Dopisy lásky

V nakladatelství MOTTO vychází v prvním vydání román Dopisy lásky od polské spisovatelky Marie Nurowské.

Kniha je zpovědí, kterou ve formě dopisů píše svému milovanému muži Elžbieta Elsner, po otci židovka. Příběh o životě ve lži, pod cizím jménem. Sedmnáctiletá Elžbieta má možnost volby, zůstat s matkou nebo následovat otce do gheta.

Rozhodne se zůstat s otcem. Poté, co z domácnosti prodají vše co se dá, nezbývá než prodávat sama sebe, aby zachránila svého otce a sebe před smrtí hladem. Oba tento způsob života velmi těžce nesou a otec stejně nakonec velmi brzo umírá. Elžbieta získá falešné papíry a z gheta utíká. Náhodou jí přijmou v rodině lékaře Korzeckého, do kterého se na první pohled zamiluje. Má to jen dvě vady. Je ženatý a jeho žena je v Osvětimi a navíc nenávidí Židy. Proto musí Elžbieta, nyní Krystyna žít i po válce ve lži. Začne svému „muži“ psát dopisy, ve kterých mu odhaluje mnohdy krutou pravdu.

Jak už to ale bývá pravda vždy vyjde najevo. Příběh končí šestým dopisem, její (nyní již skutečně) manžel z ní snímá břemeno lži. Přiznává, že od druhého dopisu vše četl. Přes to všechno ji vždycky miloval a miluje.

Po přečtení románu mi bylo dlouho smutno. Nejen ze smutného příběhu, ale hlavně proto, že mu byl najednou konec. Kniha byla i zfilmována.

Ukázka:

Wera mě zavedla za závěs, za kterým byla jedna místnost plná harampádí. Na železné posteli byla zmuchlaná deka ve špinavém povlečení. U stolu seděl mladý muž v policejní uniformě. Pil samohonku ze sklenice. Přestože nevypadal jako opilec, ucítila jsem náhlý strach a chtěla utéct.

Wera ho políbila na tvář.

„Tak jsme tady,“ řekla a neskrývala radost, že ho vidí.

Muž se podíval na mě a potom na Weru.

„To je ona?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývla rychle.

„Asi ses pomátla. Je to přece ještě dítě.“

„Pleteš se, Natane,“ oponovala, „od včerejška je to už žena.“

„Tak k čemu mě vlastně potřebuješ?“

„Ty jí jenom uděláš drobnou službičku. Zachráníš ji před smrtí hladem. Ji a jejího otce-starouška.“

Překvapilo mě, že tak vidí mého tatínka, vždyť mu bylo teprve padesát.

„A ví vůbec, proč sem přišla?“

„Teď jí to řekneme.“

Wera nalila půl skleničky samohonky a strčila mi ji do ruky.

„Pij!“ poručila.

Ucítila jsem, jak mi pálivá tekutina stéká do žaludku, rozkašlala jsem se, ale musela jsem ji vypít do dna. Potom mi ještě nalila. Teď to bylo lepší. Nohy se mi podlomily, všechno okolo jako by se zpomalilo, sedla jsem si na kraj rozházené postele. Wera mi pohlédla do očí.

„No tak, jak je, maličká?“

„Dobře.“ Zaznělo to nějak chabě.

„Musím už jít,“ řekla. Dokážeš se vrátit sama domů?“

Poslušně jsem kývla hlavou. Poplácala mě po zádech, potom sáhla do kabelky, vyndala peníze a vsunula mi je do kapsy.

„Tady máš na rikšu.“

Zůstala jsem s tím mužem sama. Seděl u stolu zády ke mně. Plynuly minuty a on se nehýbal. Dokonce mě napadlo, že na mě úplně zapomněl. Najednou jsem uslyšela jeho hlas.

„Jsi připravená?“

„Ano,“ odpověděla jsem a měla jsem sucho v ústech. Cítila jsem zdřevěnělý jazyk.

Jedním pohybem mě převalil na postel. Cítila jsem se jako někdo, kdo nedokáže říct, že narkóza nepůsobí. Někdy se zdávalo, že ležím na operačním stole, chirurg se nade mnou sklání se skalpelem v ruce a já nemůžu protestovat. Tento sen se teď stával skutečností. Ležela jsem ve smradlavém povlečení, anebo to tak smrděla samohonka, která táhla z nás obou.

Muž byl najednou vedle mě, přesunul se dolů a jedním trhnutím mi roztáhl nohy a položil si je na ramena. Nadzvedl se tak, že jsem uviděla zblízka jeho obličej, a současně jsem cítila, jak do mě proniká něco cizího. Ucítila jsem bolest. Chtěla jsem vykřiknout, nemohla jsem však ze sebe vydat ani hlásku. Byla jsem nepřirozeně ohnutá, nohy mi pořád trčely někde nahoře, ale skoro jsem se koleny dotýkala obličeje. Těsně nad sebou jsem měla krví naběhlý obličej toho muže. Rysy mu ztvrdly. Asi jsem ztratila pojem o čase. Moje nitro, já, on … kroužili jsme v nějakém neskutečném tanci. Všechno se přibližovalo a vzdalovalo v neustálém rytmu. Nemohla jsem se z toho dostat, byla jsem jeho součástí. Zmizela hranice mezi mým tělem a tělem toho muže, ta symbióza byla tím, co mě nejvíc děsilo. Zdálo se mi, že už nebudu moct existovat samostatně.

Náhle se všechno změnilo. Muž se najednou svezl. Vstal, zapnul si kalhoty a aniž na mě pohlédl, vyšel z místnosti. Pomalu, velmi pomalu jsem narovnala nohy, potom jsem si stáhla sukni. Palčivá bolest se mi rozlévala do břicha, sedla jsem si a zjistila, že mám strašně pomačkané šaty. Chyběla mi jenom jedna část oblečení, o které mi Wera udělala přednášku cestou sem. Moje kalhotky visely v čele postele jako bílý prapor... Když se vrátil, seděla jsem na posteli úplně stejně jako předtím, než vykonal tento akt milosrdenství, ke kterému před chvílí došlo. Nepohlédl na mě, nalil si sklenici vodky a hodil ji do sebe.

„Chceš taky?“ zeptal se.

„Ne, už půjdu,“ odpověděla jsem.

Viděla jsem jenom jeho záda a do těch zad jsem najednou úplně bez jakéhokoliv smyslu řekla jediné slovo:

„Děkuju.“

Prošla jsem kuchyní, nikdo si mě nevšiml. Stařec se modlil v koutě, děti si hrály uprostřed, jenom žena teď ležela obličejem ke zdi. Když jsem se ocitla venku, byla už tma. Zvedla jsem hlavu a uviděla nebe plné hvězd….

Tatínek na mě čekal u dveří.

„Měl jsem o tebe strach,“ řekl.

„Neměj o mě strach, už nikdy o mě nemusíš mít strach,“ odpověděla jsem cizím hlasem. Opravdu, nepoznávala jsem ani jeho hlas ani svůj. Zdálo se mi, že až doteď jsme byli oba neskuteční, jako by nám omylem přiřkli jiné role.

V kuchyni jsem dala vodu na vařič. Plyn byl slabý a trvalo to dlouho. Nalila jsem vodu do mísy a postavila ji na podlahu. Když jsem si dřepla, ucítila jsem uvnitř nějaké chvění, potom jsem pochopila, že je to bezhlasý pláč. Omývala jsem se s pocitem, že moje tělo už mi nepatří. Z nějakého důvodu mi ho půjčili. Jedno jsem věděla jistě. Díky němu budu moct přežít.