Chci ho poznat!

Chci ho poznat!

Já vím, netradiční výkřik na začátku recenze, ale já ho chci opravdu poznat. Koho? Autora knihy „Rok sněhu“ jménem Christian Signol. Tento osmapadesátiletý Francouz musí být velmi citlivý a moudrý muž. A znalý světa, znalý duše dítěte i ženy.

Jeho kniha mne hluboce zasáhla. Vypráví příběh malého chlapce, kterého zastihneme právě ve chvílích, kdy se dozví, že jeho život ohrožuje leukémie. Od té doby má Sebastian jen jedinou utkvělou myšlenku: odjet do kraje Lot za prarodiči, Augustem a Cyprienne, které viděl naposled před mnoha lety. Věří totiž, že jen oni dokážou zahnat jeho strach ze smrti … kdo ví? Dokážou to? Vyléčí ho dědeček bylinkář a nebo babička, která je přeplněna láskou, ale neumí to dát hned najevo?

Knihu doporučuji jako terapii vřele všem, kdo v poslední době trpí ztrátou víry v lidskost, trpí syndromem vyhoření, nevěří v city, lásku a sílu přátelství. Je to nejvyšší škola citlivosti, a to zcela bez kýče, bez přehánění. Je to hluboce lidský příběh, který otevře Vaše srdce a prostoupí Vás člověčenství.

Protože se mé přání zřejmě nesplní a pana Christiana Signola asi nikdy osobně nepoznám, přečtu si alespoň všechny jeho knihy, je to např. román Modré kameny, inspirovaný jeho vlastním dětstvím, vyšel roku 1984 a sklidil okamžitý úspěch. Pak přišly na trh romány Divoké máty, Hvězdně cesty a Červené mandlovníky. Po vydání trilogie Řeka naděje, podle které byl natočen televizní seriál, se stal ve Francii nejčtenější autorem. A já říkám : Plným právem!

Ženy, myslím, že kniha Rok sněhu by neměla chybět v knihovničce žádné z nás !

Ukázka z knihy:

„Myslíš, že umřu?“

Řekl to úplně potichu, a protože neodpovídala, myslel si, že otázku neslyšela. Neměl už však sílu ji zopakovat. Její prsty se teď zabývaly bramborami ještě o něco rychleji a Sebastian nemohl tušit, že v sobě hledá slova a váží jejich důležitost pro tuto chvíli. Zkusil to tedy o něco hlasitěji.

„Ale běž! Mám já zapotřebí poslouchat ve svém domě takové věci!“ vykřikla s hněvem, o němž nevěděl, zda je předstíraný či nikoliv. „Mně snad z tebe vypadají vlasy!Máš se tu snad špatně?“

„Ne samozřejmě že ne.“

„A co tedy?“

„Jen...“řekl úplně potichu.

„Jen co?“

„Nechtěl bych vás ztratit!“

vstala a bez nejmenšího pohnutí pronesla:

„Tolik nepříjemností kvůli nějakému nepatrnému mikrobovi! To nemáš nic lepšího na práci než přemýšlet o takových hloupostech?“

Její prudké rozhořčení se mu zdálo natolik upřímné, že se rozhodl, že je přijme za své. Hned se cítil lépe...

Vřele doporučuji k přečtení!