Knižní recenze: Když padne noc

Vydavatel obdařil třetí knihu americké autorky Jenny Milchman přízviskem „mrazivý thriller“ nejen proto, že v ní začne sněžit. Mrazivý je především pohled do duše základní postavy příběhu Barbary, matky, která porodí a vychová syna Nicka – citově oploštěného psychopata se sadistickými sklony, aniž si ona sama kdy uvědomí, natož připustí, že její milovaný chlapec má k normalitě nějak podezřele daleko. Naopak nenormální jí připadá okolí, když se jí pokouší na nenormálnost jejího dítěte upozornit.

Autorka se snaží udržet pozornost čtenáře tím způsobem, že prolíná dvě časové a dějové roviny, současný příběh hlavní hrdinky příběhu, poměrně spokojené a slušně materiálně zabezpečené Američanky středního věku Sandy Tremontové a flashbacky popisující rodinu chlapce, budoucího vraha. Není to zapotřebí. Hrůza, která Sandy postihne v podobě páru uprchlých trestanců, je dostatečně výmluvná, aby si udržela pozornost čtenáře i sama o sobě. Čtenář dokonce může podlehnout pokušení, jako jsem podlehla já, přečíst si knihu chronologicky, tj. po prvním flashbacku z knihy „vyzobat“ veškerý minulý děj a teprve pak se vrátit do současnosti.

Stejně jako vydavatel v knihkupecké upoutávce ani já nebudu prozrazovat celou zápletku thrilleru, spíše se zaměřím na jeho psychologické, možná až psychiatrické pozadí. Je logické, že žena píše o ženách. Zde popsala jejich dva protikladné typy, neurotickou a realitu si zkreslující Barbaru, které její okolí toto její chování po několika záblescích marné snahy o korigování nakonec lhostejně toleruje, a v dětství zcela jasně deprivované, možná dokonce přímo týrané, Sandy, okolnostmi v dospělosti donucené najít v sobě co možná největší sílu. Jinak by vpád dvou uprchlých trestanců do svého domova nepřežila. Jejich manželé jsou z příběhu v podstatě vyřazeni. Ten Barbařin je rovnou zabit a Sandin těžce zraněn, paradoxně především proto, že se statečně pokoušel hájit svoji rodinu. Určitou naději do budoucna dává v rodině nejmladší zástupce mužského rodu, dospívající přítel dospívající Sandiny dcery Ivy. Aspoň tato nastupující generace snad nebude opakovat chyby rodičů a rodinnou kletbu, resp. začarovaný kruh psychických deprivací, se tak podaří zlomit.

Nicméně pro příznivce hlubinné psychologie je zajímavé třeba také to, že autorka pojmenovala onu dospívající dívku Ivy, což znamená břečťan. Tedy rostlinu, která pro svůj zdárný růst potřebuje pevnou oporu. I když nám to může v doslovném překladu připadat podivné – např. ve větě „Přesto teď Břečťan utrhla ze sendviče kus kůrky….“ (str. 23) nebo o kousek výš ještě lepší „Tys dostala pětku, Břečťane?“, jako by tím autorka naznačovala, že žena, stejně jako břečťan, se neobejde bez opory, čili muže. Pokud opora (muž) selže, běda břečťanu (ženě) a nakonec i jejím dětem. A tento příběh je přesně o tom – o selhání mužů. Opravdu pěkné akční scény to nemohou zachránit, i když si přímo, stejně jako celý příběh, říkají o zfilmování. A tak i případná filmová podoba zůstane zase „jen“ filmem pro ženy. V neposlední řadě pozoruhodná je i konstrukce, že Sandy a její rodina (včetně psa) se ocitnou v ohrožení života jako by za trest za to, že si díky dědictví po tchánovi Sandy (tj. bezpracnému, nezaslouženému příjmu) mohou dovolit dům svých snů. Krásný, leč nebezpečně odlehlý od civilizace.

Kouzlo bestselleru, jakým tato kniha bezpochyby je, spočívá v tom, že nějakým způsobem oslovuje svoje čtenáře, resp. čtenářky. Když srovnáme tento příběh s příběhy amerických spisovatelů o generaci, možná i o dvě generaci starší (autorka ve své skromňoučké oficiální biografii uvádí jako rok svého narození datum 1970/1), vidíme zde jasný posun. Tito starší autoři, muži (namátkou Joseph Heller, Elia Kazan, Ira Levin), se buď rovnou zaměřili na hlavního hrdinu – muže, maximálně na jeho interakce, obvykle nepříliš uspokojivé, se ženami. Když zabředli do různých psychologických úvah odehrávajících se v hlavě hlavního hrdiny (např. v Tiché dohodě), čtenáři – muži to považovali za hodnotné, objevné, důležité a zajímavé. Jak jinak – vždyť to napsal muž. Jakmile prakticky totéž napíše žena, ale o ženách (např. přibližně z téže doby Deník americké manželky od Sue Kaufman), je z toho ženské čtení. To kouzlo, které vše maří, spočívá v tom, že muži automaticky považují jakékoliv sdělení, zvláště pak v oblasti psychologie, za daleko cennější, pokud ho pronese muž. Stejné sdělení pronesené ženou jsou „blbé ženské kecy“.

Což má, podle mě, na současnou beletrii obecně jako takovou nezanedbatelný vliv. Muži mají problém číst (a kupovat) příběhy ze současnosti, i pokud je napíše muž. (Jako jednu z čestných výjimek musím uvést novelu Rambo – První krev Davida Morella, ovšem i ta je nakonec přes půl století stará, vyšla roku 1972.)  Román ze současnosti od ženy muži potom zavrhnou rovnou, jakmile zavětří onu neblahou koncovku  -ová. V důsledku toho nakonec i spisovatelé-muži píší tak, aby jejich díla byla přitažlivá především pro ženy.

Z toho vyplývá, že ženy si tuto knihu přečtou se zájmem zcela jistě a muži budou mít tendenci se jí vyhnout jen proto, že ji napsala žena. V tomto případě ke své vlastní škodě.

Jitka Lenková

www.mysterypress.cz