Americké vzpomínky III.

Dnes uvádíme další část ze seriálu Relikvie paní Soni Sochové, který vznikl na základě skutečných událostí. Jeho předchozí část najdete ZDE.

Sešli jsme na polní cestu. Nabral směr nikam a jde tak rychle, že mu sotva stačím. Vypadá to na pochodové cvičení.

„Kdo byl ten ... Tom Cruise, co tě otravoval u baru?“

Ach bože. „Jmenuje se Christopher Denisham a pracuje v nějaké rafinerce poblíž Austinu. Proč?“

„Sbalil tě?“ Křeč.

„Skoro, jo. Pozval mě na otcovu farmu. Řekla jsem, že jsem chodila dva roky na jízdárnu. Slíbil mi, že mi nějakého klidného koně půjčí. Zítra pro mě přijede k Fletcherovým. Vadí ti to?“

„Ne, proč by mi to mělo vadit?“

„Henry ho dobře zná, ale můžu mu zavolat a zrušit to.“

„Není třeba. Flora bude zítra stejně celý den v práci a nám přivezou Probe ke kontrole. Je to super dělo. Přijede sem nějaký jeho kámoš, profík. Chtěl bych se podívat, jak na tom autě maká.“

„No vidíš, a já se projedu s Christopherem na koních, je tu moc krásně.....“

Velká stylová restaurace poblikává do šera. Na osvětlené verandě se míhají lidičky, většinou mimo rytmus klasické country, kterou živě produkuje pět hudebníků.

Za řídkým lesíkem se otevřel pohled na obrovskou pláň lehce zvlněnou kobercem pastvin. Podvečerní vítr krásně voní a tiše si pohrává s trávou.

„Kam tak ženeš, zpomal trochu. Chtěli jsme se projít, o běhu nebyla řeč.“

„No jo.“ zavrčel jak podrážděný pes. „Posadíme se?“ praštil sebou do trávy vedle polní cesty. Na nějakou romantiku a hvězdy je ještě moc světla. Sedla jsem si opodál a opřela se o kůl elektrického ohradníku.

„Pozor, může tam být proud.“

Sáhla jsem na drát. „Není.“

Nevěřícně zakroutil hlavou.

Utrhl stéblo trávy a prostrčil si jej dírou mezi zuby.

„Petře, mám takový nápad.... Pojeďme zpátky autem.“

„Kam „zpátky“?“

„Do Bostonu.“

Na louce za mnou přistávají Marťani. „Jsi normální? Je to štreka napříč celými Státy! Přes dva tisíce mil vzdušnou čarou. Neblbni. Letadlem jsme tam za pár hodin. Navíc, naše auto JE! v Bostonu.“

„Půjčili bychom si jiné.“

„Nesmysl.“

„Aha .............“ Takže ...... nic.

Zahodil stéblo a asi o tom začal přemýšlet. „Proč už chceš jet zpátky? Nějaký problém?“

„Je tu moc fajn, ale ..... chápej. Jsem tu na návštěvě a jsem všude jen host. Pořád jsem na někom závislá..... V Bostonu na tobě, tady na Fletcherových. Připadám si jak pes u boudy.“

Zrudnul. „Žes neřekla? Máš snad pocit, že tě omezuju v rozletu?“

„Ježíši to ne, Petříčku, tak jsem to nemyslela.“

„O co ti jde?“

„Chtěla bych cestovat, poznat přírodu a lidi, tuhle zemi. Nemám čas něco prožít. Za tři týdny už musím domů.“

Nepochopil. „Ale vždyť jsme cestovali!!! Chtělas do New Yorku, letěli jsme. Chtělas do Washingtonu, letěli jsme. Chtěla jsi na jih, zavolal jsem Henrymu.“ Zvyšuje hlas.

„Jenže všechno bylo připravené, nalinkované hodinu od hodiny podle plánu.“

„Co chceš teď?“ Sebral z cesty pár kamínků a začal si je přehazovat z ruky do ruky.

