Kniha: Největší psychoterapeutické omyly

I nejlepší současní psychoterapeuti jsou jenom lidé a během své práce s klientem se dopustili některých chyb. A pravě jejich hledání, odhalování a vyvozování důsledků pro změnu terapeutických postupů se stalo námětem zajímavé knihy dvojice Jefrey Kottler, Jon Carlson: Nezdařené psychoterapie – Nejhorší chyby z praxe předních současných psychoterapeutů, se kterou přichází nakladatelství Portál.

Autoři během roku kontaktovali přední zahraniční psychology, např. Johna Graye, autora bestseleru Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, významného rodinného terapeuta Peggy Pappa, specialistu na zvládání bolesti a poruch osobnosti Arta Freemana, vyhledávaného dětského psychologa a supervizora druhých terapeutů Violeta Oaklandera a další, aby s nimi probrali jejich omyly a přehmaty, nejhorší sezení s klientem i poučení, která si z toho odnesli.

Někteří odborníci si vůbec na takový případ nedokázali vzpomenout nebo ho vyhledávali v dávné minulosti. I když v zásadě souhlasili s tím, že hovořit o chybách je prospěšné a kniha by mohla být pro ostatní přínosem. Někteří zvládli zadání bravurně, jiní šetřili spontaneitou a nechtěli se pouštět do rozsáhlých diskusí. Knihu ocení nejen odborníci psychologové, pro které může být příjemným povzbuzením o poučením, ale též vy, kteří se o psychoterapii zajímáte nad rámec svého povolání, ať už jako klienti nebo budoucí terapeuti. Seznámíte se v ní s postupy praktikovanými v zahraničí, názory předních stále působících odborníků a též s jejich sebehodnocením a posouváním hranice sebezdokonalování. I za cenu někdy hořkých, někdy velmi vážných, někdy trochu úsměvných chyb.

Ukázka z knihy:

Další, co měli účastníci společného, byla silná touha po uznání, což je motiv, ke kterému se bez okolků přiznáváme. Mnozí z těchto veleúspěšných lidí jsou na vrcholku své kariéry, v bodě, kdy vytvořili dědictví, které by nyní chtěli ochránit. To je jeden důvod proč to, co jsme od nich chtěli – aby mluvili o své omylnosti a nedokonalosti – bylo tak náročné. Je to také jeden důvod, proč případy, o kterých se rozhodli mluvit, byly takové, které mohli snadno vysvětlit, anebo jindy, odepsat jakožto výsledek vlivů mimo jejich kontrolu.

Přimělo nás to k úvahám, jak je vzácné, abychom vůbec někdy uslyšeli nějakého odborníka připustit: 1. Pokazil jsem to. 2. Je to všechno moje vina. 3. Nečekal jsem, že se to stane. 4. Nevím, proč se to stalo. Místo toho máme sklony vymýšlet výmluvy, hledat obětní beránky a nepříznivé okolnosti, sestavujeme složitá vysvětlení pro to, co se stalo a proč, a přesvědčujeme sami sebe (a druhé), že takovým přehmatům dokážeme v budoucnosti nějak předejít...