvyklá. Intelektuální ambice, chuť cestovat a vzdělávat pro mě byly náhle přítěží. Chybí mi kontakt se světem a když mi prasknou nervy, vyplave na povrch, že už mám domácnosti skutečně dost“.

Obavu z takového vývoje vyjádřila jedna z účastnic slovy: „V domácnosti je pro mě dělba práce padesát na padesát celkem nutností, zvlášť když přibývají děti. Možná ale až sama budu děti mít, tak z těchto nároků slevím“.

Zátěž, kterou mateřství a domácnost přináší, si mladé ženy uvědomují. Mnohé z nich ještě studují, přivydělávají si při studiích a připravují se na budoucí profesi. Proto se založením rodiny zatím váhají a přiznávají, že se často cítí vystavené společenskému tlaku, který je někdy více, někdy méně zneklidňuje. Tyto pocity jsou si u více žen velmi podobné, což dokreslují výroky třech účastnic diskuse.

„Jsem svobodná a bezdětná a dlouhodobě bez přítele. Letos mi bylo čtyřiadvacet a člověk už začíná reflektovat svoje okolí a být znervózňována tím, že hodně lidí už má partnera nebo rodinu. Já se tím ale nenechám znervóznit. Vždycky doufám, že ono to jednou přijde. Možná budu mít rodinu až v dloudobějším horizontu. A co má být?“

„Jsem pátým rokem sama a nijak mi to nevadí. Jsem ale zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Můj největší problém je sociální tlak okolí a rodiny. Když je vám pětadvacet jako mně a ještě nemáte rodinu, tak jste na mojí rodné Šumavě totálně odepsaní. Kdykoliv přijedu za rodiči, pořád mi kladou stejné otázky, spolužáci a spolužačky na třídním srazu mi pořád kladou stejné otázky a já na ně musím pořád dokola odpovídat. Všichni se mi snaží namluvit, že jsem divná a že bych se sebou měla něco dělat.“

„Uvědomuji si hodně silný tlak společnosti, například v otázce rodičovství. Mnoho mých známých už má také děti a já vlastně úplně nevím, jestli děti chci. Vždycky je mi trapně, když se mě gynekolog ptá, kolik mám dětí a já řeknu žádné. Když k tomu ještě zmíním, že studuji feminismus, cítím automatický předsudek vůči sobě.“

Ekonomicky nezávislá

V posledních letech se začíná pomalu objevovat v našich krajích dříve zcela nevídaný mediální obraz profesně úspěšné ženy – schopné, energické, vlivné a bohaté manažerky či podnikatelky, vždy v perfektně padnoucím kostýmu a s notebookem v podpaží. Alespoň účastnice naší diskuse, jak se ukázalo, do tohoto vzoru ovšem nevkládají přílišné naděje, na některé působí dokonce negativně. Většina z nich je schopná si vydělávat na své potřeby, byť třeba jen částečně, pokud ještě studují. Ty, které jsou doma s dětmi, pobírají rodičovský příspěvek, podporuje je manžel a po skončení mateřské dovolené se většinou opět chtějí vrátit do zaměstnání. I když jsou mladé ženy částečně podporované rodiči nebo manželem, nenahlíží samy sebe jako ekonomicky závislé. Vesměs se účastnice diskuse shodly na tom, že příjmy je nutné přizpůsobit potřebám, které jsou velmi individuálního charakteru. Luxusním vozovým parkem, vilou u moře a drahým oblečením malého procenta jedinců se rozhodně nenechají vyvést z míry.

Negativní pojetí obrazu úspěšné ženy vylíčila mladá kulturní redaktorka slovy: „Pod pojmem ekonomicky nezávislá si představuji ženu-manažerku, která pohybuje na hodně vysokých společenských postech. Pouze pokud dosáhne takovýchto postů, bude natolik finančně ohodnocená, aby mohla být ekonomicky nezávislá. Znamená to podle mého trochu sobectví a arogance, sebezapírání, obrovskou práci a zároveň snahu vyrovnat se mužům. Tuto snahu někdy vnímám jako přehnanou. Takováto žena není úplně mým vzorem. Osobně upřednostňuji práci, která mě uživí a zároveň jí nemusím všechno obětovat.“

Většina ostatních žen nezastávala tolik vyhraněný názor, přesto i u nich byla patrná spíš touha po klidném a duchovně naplňujícím zaměstnání, vedle kterého by měly čas na svou rodinu a koníčky.

Čtyřiadvacetiletá studentka vnímá ekonomickou nezávislost především jako možnost k reflexi vlastních potřeb: „Od chvíle, kdy jsem na vysoké škole, se snažím si pořád něco vydělat, abych viděla, co si můžu dovolit a co ne. Ekonomická nezávislost se u nás často chápe jako možnost jet dvakrát ročně na exotickou dovolenou, mít dvě auta atd. Proto podle mého také hodně lidí vnímá ekonomickou nezávislost pejorativně. Cestu k ekonomické nezávislosti vidím třeba i v dobrovolné skromnosti, když můžu i s minimem být nezávislá a žít svobodně.“

Podobný názor zastává také bývalá pojišťovací referentka, nyní v invalidním důchodu: „K ekonomické nezávislosti jsem byla odmala vychovávána. Podle mého se netýká jen manažerských postů. Nyní jsem ekonomicky nezávislá. Jsem na tom sice relativně špatně, ale na druhou stranu relativně dobře, protože se uživím. Nemám ráda jakoukoliv závislost a dělá mi problémy. Nemůžu si sice dovolit příliš vysoký kredit, ale to co mám, to mám já čistě za sebe a musím s tím vystačit.“

