O cestování

Už radši nebudu jezdit se synem (3 roky) autobusem. To bylo tak.

K babičce, vlastně prababičce, jezdíme moc rádi, hlavně já, protože si tam si odpočinu. Babičce je vzácné, že si s ní někdo povídá. Jezdíme k ní občas vlakem, pro Jardu je to zážitek, ale od vlaku to máme ještě dvacet minut cesty. Já měla radši autobus. Ten stojí minutku od bábinčina domku.

Jednu dobu, když byla babička nemocná se srdíčkem, jezdili jsme s Jardou denně. Vždy v deset, po Kouzelné školce.

Jarda nasedl a už jel. Tedy ne, že bychom přicházeli k autobusu na poslední chvíli, autobus ještě stál, ale Jarda už jel. Všechno ho zajímalo, všechno měl potřebu okomentovat.

Malá ukázka : „Mamíí, proč je na nádraží tolik autobusů? (nečekal na odpověď). Kam jedou? (nečekal na odpověď) Kdo jimi jezdí pryč z domečku a proč?(nečekal na odpověď). A myslíš, že tenhle autobus pojede rychle, abych si stihl s babičkou popovídat o tom čápovi...“

Moje nesmělé pípnutí. „Třeba uvidíme čápa po cestě.“ (kecala jsem, vím, že v zimě odlétají...)

Vzal mne na vědomí. Výjimečně.

„Myslíš, že pan řidič pojede pomalu, abych ho viděl, toho na komíně, nebo třeba toho, jak sbírá žáby a myšky na poli? A mamííí (malý nádech, nebo třeba zamyšlení), proč je vlastně sbírá, nebolí to ty žabky? (nečekal na odpověď).....“ Ale teď je sníh, odkud padá? Proč je bílý? Proč? Proč? Proč?

No a tak to šlo celou cestu. Moc slov, moc řečí, i v otevřeném prostoru je děsné, ale tolik slov v autobuse? Když není kam utéct? Hrůza. A kolem plno cizích lidí, kteří, jak se zdá, se docela dobře bavili. Taky bych se bavila, kdyby to byl cizí kluk, kdybych mohla vystoupit a...zapomenout a pak naslouchat tichu. Hodiny a hodiny.

Různé poznámky jsem ustála celkem dobře, prohlášení jako :“To máte snad s Bohdalkou, že mu ta pusa tak jede“, nebo :“ čím vás pánbůh trestá?“, se ještě dají ignorovat, většinou byly pronesené s celkem laskavým úsměvem a aspoň náznakem pokusu o humor od lidí, co seděli celou cestu nejblíž. Ale co přišlo na závěr....

Když jsme u babičky vystupovali z autobusu, Jaroušek měl obzvlášť dobrý den. Jel a jel, dokonce i pauzy na nadechnutí vynechával. A myšlenky mu plynuly jedna za druhou, bez přerušení a mnohdy i bez návaznosti, navíc vyžadoval pozornost a zkoušel mne a dokonce i některé povolnější spolucestující.

Vystupovali jsme předními dveřmi.

Poděkovala jsem řidiči, že nám otevřel přední dveře a chtěla se omluvit, že vzadu stojí dva kočárky, že bychom se tam neprotlačili.

Mávl rukou. Pohlédl na mne se zřetelným soucitem v očích a zašeptal, zdálo se, že z posledních sil : „Prosím, až pojedete příště, sedněte si s tím povídálkem dozadu..... „ a probodl při tom Jardu očima. Kdyby pohled zabíjel....

Vidouce zděšení v mých očích a obávaje se reakce matky ochranitelky, snažil se situaci zjemnit: “Víte, já ho potom poslouchám a nestačím se soustředit na řízení. Ještě, že jsme dnes dojeli bez nehody!“

Nevím, kdy a jestli vůbec se stačil vzpamatovat. Už jsme s ním dlouho nejeli. Jezdíme už celé týdny vlakem. Jaroušek je spokojený. Fakt nevím, jestli to neměl v plánu od začátku!

Poučení, které mi z toho plyne :máš-li ukecané dítě, sedni si v autobuse až dozadu nebo se zásob oblíbenými bonbóny (pro dítě). A prášky na hlavu ( pro sebe a případné další zájemce v doslechové zóně).

Vaše Šárka

Máte podobnou nebo jinou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními? Napište nám příběh svůj nebo svých blízkých a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama.