Písničkářka Jana Rychterová alias Two Voices: Texty na mě skáčou na motorce

Písničkářka, šansoniérka a zároveň zakládající členka netradiční hudební skupiny Two Voices Jana Rychterová by mohla být chodící reklamou na bezva život po čtyřicítce. Zdravě sebevědomá, aktivní a skrznaskrz pozitivní. Skládá písničky, vydává cédéčka, koncertuje, běhá, jezdí na motorce. Její „žít a nechat žít“ k ní stoprocentně sedne.

Two Voices představujete jako jediné duo na světě, které má tři členy. Název přitom v překladu znamená dva hlasy. Co je to za hádanku?

Tahle definice vznikla jako fór. Základem Two Voices byly původně dvě zpěvačky, respektive šansonový hlas v kombinaci s operním. Až později se soubor rozrostl ještě o houslistu Vladimíra Iljiče Pecháčka. A protože nás podle názvu všichni považovali za duo a pak se divili, že jsme na pódiu tři, přišli jsme s tímto vysvětlením, které pobaví a na které se vždycky někdo zeptá (smích).

Jak byste charakterizovala váš repertoár?

Původní repertoár představovaly lidové písně a spirituály, ovšem to už dávno neplatí. Kolegyně je operní pěvkyně a já písničkářka, z čehož tak nějak logicky vyplynulo, že jsem začala otextovávat slavné skladby klasické hudby. A protože tu klasiku opatřuji veselými až poněkud bláznivými texty, nazvala jsem náš hudební styl Crazy Classic. Ale samozřejmě máme i písničky s poetickými, básnickými texty, protože život přináší i vážná témata.

Vy sama jste známá také jako písničkářka s kytarou, šansoniérka. Píšete texty pro vlastní vystoupení i pro Two Voices. Je v tom při skládání rozdíl?
Trošku ano. Když dělám texty pro sebe jako pro písničkářku, naskakují mi zároveň s melodií.

A jsou spíš hlubší, vycházejí z mých prožitků. Oproti tomu u Two Voices jsem limitovaná již složenou hudbou. Poslouchám ji dokolečka dokola a najednou mě napadne něco, co se k ní hodí. Třeba když jsem psala Šavlový tanec, tak jsem ho poslouchala několikrát za sebou a pak mi v té rychlé pasáži naskočilo „seberem kasu“. Od toho se pak odvíjela celá písnička, která je o krádežích. Beethovenova symfonie Osudová je o betonu, Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji je o jídle. Jak říkám, Crazy Classic (smích).

Vaše písničkářské texty jsou taková vyprávění ze života, city a příběhy, kterým rozumí každý. Jakým způsobem ve Vás text vzniká?

Prostě to na mě skočí (smích). Dřív mě texty napadaly v autě nebo při venčení psa, poslední tři roky mi naskakují na motorce. Zkrátka mysl se uvolní a přijdou nápady. Motorku kombinuju s běháním, u kterého se vybiju a na motorce se pak tak nějak zklidním.

Jak se Vám takový koníček přihodil?

Před třemi lety mě k tomu přivedl můj současný partner. Nechápu, jak jsem mohla bez choppera těch 39 let žít (smích)! Jezdím - jak se říká - na pohodu a zažívám neskutečnou euforii. Jedna část mé mysli se pečlivě soustředí na dopravu a druhá si poletuje a tvoří texty.

Vaše texty spojuje vtip a ironie. Potřebujete humor k životu?

Rozhodně. V každém životním příběhu vždycky nacházím něco, čemu se dá zasmát. A mám to tak i v písničkách. Když jsou vážné, je v nich aspoň naděje. A ve veselých písničkách je zase kousek tragikomického. Prostě jako v životě, od každého kousek.

Vyznáváte některou z moderních životních filozofií?

Řídím se vlastní filozofií. Věřím ve vyšší moc, která funguje, a když s ní spolupracujete, tak je život příjemnější. Člověk se musí naučit hledat pozitiva a radost ve všem, co se mu přihodí. Poučit se a neopakovat chyby. Taky jsem samozřejmě běhala v životě dokolečka a udělala čtyřikrát stejnou chybu, ale když to zpracujete, tak zjistíte proč to tak bylo a můžete žít svobodně dál. A ve chvíli, kdy důvěřuji životu a tomu, že pro mě chystá něco, co má smysl, tak se člověku hrozně uleví. Štěstí je stav mysli a nikoli vnějších podmínek.

Hudbě jste se začala profesionálně věnovat až kolem třicítky po úspěchu v televizní pěvecké soutěži Caruso show. Proč jste do ní šla?
Přihlásila se do ní moje sestra, když ji náhodně oslovili na Václaváku. A mě to tehdy nadchlo, protože mám ráda nové impulsy. Takže jsem šla do soutěže taky, vyhrála jsem a jela na zájezd do Řecka. A pak se mě někdo zeptal, proč se tím vlastně neživím. Vrtalo mi to hlavou a po dalších třech letech jsem se k tomu odhodlala. Skončila jsem s učitelováním na základní škole a začala jsem zpívat.

Jste vystudovaná pedagožka, to jste tehdy s učením z ničeho nic úplně skončila?

Ano. Říkala jsem si, že je mi třicet a za deset let se už neodvážím seknout s dobrým, stálým povoláním, které mě navíc hrozně bavilo. Tenkrát to prostě stálo takhle - kdy jindy, když ne teď. Takže jsem vzala kytaru, poskládala písničky a začala jako zpěvačka pro děti. Zpívám pro ně pořád a moc mě to baví, je to báječný protipól večerního koncertu.

Na jakou věkovou kategorii dětí se zaměřujete? A co jim vlastně nabízíte?

Písničky jsou určené dětem ve věku do deseti, jedenácti let. Repertoár je trošku výukový, jak naznačuje i název mého prvního dětského cédéčka Hrátky s češtinou a s dopravní výchovou. Těší mě, že je o tyhle písničky pořád velký zájem, často s nimi vystupuji. Stejně jako s novými písničkami z loňského CD Zpívací písničky. No a taky jezdím s kolegyní na spoustu dalších akcí pro děti, kde zpívám a ona dělá klauna.

Co říká Vaší muzikantské profesi Váš životní partner?

Můj muž se mnou absolvuje v podstatě všechna vystoupení, postupem času se totiž stal naším zvukařem. Je muzikální, má skvělé uši – zkrátka nejlepší zvukař, jakého jsem kdy poznala.

Jste spolu doma, v práci, na motorce, jak to prospívá partnerskému vztahu?

Skoro ve čtyřiceti jsem potkala chlapa, který vyhovuje mně a já zase jemu. Jsme spolu naprosto spokojení, a když si potřebuje jeden z nás zalézt, tak si zaleze (smích). Víte, hezky se mi s ním žije. Mám ráda harmonii a nepotřebuji milion vzruchů, hádky a usmiřování. A s ním konečně nemám pocit, že život je boj. Takže po čtyřicítce se ze života raduji mnohem víc než dřív.

Více na www.janarychterova.cz