Učitelka – poslání, nebo diagnóza?

Hned v úvodu předesílám, že se tímto článkem na téma „kantoři“ nemíním nikoho dotknout. Jsem daleka toho, abych kohokoli jakkoli škatulkovala do přesně vymezených hranic na základě rasové příslušnosti, povolání či pohlaví...

Znám učitele a učitelky skvělé a znám i ty, kteří si toto povolání zvolili pravděpodobně omylem.

Moje kamrádka se řadí k té první skupině. Stát se učitelkou byl její sen už od dětství. A splnil se jí. Vystudovala pedagogickou fakultu a stala se učitelkou mrňousů na základní škole. Vzpomínám si, jak byla šťastná, když po několika letech praxe konečně dostala třídnictví u prvňáčků. Tak moc se na ně těšila. Na ty bezelstné drobečky s široce otevřenýma očima, plnýma napjatého očekávání. Ke konci prázdnin pak kamarádka pro všechny děti vlastnoručně vyrobila veselého ježečka a všem poslala osobní dopis, ve kterém se jim předem představila jako jejich budoucí učitelka a nezapomněla dodat, jak moc se na každého jednotlivého žáčka těší.

Moc se mi to líbilo. Dokázala jsem si představit, jak dítko, které odškrtává čárky, kolikrát se ještě vyspí, důležitě otevírá dopis, na kterém je napsané jeho jméno. Možná první dopis, který kdy od koho dostalo. Myslím, že těmhle dětem se tehdy šlo do školy ještě veseleji....

Bohužel, mám i vzpomínky na učitelky a učitele, kteří nějak postrádali schopnost vcítit se, pochopit, neuměli povzbudit... Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu na ponížené spolužáky, kteří byli vystaveni posměchu nad svými znalostmi. Dodnes nechápu, jak mohla učitelka, která byla strůjcem tohoto všeobecného veselí, mít na tváři usazený spokojený, samolibý výraz.

Byla jsem „hloupá“ na matematiku. Před každou hodinou jsem měla křeče v břiše a ze zkoušení u tabule jsem měla hrůzu doslova panickou. Několik let jsem měla štěstí na chápavou kantorku, která uměla pochválit i každý malý pokrok... Pak ale nastal zlom a přišla nová matikářka. Kamenný pohled, úzké, sevřené rty. Když mluvila, odsekávala slova od sebe jako by v ústech měla sekáček na led. Žena absolutně bez emocí. Úsměv, povytažení obočí, údiv, zlost, vztek... nikdy na ní nebylo nic z toho poznat. Působila dojmem přesně naprogramovaného stroje.

Když někoho náhodou chválila, dělila slova od sebe stejně, jako když jiného kárala. Šel z ní mráz po zádech. V kombinaci s předmětem „matematika“ to pro mne bylo doslova vražedné. Nechtěla jsem chodit do školy, vymýšlela si bolení břicha, hlavy, namáčela teploměr do čaje. Jenže málokdy mi to prošlo a navíc – matika byla na programu každý den. Chybět celé pololetí bylo prostě nemyslitelné.

Má dokonalá neschopnost pochopit rovnice a geometrii byla katastrofální a přístupem této učitelky se ještě znásobila. Přesto jsem ale jednou jedinkrát při hodině matematiky zabodovala. Podařilo se mi – jako jediné žákyni ve všech ročnících – strhnout nepřístupnou a studenou masku, kterou měla matikářka neustále nasazenou.

Během jednoho zkoušení u tabule prostě nevydržela a z plných plic na mě křičela: „Ty jsi úplně zabedněná! Ale úplně!“ Hlas jí přeskakoval, oči lezly z důlků, rudá byla jak rak. Mně tekly z očí bezmocné slzy a ostatní děti seděly jako myšky.

Je to dávno za mnou, ale řeknu vám, občas se mi zdají děsivé sny plné matematiky, studených, kamenných očí a úsečných, odsekávaných slov.

Meryl

Zdroj - www.stastnezeny.cz