Příspěvek pracovnice ženské neziskové organizace zase směřoval k rozporuplným pocitům ženy, která vydělává nadstandardní příjmy v mužském prostředí: „Mám hodně známých, často bývalých vysokých manažerek a ambiciózních žen, které živily své manžely. Dítě jim ale úplně změnilo život a žebříček hodnot. Najednou práci nepovažovaly zase za tak úplně důležitou. Chtěly být doma s dětmi a finančně i profesně spadly hluboko dolů. Přesto se však zpátky do byznysu vrátit nechtějí.“

Společensky závislá

Pod pojmem společenská závislost ženy většinou nevěděly, co si přesně mají představit a připadal jim velmi obecný. Přesto se však rovina společenské závislosti často objevovala v předchozích tématech. Některé ženy mluvily o své společenské závislosti na přátelích a kulturním a společenském životě. Výrazně se tento aspekt projevoval zejména u žen na mateřské dovolené, které ztratily kontakt s bývalou prací a také jim nezbývá mnoho času na výlety do společnosti. V dnešní době se bohužel většina společenského života odehrává v zaměstnání, kde lidé tráví většinu svého času. Možná také proto se dnes chce tolik žen po mateřské dovolené vrátit do práce.

Jak popsala sedmadvacetiletá grafička „Rozhodně chci chodit do práce nejen kvůli tomu, abych vydělávala peníze, ale protože jsem společenská. Sedět jenom doma u dětí a starat se o rodinu by mě neuspokojovalo. Chci mít jen jedno dítě a na mateřské dovolené být jenom po nejnutnější dobu. Déle bych doma nevydržela“.

Dvaadvacetiletá studentka ekologie vidí možnost posílení společenských vazeb ve sblížení domácí a veřejné sféry: „Velmi by se mi líbilo, kdyby práce v domácnosti a ekonomická nezávislost byly spojené. Domácnost chápu svým způsobem jako péči o život a o zemi, ve které žiji. Ideální by bylo mít v jednom místě podnik a zároveň tam bydlet, mít čas na děti, vložit do práce víc svého lidského potenciálu, citů a emocí atd. Oddělování domácí a profesní sféry je možná trochu problém naší společnosti. Chtěla bych stvořit úplně novou formu podnikání. Velmi mě zaujalo sociální podnikání. Jde o výdělečnou činnost, která zároveň řeší nějakou sociální, případně ekologickou otázku.“

Podobná představa zaujala i jinou studentku, která plánuje se po studiích odstěhovat z Prahy: „Ráda bych bydlení mimo Prahu spojila se zajímavou prací. Můj ideál je mít velký dům, ovce, kozy, dvě až tři děti, psi a kočky. Měla bych tam třeba kulturní centrum, kamarádi by za mnou dojížděli a já za zase nimi.“

Kdo vládne světu

Po zkušenostech z předešlých kulatých stolů se ukázalo, že k tématu světovlády se ženy příliš často nevyjadřují. Připadá jim většinou vzdálené a hypotetické. Ani na tomto kulatém stolu nepatřilo k právě často diskutovaným. Ženy, které se k němu vyjadřovaly, se ovšem vesměs ve svých názorech shodly. Světu podle nich vládne touha po zisku, nadnárodní korporace, politici a média a ve všech těchto sférách mají jednoznačnou převahu muži, mužské hodnoty a principy. A jak chtějí ženy tuto situaci řešit? Většina z nich apeluje na to, aby se ženy více zajímaly, co se kolem nich děje a chtěly dění kolem sebe ovlivnit. Některé jsou přímo pro aktivní účast žen v politice, což vidí jako jedno z řešení, jak společenskou roli ženy posílit. Na rozdíl od starších generací ani negativně nevnímají zavedení povinných kvót pro účast žen v politice, spíše naopak.

Pětadvacetiletá čerstvá absolventka vysoké školy říká: „Jako východisko bych viděla změnit poměr mužů a žen v politice. Můžeme dělat osvětu, ať ženy na kandidátkách politických stran kroužkují ženy a ty se pak dostanou do politiky přirozenou cestou. To u nás ale zatím moc nejde. Druhou variantou je zavedení kvót. Mnoha lidem to sice připadá umělé a často proti tomu protestují. Jenomže jakmile ženy jednou v politice budou, nikomu už to nebude připadat divné a ženy se politice zabydlí. V tom vidím řešení.“

„Ohledně kvót pro zastoupení žen jsem slyšela, že v řadě evropských zemí jsou tyto kvóty určené ne přímo pro rozhodovací posty, ale pro výběrové komise. To mi připadá jako rozumné, protože i když ženy zrovna nejsou kompetentní k výkonu určité funkce, mohou alespoň rozhodovat, koho v té funkci chtějí“ domnívá se dvaadvacetiletá studentka.

Pro větší zastoupení žen v politice se vyjádřila i další z účastnic, překladatelka na mateřské dovolené: „Světu podle mého vládnou předsudky, které v sobě pořád živíme. Je to podobné jako s volbami. Lidé nadávají, že ten a ten vládne světu a přitom sami nejdou k volbám, nechtějí se na světě podílet a radši jsou pasivní a doma nadávají. Také si myslím, že pokud v politice nebude panovat rovnost mezi muži a ženami, těžko dojde k výraznější změně.“

Předchozí články projektu "Quo vadis, femina": ZDE a ZDE a ZDE