1824. Pavel

Všechno skutečně důležité končí v černých pytlích..

Pavel odmalička zbožňoval hrošíky. Ne hrochy, ale hrošíky. Bachraté postavičky se stupidním úsměvem. Měl jejich figurky i plyšová zvířátka. I přes výsměch své sestry měl jimi obloženou postel zhruba do patnácti. Potom sám musel uznat, že na to, aby nějakou urval, potřebuje mít postel volnou a hrošíky nacpal do černého pytle, který odnesl na půdu.

Na polštář si s něhou položil jen plyšového krtka, který (jak doufal) vyvolá u žen pouze rozněžnění nad jeho dětskou stránkou a zároveň pochopení jeho duše. Kupodivu mu to vycházelo a ženy skolené na posteli s krtkem se potom dopouštěly tak perverzních hrátek, že z toho krtek div neoslepl (vážně mu jedna v extatickém vzrušení málem užmoulala oko).

Pavel měl tajemství. Nikdy se nechtěl vzdát všech hrošíků.

I krtek měl tajemství. A kdyby měl někdo odvahu udělat krtkovi důkladnou anální sondu, zjistil by jaké.

Krtek se stal součástí Pavlova života naprosto samozřejmě. Když dostudoval střední školu automaticky s ním putoval i na kolej vysoké školy. Jen si tak seděl na Pavlově polštáři a zíral svýma teď už značně povolenýma očima. Někdy, když hladina alkoholového opojení u Pavla byla vyšší než obvykle, míval pocit, že ho krtek hodnotí. Měl by ses víc učit. Měl by sis najít nějakou normální holku. Měl bys častěji psát matce. Samé měl, měl, měl...

Když to pro něj bylo nesnesitelné, sáhl do krtkových útrob a obrátil ho naruby. Rázem se z černého kibice stal šedivý hrošík. Pavel hladil jeho ouška a slyšel přesně to, co chtěl slyšet. Hele kámo, seš fakt borec. Všechno zvládáš levou zadní a roštěnky se ti samy skládaj k nohám. V klídku…neřeš to tolik. Stípko mít stejně nebudeš a hlavně když prolezeš..

Na poslední tah si Pavel vzal krtka s sebou do kapsy. Oslavovali úspěšně složené zkoušky v klubu v centru města. Potkal ji u záchodů. Prošla kolem na svých úžasně dlouhých nohách. Otočil se za ní, ale vypadala tak nedostupně až se mu tajil dech. Vždycky toužil po mulatce. Po sedmém pivu si šel ven zapálit. Stála tam opřená zády o zeď. Když vyfoukl první obláček dýmu, přišla k němu blíž.

„Máš ještě jednu prosím tě?“

Vytáhl mlčky krabičku a nabídl jí.

„Co ti za to můžu poskytnout?“ zeptala se s tak lascivním tónem až zaváhal, jestli je to skutečnost.

Pokrčil rameny a zavřel oči. Ucítil její parfém a pak mu skousla spodní ret. Když se odtáhla, znovu k ní natáhl ruce, ale ona se dala na útěk.

Šokovaný tak náhlou změnou vyběhl za ní. Když mu konečně došlo, že nemá peněženku, měla už pěkný náskok. Uvědomil si, že v kapse necítí ani krtka a jeho běh se změnil na zběsilý sprint. Nevěděl jak ji zastaví, ale běžel nejrychleji, jak mohl. Když od něj byla asi metr, tak jí po vzoru filmových honiček skočil na záda a přimáčkl k zemi. Kolenem jí klečel mezi lopatkami.

„Naval mi krtka nádhero!“

„Co? Já mám jen prachy, všechno ostatní jsem zahodila..“ přerývaně dodýchávala kyslíkový dluh „Nemohl bys ze mě slézt?!“

Pavel se posadil na bobek a dal si hlavu do dlaní. Kolem právě projíždělo policejní auto.

„Máte nějaký problém?“zeptal se nezaujatě mladý důstojník vykloněný z okýnka.

Ukradla mi hrošíka, který je v převleku za mírně depresivního a téměř slepého krtka.

Pavel mlčky zakroutil hlavou a tím prostým gestem začala jeho cesta k dospělosti, kterou ještě mnohokrát potom proklínal.