„Pořád někam spěcháme.... Chci prožít alespoň pár dní bez hodinek.“

„Sorry, ale na hipíka si hrát nebudu.“

„Kriste na nebi..... Chtěla jsem jen vsadit na náhodu, nebo na příležitost.“

„Nehodím hodinky do kanálu a nestrčím si kytku za opasek jen proto, abych vypadal „free“. Nebudu ze sebe dělat šaška.“ Kameny přeletěly cestu a zmizely ve vysoké trávě.

„Takový extrém jsem zas nemyslela.“

Mlčím a skládám myšlenky. „Máš pravdu, je to daleko, Tak pojedeme alespoň do St. Louis. Je to polovina cesty.“

„Pořád je to přes tisíc mil. Dva tisíce kilometrů. Umíš si vůbec představit tu vzdálenost? Z Prahy do Moskvy je to tisíc sedm set kilometrů vzduchem! To si pamatuju ještě od maturity. Napadlo by tě jet do Ruska autem?“

„Ne.“ Nejsem sebevrah. Ale Amerika je něco úplně jiného, můj dávný sen.

Zvedám bílý prapor. „Je mi trapně, když pro nás Flora denně vymýšlí nějaký program a pořád nám organizuje život.“

„Je už taková, chce být milá hostitelka. Je to fajn ženská.“ ......

Až na to, že neuklízí kuchyň. Ale jinak je opravdu moc fajn.

Pořád mu ten balvan leží v hlavě. „To sis opravdu myslela, že bychom jeli zpět autem? Po třech dnech jízdy mi budou přes cestu běhat bílé myši. Nejsem dálkový řidič. Uvědomuješ si, že bychom museli denně strávit nejméně půl dne v autě, abychom se někam dostali?“

„Mám přece mezinárodní řidičák. Něco bych odřídila samozřejmě i já. Střídali bychom se. Měli bychom na to více než týden. Čas nehraje roli.“

„Hraje!“ rozkřikl se. „Čas jsou peníze a těch není nikdy dost.“

Už mě štveš a smrdíš Amerikou jak zapařený uzenáč. „Byl to jen nápad. Zůstaneme v Austinu, je tu taky pěkně.“

„Museli bychom si hledat každý večer jiný motel. Tyhle zavšivené hodinové kutlochy podél dálnic nesnáším......“

Po dálnici bychom samozřejmě vůbec nejeli. To můžeme rovnou letět letadlem. „Už o tom nebudeme mluvit, jo?“

„Stejně bychom to časově nezvládli.“

Tohle s ním odmítám dále rozebírat. „No, když myslíš......“ Naštval mě a nesnažím se to zakrýt. Každý si prohlížíme tu svou stranu mince.

Setmělo se a horizont pomalu šedne. Bohužel, tahle krása přenesená na filmové plátno nebo fotografii okamžitě ztrácí své kouzlo a vůni a vyzní jako dokonalý kýč.

„Hele, někdo sem jede....“ Ukázal na přibližující se osvětlený oblak prachu.

Před námi zastavila malá dodávka, za volantem auta sedí mladá žena a pozorně si nás prohlíží.

„Hi, stalo se něco?“ Poznala, že nejsme zdejší.

„Ne nic.“ Petr se naklonil k okýnku. „Jsme na farmě na párty, šli jsme se jen podívat po okolí.“

„Tohle je soukromý pozemek....“.

„Jistě.“

„Chcete odvézt zpět?“ Byl to rozkaz a ne nabídka.

„Ne, děkujeme za laskavost, hned se vrátíme pěšky.“

„Fajn. Pěkný večer.“ Sešlápla plyn, kola se hlasitě protočila a pár kamínků z cesty odlétlo až k drátům ohrady.

„To je péče..... „

„To je obezřetnost a zákon. Nejsi na Moravě. Soukromý majetek je svátost a na tuláky a nezvané hosty tu volají policajty.“