Americké vzpomínky V.

Dnes uvádíme poslední část ze seriálu Relikvie paní Soni Sochové, který vznikl na základě skutečných událostí. Jeho předchozí část najdete ZDE. Věřím, že jste v něm našli poučení i odpočinek a těšíme se na další příběhy z pera autorky.

Flořina rozvedená sestra Cheryl odcestovala na týden do Frankfurtu na veletrh a v domě nechala další tři děti. Zatímco se holky zavřely do podrkoví, aby se přehrabávaly ve svých tajnostech, muži - bojovníci se přesunuli na zahradu a do přízemí.

Během dvou dnů na dům asi pětkrát zaútočili Critters a dvakrát Vetřelci. Jednou se na celé odpoledne v kuchyni zabarikádovali Terminátor s Robocopem.

Petr se pro změnu zabarikádoval v garáži a objevil se jen v čase jídla.

I ten nejlepší akční film je pouhý čajíček proti dětské fantazii. Po zneškodnění všech nepřátel z vesmíru vypadala kuchyň jako po Henryho „povyšovacím“ večírku.

Další den pak Petr přijel v zuřivě oranžovém sporťáku, rok výroby - snad atentát na Kennedyho. Sbalil naše věci a rozloučili jsme se.

Všechno se sesypalo tak rychle, že jsem přikývla na trasu Austin - Memphis a vypsala větší města na cestách druhé třídy.

Zlaté americké děti...

Teď sedí pohodlně za volantem, okénko stažené, ruku opřenou o dveře auta. „Jak bylo v pátek na ranči?“

„Skvěle!“ ptá se spíše z nudy, protože jsme už třetí den na cestách.

„Půjčili ti zase koně?“

„Ne, udělali jsme si jiný program. Značkovali telátka. Taková nemotorná, ale roztomilá. Tele má krásné sametové oko a řasy jako kartáček.“

„No jistě, bavila ses?“

„Ani ne, asi je to bolelo, to nemám ráda.... Lepší byly skoky.“

„Denishamovi mají tak hluboký bazén?“

„Ne, skoky do sena. Vzadu za domem je veliká stodola. Právě přivezli dvě vlečky sena, pomohla jsem jim to složit a pak jsme skákali do té obrovské hromady.“

Převrátil oči. „Můžu hádat, kdo s tím začal?“

„Jistě, Christopher a všichni ostatní se hned a rádi přidali.“

„Děláš jen ostudu. Seš fakt praštěná.“

„Na rozdíl ode mne má na to Chris papír.“

„Že je na hlavu?“

„Ne, že je juniorský mistr USA v akrobatickém lyžování. Salta umí i na trávě. Skákali jsme přemety z prvního patra. Takovou srandu jsem už dlouho nezažila. I jeho osmdesátiletý děda se přišel podívat. Jel okolo v takovém malinkém traktorku. Strašně moc se smál a litoval, že kdyby byl mladší, taky si jde skočit.“

„Dobře, že už jedeme pryč, co si o nás pomyslí.“

Flanelová košile chlapa, který celé dopoledne pracuje na farmě, omamně voní. Když jsou pod ní vidět krásně vymodelované svaly, je to na ostří nože. Dobře, že jedeme pryč, zadělávalo se na pěkný malér...

„Ááách jo...“

„Nudíš se?“

„Já? Ani náhodou!“

„Ještě to tak. Stejně to byl tvůj nápad, tohle trmácení.“

No, každý tomu říkáme jinak.

Uznávám, že jízda v otevřeném kabrioletu má své klady a zápory. K večeru má člověk tak vysušenou kůži, že stará slepičí noha může vystupovat jako spokojený zákazník v reklamě na hydratační krém. Vlasy jsou plné prachu, kraťasy se lepí na stehna a zapařené nohy snesou jen sandály.

Tak to vidí Petr.

Já se dívám po docela jiných věcech.

Indián Sokolí Křídlo se dvěma spletenými copánky podél spánků je oblečen do tmavě modrého obleku a s koženým kufříkem v ruce nastupuje do stříbrného Jaguára.

Třicetiletá žena s dvaceti kilogramy nad váhu vyjíždí ze supermarketu a tlačí přeplněný stolitrový nákupní vozík, v němž sedí uřvané dvouleté dítě s plechovkou koly.

Na každém rohu „fast food“ bufety se smaženými hamburgery nebo hranolkami s rybou. Obrovské porce pro obrovské jedlíky v obrovské zemi. Tolik vychvalované restaurace MC Donald´s jsou stavěny hlavně pro spodních deset miliónů, studenty, řidiče kamiónů a turisty.

Blikající zábavná střediska podél silnic zbavují člověka peněz, ale ne depresí a všudypřítomného problému: „Co dělat, abych byl nejlepší?“

Sedíme a mlčíme.

Po necelých pěti minutách usnul za volantem.

Při mikrospánku uprostřed města může řidič nabourat auto stojící před ním nebo vjet na chodník. Na širokých cestách jihovýchodních plání skončí pouze v mělké příkopě.

Vůbec neprotestoval s výměnou za volantem. Poskládal se na zadní sedadlo a během několika mil tvrdě usnul. Žádné „dobré rady“ pro bezpečný provoz, žádné rvaní si vlasů při špatném řazení. Hodně ojeté auto zatím šlape jako hodinky.

Projela jsem několika ospalými městečky, která se podobají jedno druhému jako hollywoodské dekorace. Zatímco Američan se vrací z práce nebo chystá do druhé, Angličan si jde postavit vodu na čaj.

Mrtvý čas, ke kterému se nikdo moc nehlásí.

Nad rozpálenou odpolední silnicí se vaří vzduch. Je široko daleko liduprázdno a bavlníkové pole výjimečně zasahuje až k hlavní cestě. A není oplocené. Konečně příležitost k polnímu pychu.

Zpomalila jsem a zastavila ve stínu pod stromem. Petr tvrdě spí.

Bavlníkové keře dosahují výšky přes půl metru a mají tupé výrůstky podobné trnům Slunce nemilosrdně praží a jasně zelené lístky jsou místy úplně suché a zbarvené dohněda.

Otevřela jsem kufr a zalovila v batohu. K lahvičkám s ropou a červenou arizonskou hlínou přibyla větvička bavlníku. Hebounký chomáček bílé vaty je krásně rozvitý. Do sklizně schází jen několik dní.

Rozjela jsem se pomaloučku, předpisově jako v autoškole, aby se Jeho Velitelstvo nevzbudilo.

Ropná pole se střídají s bavlnou. Desítky kovových ptáků se rytmicky kývají k zemi a zase vzhůru a čerpají ropu z hlubin. Stovky lánů bavlníku se táhnou od cest až někam k horizontu. A mezi tím na pastvinách se potulují stáda dobytka.

Překrásná příroda.

Nekonečný PROSTOR.

Pro duši, mysl i sny.

Tím končí Americké vzpomínky... Máte také své zážitky z cest, o které se chcete podělit s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz. Jistě potěší i ostatní čtenářky.