Americké vzpomínky II.

Dnes uvádíme druhou část ze seriálu Relikvie paní Soni Sochové, který vznikl na základě skutečných událostí. Jeho předchozí část najdete ZDE.

Hebounké saténové povlečení příjemně chladí. Není nic lepšího než poleženíčko v posteli. Z koupelny se ozývá Yesterday a vrčení strojku. Petr se holí.

Petr se holí jedině ráno.

RÁNO!

Skočila jsem po hodinkách. Za pět minut devět!!!

„Dobré jitro, beruško.“ Vlezl mi pod peřinu.

„Proč! jsi! mě! večer! nevzbudil!“

„Nedala ses... Beruško...“

„Petře!!!!“

„Snědla jsi oba prášky. Účinky se násobí.“

„Kriste na nebi... A nepochtívej furt!... Flora byla určitě naštvaná. Teď vypadám jako nezdvořák.“

„Nevypadáš! Včera večer se tu vystřídalo asi třicet lidí a osm dětí. Omluvil jsem tě. Nikomu jsi nechyběla.“

„Říkám ti, nech mě..... Flora mluvila o několika blízkých přátelích. To jich mají tolik?“

„Samozřejmě, že ne, ale sluší se pozvat nadřízené i podřízené.“

„Co basket?“

„Všechny tři televize byly puštěné, ale nikdo se na ně nedíval. Dětičky měly snad radar. Jakmile jsem přepnul na INTERSPORT, přihnaly se do pokoje a začal boj o ovladač. Viděl jsem tři poslední minuty.“

Ptala jsem se jen tak, pro pořádek.

„Konečně mám hlad.“ Jeho snahy jsou marné.

„Dole v kuchyni zbylo jídlo od včerejška.“

„No bravo. Nemusíme nic chystat k snídani.“ Přes jeho protesty jsem vylezla z postele a mířím do koupelny. Ze zrcadla na mě zírá červený obličej s napuchlými očními víčky. Jsem jak rudá záře nad Kladnem.

„Podívej se, jak vypadám.“

„Už jsem si všiml. To je ta včerejší cesta z letiště. Suchý vítr dělá divy.“ Tos mi to nemohl... Jo, řekl jsi mi to. Uznávám.

„Jdu si pro led.“ Opravdu zářný začátek dne.

Petr jako předvoj schází dolů a už v hale hlásí: „Až přijdeš do kuchyně, tak se nelekni. Včera jsme po půlnoci s Henrym všechno narychlo sklízeli ze zahrady dovnitř. Do rána by jídlo sežraly potulné kočky, veverky nebo jiná havěť.“

Kuchyňská linka přetéká.

Vedle skleněné misky s ovocným salátem jsou vysypané pistácie, na nich leží pětimiska s ochucenými dresinky, polámané tyčinky, poloprázdné plastové láhve od Coca-Coly, oválný tác s krekry a na nich oschlý plátkový sýr.

Vylovila jsem z mrazáku kostku ledu a přitlačila si ji na oko.

„To je ale bordel.“

Na stole uprostřed kuchyně je snad dvacet prázdných láhví od piva, ve slaměné ošatce na kámen oschlé nakrájené veky, v kulaté míse z nerez oceli zbylo u dna pár rajčat a povadlý čínský salát, na papírových podnosech několik jednohubek. Jsou rozestavěné jak figurky po prohrané šachové partii. Ale chutnají stále dobře.

„Vem si raději steak nebo párky. Jsou v ledničce.“ Pod botama křupou maková srdíčka, u dveří lednice velké jak šatová skříň je převrácená láhev s kečupem.

„Tady byly orgie nebo co?“

„Ani ne, ale osm dětí udělá svoje. Prošvihla jsi pěknou žranici.“

„Obejdu se. Pak nemají vypadat, jak vypadají ... kde je Flora?“

„V práci nebo na nákupech.“

„Vždyť je tu jídla na týden.“

„Nemyslím si, že by to jedli.“ Skloněná v ledničce mezi přihrádkami, marně vybírám, co si dát k snídani.

„Hi, nemáte tu někde plastový pytel na odpadky?“

Lekla jsem se tak, až jsem se praštila do hlavy. Ve dveřích do zahrady stojí cizí kluk s kovovými hráběmi v ruce jako by se chystal odpálit nadhoz. Podívali jsme se s Petrem na sebe.

„Jsem Richard, uklízím panu Fletcherovi zahradu.“

„Aha... jistě, podívám se po něčem.“ Petr neomylně zalovil v nepořádku v komoře. „Stačí dva?“

„No jasně, díky.“

„Nechceš pomoct?“ nabízím se s kuřecím stehnem v ruce.

„Ne, to zvládnu, mějte se.“

Petr se zašklebil. „Nekupuj zajíce v pytli a běž se podívat na zahradu.... Navíc, je za to placený.“

Ranní vítr rozfoukal papírové ubrousky po zakrslých keřích, pokrčené papírové talíře se válejí na chodníku u garážových vrat. Na dvou bufetových stolech se blýskají hliníkové misky. Celá zahrada je potečkovaná bílými příbory z plastu a zmačkanými kelímky. Co nestihli hosté, to dokončil vítr.

„Ale ne, to snad není možné.“ Už mě to nepřekvapilo, spíš mě to unavuje. Strčila jsem kuře do mikrovlnky.

„Mladej bydlí naproti, občas tu poseká trávník. Pár babek se vždycky hodí.“

„Henry je vzadu?“

„Ne, v práci.“

„No moment, to nechali celý barák otevřený dokořán a odjeli pryč?“

„Jsme tu přece my dva. Vedle telefonu jsou klíče - i od domu. Flora nám výslovně zakázala uklízet kuchyň nebo zahradu. Místo toho si máme udělat výlet do okolí.“

Tyhle extrémy chápe středoevropský mozek velmi pomalu. „Bojový plán na dnešní den?“

„Večer nás chtějí pozvat na nějakou farmářskou show do vedlejšího města. Kovbojové, krávy, kolty za pasem, zkrátka, romantika za těžké prachy.“

„Je teprve čtvrt na deset.“ Ohřáté kuře odpípalo dvě minuty a rychlovarná konvice odpískala sto stupňů.

Petr si prohrábl vlasy. Tohle gesto dobře znám... tak ven s tím.

„Víš, Henrymu nějak blbne spojka a rozdělovač. Slíbil jsem mu, že se na to podívám.“

Bravo. Do večeře se bude hrabat v autě.

„Doprčic, není si ani kam dát talíř.“ Vztekle jsem odsunula krabici se slanými sušenkami a pár sezamových rybiček se vysypalo do misky. Břichem nahoru plavou mezi rajčaty. Chcíplinky v octové zálivce.

„Flora se včera zmiňovala o kole.“

„Tři visí v garáži na háku. Chceš se projet?“

„Jo, pořád lepší než sedět v baráku. Doufám, že to není nějaký arab z první světové.“

„Ne, než se oblékneš, pokusím se ti ho zprovoznit.“

„Díky.“ Přemýšlím, jak tu přežijeme těch čtrnáct dní.